© ŽeruHmyz, Martin Vacek

Katakomby Misraimu

Poznání přišlo náhle a bylo nepochybné. Nic nepomohlo, že se mu vzpouzel. On, Iwri, byl jiný než všichni ostatní lidé z rodu Stínů. Takové poznání jej nikterak nepotěšilo.

 

Ležel ve svém výklenku a spánek nepřicházel. Zíral vzhůru na strop, který byl ne dál než na délku paže nad jeho tváří, tvrdý, černý, kamenný. Pokoušel se rozpomenout, ale marně.

 

Dříve byl jeho spánek, jako u všech jiných stínů, nevědomým ustrnutím, vyměřené, temné místo mezi bdělými fázemi činnosti a přijímání potravy. Ale onehdy se něco změnilo, ve spánku pociťoval nejasné vlivy, míjely jej představy a zaplavovaly nikdy nepoznané pocity. V polosnu se rozpomínal, jak se v těchto stavech ocitl na nejzazším konci světa Misraimu, kde spatřil otvory, jimiž bylo možné pohlédnout na cosi, co spočívalo vně katakomb. Jeho paměť se nedokázala upamatovat, co tou věcí vně světa mohlo být, ale jeho tváře byly pokaždé po procitnutí vlhké od slz. Iwri musel doznat, že sám po těch podivných stavech touží. Zároveň se za to styděl, neboť si byl jist, že se oddává iluzím. A to všeobecně platilo za neprominutelnou slabost.

 

Dle obecného učení, které se nikdo neodvažoval zpochybnit, byl svět Misraimu, tento labyrint světa chodeb, schodišť, hal, štol, komor a jeskyň, v němž rod Stínů žil, pracoval, spal a množil se, jedinou možnou skutečností. Byli tu velcí učenci, kteří spočetli, že celý systém katakomb sice není nekonečný, přesto je však bez hranic. Díky nepostřehnutelnému zakřivení všech prostor by hypotetický cestovatel, který by se vydal stále jedním určitým směrem, dospěl po nepředstavitelně dlouhé cestě z opačné strany k bodu, z něhož vyšel. Přitom je zcela lhostejné, zda by k tomu použil již existující chodby a tunely, či zda by vykopal zcela nové, ať už kterýmkoli směrem. Od té doby byla otázka, co by snad mohlo existovat za hranicemi Misraimu, s konečnou platností označena za nesmysl a již nikdo si ji nekladl. Cosi vně prostě a jednoduše nemohlo být, protože jeho holá existence by se přece stala částí Misraimu a tím by už neležela vně světa. Jediné, co od věků existovalo a navždy existovat bude, jsou katakomby. Potom i otázka, jak jen bylo možné se sem dostat, byla znamením neuvěřitelné neznalosti a lze se nad ní jen s despektem či shovívavě usmát. Kde není žádný východ, nemůže být ani žádný vchod. Naopak znamením vysoké vzdělanosti a realismu nezatíženého předsudky bylo mezi Stíny spokojit se s tím, že pro jednou jsme prostě tu, aniž bychom v tom hledali nějaký smysl či počátek. Vědomí, že se nepoddávají jakýmkoliv klamům, naplňovalo ty, kteří celý problém pochopili, dokonce jistou hrdostí, a sami se směli titulovat jako »Klamaní« či »Klamy«. A v celém rodu Stínů platilo za pravdivé jen to, co nese trpkou příchuť zklamání.

 

Výklenek, v němž Iwri ležel, byl jedním z mnoha ve stěnách velké jeskyně odpočinku, přesněji řečeno, byl sedmým odspodu a osmadvacátým zprava v západní stěně, dosažitelný jen posuvným žebříkem. I ostatní stěny byly plné výklenků, jeden jako druhý dva metry dlouhé a půl metru vysoké. Také ve všech dalších částech katakomb byly jeskyně odpočinku, větší než tato nebo menší. Kolik jich je, Iwri nevěděl. Slyšel, že dokonce existují sloje pro dva či jen pro jednoho, ale to musejí být obzvlášť privilegovaní členové rodu Stínů.

 

Iwri pátral v paměti, kdy se poprvé dostal do tohoto zvláštního stavu. Při té otázce se znepokojením zjistil, že od sebe nedokáže odlišit vlastní bdělé fáze. Připadal si, jako by hleděl na nekonečnou řadu zrcadlových odrazů, dokonale shodných, které se v dálce ztrácejí v šeru. Vždy totéž ocelově šedé přítmí plnilo všechny prostory Misraimu, světlo, které jakoby nevycházelo odnikud a spočívalo jako mlha v nehybném vzduchu. Pokud čas znamená změnu, říkal si, vlastně vůbec neexistuje, je jen ustavičné opakování jednoho a téhož, nepřetržité amorfní teď. Čas je roven husté kaši, jež se musí stále míchat, aby zůstala v pohybu. Pokud se to nedělo, ztuhla, a neexistoval žádný rozdíl mezi tím, co bylo a co bude, jako by nikdy žádný pohyb ani nebyl.

 

»To nikam nevede,« slyšel šéfův hlas docela blízko u svého ucha. »Je to právě tak, jak to je. Měl bys přestat s tím neužitečným přemítáním. Měl bys raději myslet na to, nač myslí všichni, a dělat to, co dělají ostatní. Měl bys patřit ke společenství. Neměl by ses vylučovat.«

 

Iwri znal ten hlas, jako ho znal každý Stín. Ten, jenž k němu promlouval, byl největším a nevyšším ustanovitelem Misraimu, pan Bechmoth. Nikdo ho nikdy nespatřil, a přesto byl všudypřítomný díky tomuto tichému, syčivému šepotu, prostoupenému podmanivou naléhavostí. Vyjma spánkové fáze mluvil takřka bez přerušení ke každému jednotlivci, udílel mu pokyny a rozkazy, chválil, haněl, řídil a koordinoval jeho činnost se všemi ostatními. Jak to dokázal, zda nepředstavitelně promyšleným systémem skrytých reproduktorů či přijímačem umístěným přímo v uchu, nebylo známo ani učencům, a jeho schopnost stále a souběžně předávat všechny ty nespočetné a přitom nanejvýš specifické příkazy, aniž by se v ní dalo rozeznat jakékoliv znamení únavy či nepořádku, byla považována za mystérium nadlidské inteligence, která již předem vylučuje jakýkoliv rozpor. Rodem Stínů mu byla proto prokazována takřka nábožná úcta a bezpodmínečná poslušnost.

 

»Měl bys vstát a jít pracovat,« šeptal hlas.

Samovolně k němu najel žebřík. Iwri se vysoukal ze svého výklenku, sestoupil dolů a otvorem v jeskyni odpočinku vyšel ven na hlavní chodbu.

 

V nekonečných kolonách putovaly Stíny za svou prací, anebo se vracely, nahoru a dolů po schodech, tunely a koridory, halami a štolami, podél bezedných propastí, přes mosty, až do nejzazších rozvětvení a kapilár nezměrného tepenného systému Misraimu. Bdělé, spánkové a potravinové fáze každého jednotlivce byly přísně řízeny, takže celý krevní oběh se nikdy nemohl zastavit. Pro vše důležité byly určeny prostory, nevyjímaje intimnější tělesné úkony jako vyměšování a páření.

 

Iwri se připojil k řadě. Nemusel uvažovat nad tím, kam má jít, neboť ustanovitelův hlas řídil jeho kroky: »Levá odbočka – vzhůru po schodech – přímo – pravý tunel…«

 

V principu neexistovala mezi Stíny žádná specializace, každý mohl být kdykoliv povolán k jakékoliv práci. Iwri byl toho času přidělen k oddílu měřičů, který měl stanovit délku, výšku a šířku všech dostupných schodů – při nekonečném počtu takových schodů to byla práce bez vyhlídky na dokončení. Členové oddílu byli proto čas od času vyměňováni, a nově příchozí začínali znovu od začátku. Nikdo z nich nevěděl, jaký smysl tahle práce má a nikdo se na to neptal. Šéfův hlas zaručoval, že jejich práce je nebývale důležitá a není důvod o tom pochybovat.

 

Skála, v níž byl celý systém katakomb vyhlouben, se skládala z grafitově černé substance o veliké váze a hustotě. Kus o velikosti hlavy vážil tolik, že jej jeden sotva dokázal uzvednout. A že byla kromě toho ještě nepoddajná a tvrdá, odolávala jakémukoliv opracovávání. Podařilo-li se však přece jen nějaký kus rozbít, rozpadl se doslova na prach. Ten se na saních odvážel pryč a kdesi daleko – Iwri neznal nikoho, kdo by tam kdy byl – se zpracovával v jedinou potravu rodu Stínu. Šlo o černý vývar, který velice rychle tišil hlad a žízeň, ale byl úplně bez chuti. Stačilo ho sníst jen málo. Stín, který jej požil, byl pevnější a tmavší. Naopak nedostatek potravy způsoboval u hladového mlžné rozmazávání obrysů, ba po delší době dokonce lehkou průhlednost. Totéž, ovšem již nezvratně, se dělo při úmrtí Stínu: Zprůhledněl a rozpustil se opět v prach.

 

I přes stále ohromnou spotřebu potravy zůstávalo – dle zpráv »Klamů« – celkové množství substance konstantní. Co bylo na jedné straně odbouráno, vracelo se na druhé formou smetí, odpadu, exkrementů a prachu zemřelých znovu zpět. Co se tedy během dlouhých věků mohlo změnit, byla nanejvýš vnitřní struktura, nikoli však původní objem světa Misraimu. Tento názor byl všeobecně považován za přijatelný.

 

Tak jako vždy od doby, co patřil k oddílu měřičů, našel Iwri na svém místě kousek křídy, s nímž označoval určitá místa na schodišti. Bez odporu se dal do práce, ale nic se mu nedařilo. Stále znovu zalétaly jeho myšlenky k podivným zážitkům během poslední spánkové fáze. Když byla pracovní doba u konce, nepoložil kus křídy zpět tam, kde jej našel, jak to odpovídalo předpisům, ale zastrčil jej do kapsy. Zdálo se, že si toho nikdo nevšiml, a ani Bechmothův hlas se neozval. Sám si nedokázal vysvětlit, proč to udělal. Cestou zpět schoval kus křídy do jedné malé odbočky, kterou snad nikdo nepoužíval. Pak zašel k příjmu potravy, stal se tmavším, cítil se unavený a poslušně se odebral do svého výklenku. Znovu jej přepadly zvláštní obrazy a znovu si po procitnutí nemohl vzpomenout, co spatřil na druhé straně průlomů. Na křídu zapomněl, a když na pracovišti našel novou, vůbec mu nedošlo, co včera udělal. Během dalších pracovních fází krádež ještě několikrát zopakoval, aniž by mu v tom kdokoliv bránil. Teprve když ve svém úkrytu shromáždil šest či sedm kříd, podařilo se mu po procitnutí vzpomenout si na pro něj samotného zcela nepochopitelné jednání. A když nastala další spánková fáze, udělal něco, co i jemu připadalo jako neslýchaná drzost, ba dokonce zločin. Místo aby se, jak velel šéfův hlas, odebral k odpočinku do výklenku, vyplížil se ke své skrýši. Ujít tuto cestu mu působilo obtíže, neboť byl jako všichni ostatní zvyklý na to, že je veden při každém kroku. Teď se musel rozhodovat sám. Jakmile však uviděl hromádku kříd před sebou, bylo mu jasné, proč se téhle neposlušnosti dopustil.

 

Našel si pokud možno hladké místo na jedné ze stěn a začal, zprvu váhavě a nešikovně, kreslit obrysy oněch otvorů, na které stále myslel. První pokusy se nezdařily, nebo i jemu samotnému připadaly značně primitivní, ale nevzdal se a zkoušel to znovu. Co jej přitom pohánělo, byla neurčitá naděje, že pokud by se mu jednou podařilo otvory přesvědčivě znázornit, nalezl by znovu ve své paměti to, co leží za nimi, tam venku, na druhé straně. Jeho námaha však byla marná.

 

»Neměl bys dělat to, co teď zrovna děláš,« uslyšel ševelící hlas velkého ustanovitele, jež doposud mlčel. »Jestli s tím budeš pokračovat, budu tě muset opustit. Varoval jsem tě.«

Iwri nereagoval a mlčky, zarputile pracoval dál.

»To, co děláš,« zapřísahal jej hlas a poprvé v něm zazněl náznak hněvivé netrpělivosti, »to, co děláš, mě bolí. Proto musíme tvoji existenci škrtnout. Budeš nahrazen. Chceš-li bezpodmínečně trpět, stane se tak. Ale postaráme se náležitě o to, abys nikoho nemohl svou nemocí nakazit. Nepatříš k rodu Stínů, už nejsi nic. Ještě nevíš, co to znamená. Ale brzy poznáš.«

To bylo naposled, co Iwri slyšel šéfův hlas.

 

Když dokončil své dílo tak, jak nejlépe uměl, ustoupil zpět a okamžik si jej prohlížel. Výsledek jej zklamal a zbavil odvahy. Náhle se cítil velice unavený.

Odebral se k příjmu potravy, ale nikdo mu jeho příděl nevydal. Jednoduše jej přehlíželi. Naštěstí i tehdy, když se obsloužil sám. Nikdo mu v tom nezabraňoval, a proto jej to nezneklidňovalo. Vše se však změnilo, když se vrátil do jeskyně odpočinku, aby našel svůj výklenek. Zjistil, že je již obsazen jiným Stínem. A žádný jiný prázdný nebyl.

Iwri se vrátil na místo svého činu. Úklidový oddíl právě smýval jeho kresby.

»Co to děláte?« zeptal se. »A proč?«

Nikdo mu neodpovídal, jako by jej ani neslyšeli.

»To bych rád věděl,« prohodil jeden z dělníků po chvíli ke svému kolegovi, »co to mělo být.«

A náhle Iwriho to slovo napadlo. Vzpomněl si na ně, jako na něco dávno zapomenutého.

»To jsou okna,« zašeptal, »okna, kterými se dá dívat ven. Tohle samozřejmě nejsou žádná skutečná okna, jen jejich obrazy, bohužel. A kromě toho nejsou moc podařená…«

Úklidový oddíl dokončil svou práci a odešel. Stěna byla jako předtím.

»Okna…« zamumlal Iwri. Odkud k němu jen to slovo tak náhle přilétlo? V řeči rodu Stínů se určitě nevyskytuje.

 

Hromádka kříd ležela stále ještě v rohu. Jednu vzal a začal znovu kreslit na hladkou stěnu. Ale ani tentokrát nebyl s výsledkem spokojen. Snad, říkal si, to je tou zdí, snad by někde našel příhodnější místo. I když o tom nebyl zvlášť přesvědčen, přece jen zastrčil všechny křídy do kapsy a vydal se na cestu.

 

Nikdy předtím se tu nemusel sám orientovat, a tak se v krátké době beznadějně ztratil v bludišti chodeb a odboček. Snaha pochopit uspořádání labyrintu jeskyň a nezvyklá nutnost sám se na každé křižovatce rozhodnout velmi brzy vyčerpaly Iwriho síly.

 

K smrti unavený se schoulil v rohu na zem a usnul. Tentokrát se nedostavily žádné obrazy oken, naopak, jako by se zdi ze všech stran posouvaly stále blíž k němu, až se nakonec nemohl ani pohnout. Zbrocený potem se probudil.

 

Když vstal, zpozoroval na konci chodby několik strážců pořádku, kteří, jak mu připadalo, kohosi hledají. Z náhlého popudu se rozběhl pryč. Teprve později, když se bez dechu musel zastavit, se sám sebe ptal, proč to udělal. Byl pro ně pravděpodobně stejně málo viditelný jako pro všechny ostatní. Jistý si tím však nebyl.

 

Co měl teď dělat? Když už neslyšel žádný hlas, který by mu udílel příkazy, musel si sám zvolit nějaký úkol, nějaký cíl. Byl bezradný a trvalo dlouho, než k tomu nalezl sílu. Co musel nejdříve přemoci, protože to pro něj bylo docela nové, byla jeho osamělost. Jakoby neviditelnou, ale neproniknutelnou vrstvou byl oddělen od všech ostatních Stínů. Poprvé pocítil nekonečný stesk a tušil, že jej nikdy neopustí, ba že to je jen začátek, první náznak toho, co jej očekává. Tesknota sama jej dosud nepohltila, byla ještě daleko, tíživá, mocná temnota, pomalu se plížící z dáli. Rozprostírala se všude kolem a nebylo úniku.

 

Iwri dostal strach. Našla-li by se možnost vrátit se znovu pod ochranu ustanovitele a být přijat rodem Stínů, snad by ji využil, jen aby nezůstal sám. Ale zároveň věděl, že by už nikdy nemohl přestat pátrat po tom, co leželo za okny. Neexistuje pro něj cesta zpět, na to je příliš pozdě. Co se stalo, nelze odestát.

 

Pokud však to, co za okny zahlédl a na co se nedokázal rozpomenout, nebylo jen výplodem fantazie, nýbrž skutečností, pak existoval – všem názorům učenců navzdory – vedle Misraimu i jiný svět nebo dokonce mnoho světů. Potom ale celý ten nezměrný systém katakomb není ničím jiným než vězením, v němž je rod Stínů zadržován kdoví z jakého důvodu. A Bechmoth, šéf, je pouze žalářníkem. To vysvětlovalo tvrdost, s jakou zakročil proti Iwriho pokusům namalovat okna. Ale jak se mohlo stát, že se nikdo jiný necítil jako vězeň, že všichni byli se svým otroctvím spokojeni?

 

Iwri se při hledání východu bezcílně potuloval labyrintem Misraimu v nespočetných bdělých fázích, které teď prožíval úplně nepravidelně. Stále na útěku před možnými pronásledovateli si ani netroufal setrvat déle na jednom místě. K rostoucímu strachu a tesknotě se přidal ještě pocit, že je zaživa pohřben, zadušen tísní. Chvílemi propadal panickým stavům, které narůstaly až k nesnesitelným fyzickým bolestem.

 

Tehdy se dával do běhu, dokud nepadl vysílením, či lezl po čtyřech, nebo tápal krok za krokem vpřed jako slepec. Přitom se dostával do stále nových částí labyrintu, o jejichž existenci dosud neměl ani tušení. Nacházel jeskyně, které byly tak obrovské, že by se do nich vešla celá města s mnohaposchoďovými domy. Stoupal spletí schodů nahoru a dolů a znovu nahoru, protože schodiště navazovala jedno na druhé; mnohá končila v prázdnotě. Dral se štolami, které byly tak úzké a nízké, že se jimi dalo sotva proplazit. Vrávoral a klouzal po šikmých stěnách dolů a lezl úzkými komíny vzhůru. Ale nikde nenašel východ z Misraimu, nikde nic nenasvědčovalo tomu, že by dorazil na konec katakomb. Naproti tomu se mu často stávalo, že mu nějaké místo připomínalo: tady jsem před časem již jednou byl a jen se vracím, ale jist si nikdy nebyl. Potravu kradl, což nebylo nijak obtížné, protože stejně jako předtím si jej nikdo nevšímal. Spal tam, kde to právě šlo.

 

Na všech cestách s sebou nosil kusy křídy a střežil je jako svůj nejvzácnější poklad, neboť věděl, že už nikdy žádné nedostane Připadalo-li mu nějaké místo vhodné, namaloval tam svá okna. Jeho zásoby se tím přirozeně víc a víc tenčily, a proto rostla svědomitost, jakou postupem času věnoval přípravě díla, aby nepromarnil ani jediný tah. Tvrdohlavě opakoval své pokusy a ty byly se stejnou pravidelností bezprostředně po dokončení odstraněny. Třebaže se tím jeho práce stávala nesmyslnou, právě spěch, s jakým byla likvidována, jej utvrzoval v přesvědčení, že jeho dílo, i přes všechnu nedokonalost, představuje pro Bechmotha a celé vězení nějaké nebezpečí. Upnul se k víře, že by všechno bylo jinak – ať už to znamená cokoliv –, kdyby se mu přece jen podařilo namalovat to, co před dlouhou dobou spatřil za okny. Ale nedokázal na to přijít, ani v jeho spánkových fázích se to již neobjevilo. V podstatě kreslil jen vzpomínku na vzpomínku, která jemu samotnému připadala stále nepravděpodobnější, a jeho okna zůstávala prázdná. Tahle beznaděj byla ze všeho nejhorší. Skutečnost Misraimu, v kterou věřil rod Stínů, byla pro něj neodvratně ztracena, a jinou, kvůli níž se stal vyděděncem, nemohl najít. Nebylo pro něj vysvobození, ani tady ani tam.

 

A pak se jednou stalo, že při svém dalším pokusu spotřeboval poslední žalostný drobet křídy, a znovu nadarmo. Tím pro něj vše skončilo. Hluboká tesknota jej konečně dostihla a pohřbila pod sebou jako hora. Našel si kdesi kus provazu a oběsil se.

 

Když znovu přišel k sobě, měl na rukou pouta. Dva strážci pořádku se nad ním skláněli a na cosi se jej přísně ptali. Nerozuměl, co říkali, pochopil jen, že jsou spokojeni, protože jej konečně dostali. Pak jej postavili na nohy a odváděli pryč. Nebránil se.

 

Dovedli jej do malé, nízké cely, kde byl na dlouhou dobu ponechán jen sám sobě. Hodně spal, či lépe řečeno, záměrně se udržoval v otupělém stavu, protože každičký okamžik bdělosti mu připravoval nesnesitelná muka. Vyhýbal se myšlenkám na to, co s ním mají za úmysly, zda bude za své malby oken souzen nebo zda na něj zcela prostě zapomněli. Jakási neviditelná ruka mu však denně podsouvala potravu. Rukojetí lžíce zkoušel vyrýt na stěnu své cely obrysy oken, ale stěny byly příliš tvrdé a jeho námaha byla marná.

 

Ležel schoulený v rohu, obličejem ke zdi, když jej tichý šramot u dveří cely donutil, aby zpozorněl. Ani se nepohnul. Čísi ruka jej uchopila za rameno a jemně jím zatřásla.

»Vstávej,« řekl kdosi, »pojď, ale potichu.«

Iwri se pomalu otočil a spatřil dva Stíny, mladého muže a dívku.

»Co chcete?« zeptal se a sotva přitom slyšel vlastní hlas, »kdo jste?«

»Přátelé,« odpověděla dívka. »Pomůžeme ti odsud.«

»Přátelé…« opakoval Iwri ztěžka. »Co to znamená?«

Ti dva se jej pokusili zvednout. »Pojď už. Máme málo času.«

Iwri se zdráhal. »To je omyl,« začal naříkat, »hledáte někoho jiného.«

»Ne, ne,« zašeptal mladý muž drsně, »všechno ti vysvětlíme později, pak se můžeš ptát, jak ti bude libo. Ale teď dělej rychle.«

Iwri se nechal vést, nejprve nízkou chodbou s několika celami, pak místností, v níž na stěnách visely svazky klíčů. V rohu seděli u stolu dva strážci, oba tváře v dlaních, a tiše pochrupávali.

Únosci s ním chvátali do tunelu s vysokým klenutým stropem, kde panoval čirý ruch. Vzali jej mezi sebe.

»Když nás někdo zastaví,« drmolila dívka, »nech nás mluvit.«

A skutečně, na konci tunelu museli projít ještě jednou kontrolou.

»Transport nemocných,« vysvětloval mladý muž. »Je to naléhavé. Tady je příkaz.«

Strážce přelétl papíry a kývl: »Běžte!«

 

Zmatenými cestami dosáhli konečně točitého schodiště, které vedlo šachtou mnoho set stupňů vzhůru a nakonec ústilo v jakémsi sále plném harampádí, očividně skladišti nepotřebných strojů všeho druhu.

 

Ti dva se ujistili, že je nikdo nesleduje, a pak odsunuli několik prorezlých plechových plátů, za nimiž byla ve zdi patrná prohlubeň. Zaklepali několikrát ve složitém rytmu na určitá místa, zadní stěna prohlubně se odsunula a oni se protáhli dovnitř. Zeď za nimi se opět uzavřela.

 

»A teď,« vydechla dívka, »se můžeš ptát. Teď jsme na naší straně.«

»Na naší straně…« opakoval Iwri. »Na čí straně?«

»Mimo Bechmothovu říši.«

Iwri se zastavil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. »Mimo…« mumlal si několikrát pro sebe. »Mimo… tak přece… ale… kdo jste?«

»Bechmothovi nepřátelé. Nestačí to?«

»Ano,« zajíkal se Iwri, »tedy, ne. Nestačí.«

»Slyšíš, nestačí mu to,« ozval se mladý muž. »Vysvětli mu to.«

Usmála se. »Bechmothovy plány se neuskuteční, nikdy. My se o to postaráme.«

»Je vás hodně?«

Dívka si povzdechla. »Bohužel ne.« A muž dodal: »Každopádně ne dost.«

»A já – co chcete dělat se mnou?«

»No, ty přece patříš k nám, nebo ne?«

»Potřebujeme nutně takové, jako jsi ty.«

»K čemu mě potřebujete?«

»To se dozvíš od madam sám.«

»Klade velký důraz na tvou spolupráci.«

»Madam? Kdo je to?«

»Doktorka. Doktorka Lewjothanová – ještě jsi o ní neslyšel?«

»Té vděčíš za svou záchranu. Ta nás poslala.«

Iwri se znovu zarazil. »Nemyslíte snad – tu – těšitelku?«

»Jistě, tuším, že rod Stínů jí tak říká.«

»Ale pojď už. Nesmíš ji nechat čekat.«

»To znamená – ona opravdu existuje?«

Iwri tu a tam z útržků hovorů a náznaků zaslechl něco o existenci tajné skupiny, která nějakým blíže neurčeným způsobem bojuje proti šéfovi a jeho systému a je vedena jakousi doktorkou, »těšitelkou«. Nebylo však radno o tom mluvit. Iwri těm několika narážkám nevěřil, a proto na ně brzy zase zapomněl. Rychle se zeptal: »Chce mě vidět? Proč?«

»Snad kvůli tvým kresbám.«

»Copak ona o nich ví?«

»Jistě, můj milý. Ví toho hodně, v mnoha ohledech víc než Bechmoth. A je to také nutné, jinak bychom byli brzy vyřízeni.«

»Ale moje okna…« koktal Iwri, »vždyť nebyla nikdy ani dokončena. Byla vždycky nedokonalá. To nejdůležitější chybělo.«

»O to nejde.«

»A o co tedy?«

»Snad o to,« uvažoval muž, »že jsi imunní.«

»Že jsem co?«

»Poslyš,« obrátila se dívka na muže, »mám strach, že moc mluvíš.«

»Možná,« kývl, »přenechme to raději madam Lewjothanové.« Chodba, kterou procházeli, náhle skončila a oni vstoupili na jakousi rampu. Pohled, který se odsud nabízel, byl pro Iwriho v první chvíli uchvacující. V jeskyni gigantických rozměrů se před jeho očima rozprostírala soustava skleníků jako zářící město. Každý byl zevnitř osvětlen a žhnul podivným, růžovofialovým světlem. Ze středu do dáli se táhnoucí plochy se zvedal křišťálový palác, nad nímž čněla úzká, rovněž skleněná věž.

»Tam nahoře,« zaslechl Iwri za zády dívčin hlas. »tam tě očekává. Cestu najdeš sám, nelze se splést. Nemůžeme tě už dál provázet.«

»Díky,« řekl Iwri, »jak se vy dva vlastně jmenujete?« Otočil se ke svým průvodcům, ale ti již byli pryč.

 

Sestoupil z rampy dolů a vešel do nejbližšího skleníku. Vlhký horký vzduch mu vylétl vstříc a téměř mu vyrazil dech. Voněl sladce a omamně rozkladem. Iwri musel potlačit nutkání zvracet. Na černých záhonech zleva i zprava rostly chaoticky přes sebe velké houby, jejichž zsinalé, lepkavé tvary vypadaly jako organické chrupavčité tkáně. Mezi nimi visela vlákna slizu.

 

Zatímco procházel z jednoho skleníku do druhého směrem ke skleněnému paláci, jehož věž bylo možno odevšad vidět, všiml si, že trubky topení, vedoucí podél bočních stěn, jsou na mnoha místech poškozené, rozežrané rzí, zkorodované, tu a tam popraskané. Stejně tomu bylo s postřikovači, které byly upevněny na krajích černých záhonů a měly sloužit k zavlažování hub. Všude cosi kapalo a syčelo. Jako by byl celý systém zašlý a zpustlý. I lampy, vrhající růžovofialové světlo, měly pomačkaná plechová chránítka, visely křivě a všelijak pokrouceně nebo místy vůbec nesvítily. Na temnějších místech nerostly z černé, bahnité země houby žádné.

 

Konečně Iwri dospěl ke skleněnému paláci uprostřed. Dosud nikoho nepotkal. Patro za patrem stoupal vzhůru do věže a neslyšel nic než svůj dech a zvonění svých kroků na skleněných deskách podlahy. Nejvyšší sál měl osm stěn; odtud bylo možno jako ze strážní věže přehlédnout skleníky na všech stranách. Vysoko nade vším, ve slabém světle jen těžko rozeznatelný, se klenul strop obří jeskyně jako temná, mraky zastřená obloha.

 

»Tak konečně jsi tu,« ozval se náhle hluboký, podivně zastřený ženský hlas, »to je dobře.«

Iwri se poděšeně otočil. Na opačné straně osmibokého sálu stála vysoká, štíhlá postava v dlouhém bílém plášti.

»Paní Lewjothanová?« vyrazil ze sebe.

Postava kývla. »Pojď trochu blíž. Už tak dobře nevidím.«

Postoupil k ní o několik kroků, dokud nepozvedla ruku. »Zastav se. To stačí.«

Iwri zůstal stát uprostřed sálu, zrozpačitěl. Chvíli bylo ticho, navzájem se pozorovali.

 

Žena byla o hlavu vyšší než on. Její úzká, bledá tvář měla jemné rysy, přesto však působila přísně, ba přímo tvrdě. Bylo těžké určit, zda je to muž s ženskými rysy či žena jinošského vzhledu. Jako by se obě pohlaví skrývala v jednom. Její temné, lehce sešikmené oči na něm spočívaly, aniž by zamrkaly. Cítil hypnotickou sílu, která z toho pohledu sálala směrem k němu, ale neměl potřebu se mu bránit. Její měděné vlasy byly krátké, téměř mužského střihu. Kolem rtů jí pohrával nádech úsměvu, který však nepatřil jemu, nýbrž byl stálou součástí jejího výrazu. Nepůsobilo to příjemně, naopak, propůjčovalo jí to nevysvětlitelnou auru tragiky, zabraňující mu jakkoli se k ní víc přiblížit. Sklopil zrak.

»Tvá okna,« slyšel její hlas, »nás dostala do nebezpečí.«

»Moje okna? Jak to myslíte?«

»Obávám se, můj malý Stíne, že jsi umělec. Chci tím říci, že nerozumíš svým vlastním myšlenkám. Jistě, tvá okna. Nám bylo od počátku jasné, co tím myslíš. Byly to naše skleníky, které jsi nevědomky kreslil. Ale teď to víš, a už ani ty nepochybuješ, že? A teď víš také to, co jsi doposud stále ještě nevěděl: To, co lze vidět těmi okny. Nedokázal jsi to namalovat, protože tě to děsilo. Šokuje té tohle poznání?«

»Nevím,« odpovídal nejistě, »jestli to bylo tohle…«

Neslyšně se zasmála. »Je udivující, jak se tvůrčí síla v každém z nás brání přiznat si své pravé pohnutky. Jen trochu odvahy, Stíne! Akceptuješ-li své vlastní tajné touhy, budeš se cítit daleko lépe, za to ti ručím.«

»Snad máte pravdu…« zašeptal.

»Ach, já jsem si naprosto jistá, ale ty na to musíš přirozeně přijít sám. Nechci, abys to jen tak říkal. To nepomůže nikomu z nás. A právě tvoje pomoc – samozřejmě dobrovolná – je to, co nutně potřebuji.«

»Moje pomoc?« podivil se Iwri. »Co ode mne chcete?«

Odvrátila od něj pohled a upřela jej na panoráma ozářených skleníků. »Sám jsi cestou sem viděl, v jak ubohém stavu je naše zařízení. Nemáme nikoho, kdo by je udržoval v chodu. A bez nich není naše práce možná.«

»Ty houby – co je to?« zeptal se.

Znovu na něj pohlédla a neslyšně se zasmála svým podivným způsobem. »Poděsily tě, viď? Ano, přiznávám, že vypadají poněkud odporně. Ale jsou naším největším bohatstvím. Z nich získáváme náš lék, GUL, naši nejsilnější zbraň v boji proti Bechmothovi. GUL, to je chemický vzorec…«

Začala mu vysvětlovat jeho složení, ale nerozuměl ničemu z toho, co říkala.

»To jsou výtrusy,« uzavírala, »z jejichž výtažků vyrábíme lék. Ale o to se nemusíš starat. Pěstování a zpracovávání houbových kultur zajišťují jiní. Tvým úkolem by byla jen údržba celého zařízení.«

»Pro koho je ten lék,« chtěl vědět, »a co způsobuje?«

»Ovšem, promiň, zapomněla jsem. To pochopitelně nemůžeš vědět, právě ty ne. Proto jsi přece tady. Na tebe nepůsobí, nebo ztratil účinnost – proč, to nevíme.«

Odmlčela se a zamyslela.

 

»V podstatě,« pokračovala, přičemž se začala procházet podél skleněné stěny, takže se za ní Iwri musel otáčet, »v podstatě má celý Bechmothův promyšlený systém jeden jediný účel: Nechat trpět své oběti. Ty’s přece pocítil, co to znamená. A proč to chce? Já myslím, že hlad po dokonalé moci je sám jistým druhem bolesti, kterou lze tišit jen utrpením druhých. Snad mu přinášejí muka, která způsobuje, jistou úlevu. Ale to je pro nás konečně nedůležité. Ne Bechmoth potřebuje pomoc, ale jeho oběti. Jsem doktorka, jak víš, a mé povolání mě zavazuje pomáhat trpícím. Jistě, vím, lze o tom donekonečna diskutovat, ale vše nakonec vyústí v jednu velice jednoduchou pravdu: Dobré je to, co zmírňuje bolest nebo ji omezuje: špatné je vše, co utrpení způsobuje či rozmnožuje. S prostředkem GUL, naším lékem, u mnohých zamezíme tomu, aby vůbec začali trpět. A kde cosi přece jen začalo, můžeme to redukovat natolik, že u trpícího samotného klesne bolest pod práh vnímání. A bolest, kterou necítíme, vlastně neexistuje. Dalo by se říci, že GUL je jakýsi druh anestetika, umrtvovací prostředek, který zvlášť znecitlivuje vůči Bechmothovým mučícím praktikám, přitom ale všechny další funkce ponechává neomezeny. U většiny pacientů postačuje již velice malé množství, které jim bez jejich vědomí podáváme v potravě. V těžších případech musíme zvětšit dávky. Velice vzácně se ovšem vyskytuje cosi jako vrozená nebo získaná rezistence vůči našemu léčebnému preparátu – tak jak tomu je očividně u tebe, Stíne. To můžeme jen konstatovat, důvod je nám dosud neznámý. Pochopitelně jsi nic nepozoroval, ale my jsme ti během několika spánkových period vpíchli injekce s vysoce koncentrovaným přípravkem GUL, aniž by to mělo nějaký účinek. Museli jsme to udělat, abychom tě odvedli od dalšího malování oken, neboť Bechmoth už je beztak podezřívavý a ty jsi jej mohl přivést na stopu. Navíc nám bylo jasné, že právě ty, díky své zvláštní konstituci, jsi nejvhodnější osobou pro údržbu našich skleníků…«

»Proč?« podivil se Iwri. »Proč právě já?« Neustálé otáčení jej poněkud vyvádělo z rovnováhy, kromě toho se cítil unavený a ospalý a jen s námahou se soustředil na monotónní hlas těšitelky.

»No to je přece jasné,« slyšel ji říkat, poprvé s příměsí počínající netrpělivosti. »Poslouchej mě dobře, můj milý, nedělej ze sebe hlupáka. Mám málo času, a práce hodně. Neptej se tedy na to, co jsi už stejně pochopil. A kromě toho myslím, že bychom si měli navzájem důvěřovat, jsme přece na stejné straně…«

Iwri znaveně přikývl. Chtěl se zeptat ještě na tolik věcí, ale žádná otázka jej zrovna nenapadala. Usedl na zem a hlavu složil do dlaní. Zmáhala jej neodolatelná únava. Nějakou chvíli ještě slyšel jakoby z veliké dálky hlas, který k němu promlouval, a pak se ponořil do spánku.

 

Když procitl, byl v osmibokém sále sám. Cítil se omámený a prázdný, jakýmsi nejasným způsobem vysátý, ale trýzeň, kterou po dlouhý čas trpěl v katakombách, úplně zmizela. Ten samotný fakt jej naladil přívětivě.

 

Nebyl tu nikdo, koho by se mohl zeptat, co má vlastně dělat. Vydal se tedy na prohlídku, prozkoumal celý skleněný palác a ve sklepení nakonec našel něco jako dílnu, aspoň se tu pravděpodobně před dlouhou dobou cosi takového provozovalo. Porůznu rozházené nářadí bylo z velké části tak sešlé, že šlo už jen stěží použít, ale několik kusů se v největší nouzi dalo znovu spravit. Našel tady i lehátko s několika potrhanými, zaprášenými pokrývkami, nějaké nádobí a lžíci. Rozhodl se, že se tu pro nejbližší dny usadí.

 

V sousedních sklepeních objevil množství krabic s náhradními díly nejrůznějšího druhu pro zařízení skleníku – topné trubky, pumpy, světla, dráty, kabely a další věci. Bez meškání se dal do práce.

 

V příštích dnech postupoval podle promyšleného plánu. Nejdříve se pustil do nejtěžších škod v těch sklenících, které bezprostředně sousedily se skleněným palácem, protože předpokládal, že tady někde se nachází střed celého systému, něco jako hlavní vytápění, jímž je spletitá síť trubek zásobována párou nebo horkou vodou, a rovněž spínače osvětlovacího zařízení. Nic takového však nenašel, ani tehdy ani později. Takové centrum prostě neexistovalo.

 

Po čase se vzdal veškerých plánů a pracoval tam, kde bylo právě potřeba. Jeho počáteční nadšení se proměnilo v neústupnou zarputilost. Protože se marně pokoušel pochopit základní uspořádání celého zařízení, nezbývalo mu nic jiného, než je spravovat vždy tam, kde bylo zrovna něco porouchaného. To mělo zpětně za následek, že jeho opravy neměly dlouhého trvání. Když byl na jednom konci hotov, na druhém se znovu objevily staré či docela nové závady. Práce ve vlhkém parnu a miasmatických výparech hub byla těžká a ubíjející. Po mnohahodinové namáhavé práci uléhal ke spánku často s dávením a zpola udušen. Nejvíce ho však ničila bezvýchodnost nepřetržitého boje proti úpadku, boje, v němž nikdy, třeba jen na několik hodin, nebylo možné vyhrát.

 

Přesto se nevzdával, neboť věděl, že nikdo kromě něj nemohl tu práci zvládnout a že jeho úsilí bylo předpokladem jediné pomoci, jež mohla být rodu Stínů poskytnuta v jeho utrpení. Aťsi byla jeho námaha sebevětší, přece jen nebyla nesmyslná. Tahle myšlenka jej držela při síle.

 

Během celé doby již doktorku nespatřil, nesetkal se ani s nikým z jejích spolupracovníků, třebaže s určitostí věděl, že houby kdosi porůznu sklízel. Očividně se tak dělo vždy tam, kde právě nepracoval. Vždy, když se vracel do sklepení, nacházel tu na stejném místě něco k jídlu. Čas od času dokonce přibyly nové bedny s náhradními díly, jak a odkud nevěděl. Zřídka mu také zbývalo sil, aby o něčem takovém uvažoval. Obvykle sotva dojedl, padl na lůžko a usnul jako zabitý. Na svá okna již nemyslel, vždyť jich kolem něj bylo tolik…

 

Dlouhý čas se věnoval své osamělé práci, když tu zcela neočekávaně přece jen na někoho narazil. Bylo to v jednom ze skleníků, které stály na nejvzdálenějším místě, až na severním okraji celého zařízení, a k nimž se Iwri dosud nikdy nedostal. Tam v kterémsi temném koutě narazil na hromadu hadrů, jíž si zprvu nevšímal. Teprve po chvíli si uvědomil, že odtamtud slyší nesouvislý šepot:

»Zničit… to všechno zničit… prosimich, věří…«

 

Když Iwri místo lépe prozkoumal, zjistil, že hromada hadrů sloužila za lůžko prastarému muži, který sotva dýchal, tělo vyhublé na kost. Jeho tvář byla poznamenána tak neslýchaným utrpením, jaké Iwri u nikoho z rodu Stínů dosud nespatřil.

 

Zvedl starce, jenž nevážil víc než loutka, do výšky a přenesl jej v náručí do sklepení pod skleněným palácem. Tam mu dal něco ze svého jídla, lžičku po lžičce jej nakrmil a chtěl mu ustlat na svém vlastním lůžku, ale stařec se zdráhal a pevně se jej držel. Přitáhl si Iwriho těsně ke své vpadlé tváři.

 

»Dodnes jsem bojoval se smrtí,« šeptal, »protože jsem doufal, že mě najdeš. Ale teď už mi zbývá jen pár chvil. Musíš mi všechno věřit, co ti řeknu, je to pravda. Jsem tvůj předchůdce tady ve sklenících. Jsem dokonce ten, který svého času celé to zařízení navrhl. Ano, tehdy jsem i já věřil, že jednám správně, tak jako si to myslíš teď ty. Ale já jsem těšitelku prohlédl. To všechno je lež, nic než lež…«

Zvedal se a Iwri jej jemně zatlačil zpět do lůžka. »Nejdřív si odpočiň,« řekl. »Později mi všechno povíš.«

»Ne,« chrčel stařec a zmítal hlavou ze strany na stranu, »není žádné později. Celou tu dobu jsem se skrýval. Udělala by všechno, aby mi zabránila v tom, říct ti pravdu. Hned pochopíš proč, ale nepřerušuj mě. Jen proto jsem se držel při životě, a brzy bude konec. Slyšíš, jsem spoluvinen za to, co se stalo s rodem Stínů. Musím dát věci zase do pořádku a ty to za mě musíš udělat. Už nesmíš nic spravovat. Naopak, znič všechno, na co přijdeš, teď hned, skleníky, ty proklaté houby, všechno zničit, slib mi to…«

»Ale proč?« ptal se Iwri zděšeně. »Jediná útěcha pro Bechmothovy zajatce…«

»Samá lež,« zasípal stařec. »To ona ti vyprávěla, že je jejich nepřítelem? Ano, tomu by měli všichni věřit. Já také věřil. Ale ve skutečnosti s ním spolupracuje. Potřebuje ji, bez ní by nebyl nic… Spí s ním. Já – viděl jsem je spolu. Slyšel jsem, o čem spolu mluvili – o svých plánech s rodem Stínů. Nikdy jsem neslyšel nic hnusnějšího. Když zpozorovali, že jsem je poslouchal, ztrestali mě – neptej se dál. Vidíš, utekl jsem jim…«

»Ale já to nechápu,« koktal Iwri. »Bechmoth drží rod Stínů v Misraimu, aby jejich utrpením tišil svou žízeň po moci, a Lewjothanová maří jeho plány tím, že mírní utrpení vězňů…«

»Ale ano,« promluvil stařec, »to ona dělá. Ale jak? Dává jim tu proklatou drogu, kvůli které všechno zapomínají. Zapomínají, že jsou vězni, zapomínají, že vždy nebyli z rodu Stínů, zapomínají, že kromě Misraimu existují další světy, z nichž všichni kdysi přišli; zapomínají všechnu minulost i budoucnost, zapomínají všechny otázky a touhy. Jsou klidní a spokojení s tím, co je. Nemají vzpomínky a možnost srovnávat. Zbývá jim jen tento okamžik. A otroci, kteří neznají nic jiného než otroctví, jsou povolní otroci. Zajatci, kteří znají jen život v zajetí, netrpí nesvobodou. To je ten způsob, jakým těšitelka pomáhá.«

Padl zpět na lůžko a rozkašlal se.

Iwri mu hleděl do tváře a šeptal; »Moje okna… moje okna… přece jsem měl pravdu… tam za nimi bylo něco jiného…«

»Ty a já,« pokračoval stařec slabě, »patříme k těm, kteří nemohou zapomenout, ať chceme nebo ne. GUL na nás nepůsobí. Jsme výjimky. Rozumíš už, proč nás potřebuje? K čemu by jí byli pomocníci, kteří všechno zapomenou.«

Iwri si byl jist, že stařec mluví pravdu. Věděl to, protože to byla i jeho vlastní pravda, kterou v sobě nadlouho odsoudil k mlčení. A zatímco se teď znovu vší silou prosazovala, cítil, jak v něm zároveň stoupá nezadržitelný vztek, zloba, spalující celé jeho tělo.

»A když rod Stínů,« řekl zastřeně, »tuhle prokletou drogu už nedostane…«

»Tak,« vyrazil stařec sotva slyšitelně, »všichni začnou strašně trpět, protože se začnou rozpomínat… Ale jen tak najdou cestu z Misraimu. Musíš je nechat trpět, musíš zničit… Jdi, dělej a dělej rychle!«

Stařec jako by se zhroutil do sebe, hlava mu padla ke straně. Náhle vypadal podivně malý. Byl mrtev.

»Tak,« promluvil Iwri zhrublým hlasem, »udělám to. Spolehni se, příteli!«

Vybral si mezi zrezlým nářadím to nejtěžší kladivo, jaké tam mohl najít, a vyrazil ke skleníkům.

 

Třebaže dílo zkázy šlo rychleji než zdlouhavé a namáhavé opravy, přece jen to trvalo dlouho, neboť celé zařízení bylo obrovské a on byl sám. Systematicky rozbíjel každou tabuli skla, vytrhával trubky ze zdí, rozdupával houby, které se záhy měnily v bahnitou kaši, a roztloukal všechna světla. Jeden skleník za druhým se nořil do temnoty. Řádil s jakousi divokou posedlostí, křičel a smál se, až padl únavou a na chvíli usnul. Pak se znovu vzchopil a rozbíjel dál. Co mu přitom dodávalo vždy znovu síly – síly, které se mu předtím nikdy nedostávalo –, nebylo jen vědomí, že bojuje za osvobození rodu Stínů, nýbrž i jeho vlastní vztek na Lewjothanovou, pokryteckou těšitelku, která tak hanebně zneužila jeho bezmocnosti a důvěřivosti. Vlastně čekal na to, až se ona sama nebo třeba její lidé objeví, aby mu násilím zabránili v pustošivém ničení. Dokonce si takový boj přál, i kdyby skončil jeho porážkou. Ale nic takového se nestalo, tak jako předtím zůstával sám. Že by se ho nakonec báli? Nesnesli, že je prohlédl? Nebyli snad vůbec tak mocní, jak on i všichni ostatní doposud věřili?

 

Přišla chvíle, kdy i poslední skleník ležel v troskách a poslední světlo zhaslo. Dílo bylo skončeno a on zůstal stát v naprosté temnotě. Jak bezcílně postupoval v rozbíjení, tak teď ani nevěděl, na které straně obří jeskyně je a kde se nachází rampa, z níž kdysi poprvé pohlédl na moře žhnoucích světel. Tápal vpřed, pod nohama praštící střepy či mlaskavé bahno. Podle zbytků, které ušly jeho ničivé zuřivosti, se pokoušel určit nějaký směr, nedělal si však žádné naděje, že by našel východ ven. Vlastně pro něj už nebylo důležité, co se s ním samotným stane. Svůj úkol splnil.

 

Tentokrát jakoby mu však přálo štěstí. Našel rampu, vylezl na ni a tápal dál chodbou až k oněm tajemným dveřím. Jistě, nedaly se otevřít a on si na jejich kód nevzpomínal, ale podařilo se mu je bez velkých obtíží rozbít velkým kladivem, které stále ještě táhl s sebou. Znovu se ocitl v katakombách Misraimu.

 

Neměl představu o tom, co vlastně uvidí, ale první pohled byl pro něj víc než zklamáním. Nezměnilo se nic – tytéž nekonečné kolony Stínů táhly poslušně ve všech směrech labyrintem chodeb, schodišti a přes mosty, pracovaly, jedly a spánkové fáze trávily ve výklencích jako tehdy, kdy byl odsud vysvobozen. Všichni naslouchali hlasu ustanovitele, který je zprošťoval jakéhokoliv rozhodování, a všichni jakoby s tím byli spokojeni. Iwri sám sebe nabádal k trpělivosti, neboť nedostatek preparátu GUL, onoho proklatého léku zapomnění, se mohl projevit až postupně.

 

Skutečně nemusel čekat nijak dlouho, aby zpozoroval první příznaky nedůstatku léku. Byly mnohem hrozivější než v jeho představách. Nikdo z rodu Stínů nebyl připraven takhle trpět, a proto byly první reakce neuvěřitelně prudké. Někteří se náhle vrhli na zem, jako by ztratili rovnováhu, tloukli kolem sebe a pronikavě křičeli. Jiní v panice prchali a bušili pěstmi či dokonce hlavou do stěn, dokud se nezhroutili. Několik si jich sedlo tam, kde právě byli, ani se nepohnuli a s očima obrácenýma v sloup chrčeli, jako by se dusili. Ti, na něž nové podmínky zatím ještě tolik nepůsobily, přihlíželi s bezradným zděšením. Zasažených přibývalo od hodiny k hodině. Stále méně bylo těch, kteří naslouchali chrčivému hlasu ustanovitele. Výjevy, jež se odehrávaly před Iwriho očima, byly tak žalostné a politováníhodné, že by nejraději vzal všechno zpět, pokud by to jen trochu bylo možné. Všechny tyto strasti znal až příliš dobře z vlastní zkušenosti a teď se cítil spoluvinen, i když si stále znovu říkal, že ve skutečnosti to přece nebyl on, kdo celé to neštěstí způsobil, že díky němu vlastně konečně vyplynulo napovrch a to bylo nezvratné a koneckonců nutné.

 

A pak propuklo pravé pandemonium. Proudy pomatenců se řítily proti sobě s drtícím strachem a zoufalstvím, navzájem se zadupávaly do země a s jekotem a nářkem se hnaly tunely a síněmi labyrintu. Pokud to všechno nemělo skončit nesmyslným vzájemným masakrem, muselo se hned něco stát. Všeobecná panika se musela změnit v jakousi smysluplnou revoltu, v boj proti žalářníkům, a ve smysluplné hledání cesty ke svobodě.

 

Pozvolna a pomalu se Iwrimu dařilo upoutávat pozornost. Zprvu bylo jen pár těch, které mohl uklidnit natolik, že jej vůbec vnímali, ale pak jich rychle přibývalo, neboť zpráva, že je tu někdo, kdo snad ví víc a může pomoci, letěla od úst k ústům. Ze stovek byly tisíce a stále víc Stínů proudilo jediným směrem, aby s otevřenými ústy dychtivě naslouchaly Iwriho slovům. V jedné z největších hal vystoupil na vyvýšené místo a odtud vedl plamenné řeči, v nichž rodu Stínů sdělil vše, co se dozvěděl, a vyzýval, aby se spojili k odporu, sílu zlomili silou a pány donutili k tomu, aby je propustili.

 

Ne všichni rozuměli tomu, co slyšeli, ale všichni se k němu přidali. Ozbrojili se vším, co bylo alespoň trochu příhodné, tyčemi, trubkami a všemožným nářadím, a nakonec se obrovská armáda Stínů vydala na pochod nekonečným labyrintem. Přitom hučeli v chóru hlasů: »Bechmothe, ukaž se! Bechmothe, objev se! Tvůj čas vypršel – chceme ven!«

 

Zprvu vše vypadalo beznadějně – plán vůdců jistě počítal s tím, že se revolta utopí sama v sobě –, pak se ale stalo něco zcela nečekaného, co si ani Iwri nedokázal vysvětlit. Jako kdyby kdosi vně Misraimu odpovídal na výzvy, probíhaly stěnami a stropy katakomb zprvu lehké, a postupně stále silnější otřesy jako při zemětřesení, nikdo se však přitom jakoby zázrakem nezranil, neboť stěny se nehroutily, nýbrž docela prostě mizely, vlastně se rozplývaly v nic, jako by nikdy ani neexistovaly. Záhadný jev provázelo dunění hromu, přicházející z nekonečné dálky a znějící jako mohutný hlas volající: Pojď! Pojď! Pojď! Jistě to však nebyla žádná slova, ale jen praštění a lomoz pukajících stěn.

 

Pohyb zástupů se zastavil. Nikdo se neodvažoval postoupit ani o krok, mnozí se navzájem tiskli k sobě. A pak náhle – a všichni strnuli úžasem a hrůzou – se na konci jednoho dlouhého sálu v čelní stěně pomalu zjevila mohutná trhlina, která rostla a rostla. Světlo, které z ní prýštilo dovnitř, bylo tak jasné, či tak alespoň světloplachým Stínům připadalo, že si všichni, kteří jej spatřili, zakryli oči rukou nebo se zpola odvrátili.

 

»Za mnou!« křičel Iwri. »Tam! To je cesta ven!«

Chtěl vyrazit, ale pak se bezděčně zarazil, a tlačící dav za ním jej postrčil vpřed. V ostrém protisvětle viděl před trhlinou ve zdi dvě postavy, vysoké, vyšší než kdokoliv z rodu Stínů. Stály klidně a vyčkávaly, očividně rozhodnuty neustoupit ani o krok. Bylo možné rozeznat jen černé siluety a nikoliv tváře, ale Iwri si byl jist, že jednou z nich je Lewjothanová, doktorka. Druhá postava byla o něco vyšší, a přesto cosi v jejím držení těla vyvolávalo dojem, že jde o hrbáče. Zdálo se, že je to mohutný věkovitý stařec. Jeho trojúhelníkovitá hlava byla holá, kovově lesklá a jeho údy vypadaly, jako by byly vykloubeny a stravovány neustávající křečí. Celé jeho tělo jako by kdosi ulil z šedivého olova.

Iwri sebral všechnu svou sílu. Postoupil o několik kroků směrem k těm dvěma a vykřikl: »Jděte pryč! Uhněte! Nemáte právo nás tu držet!«

Masa za ním výkřiky přijímala a drala se vpřed.

Muž z olova pozvedl ruku. Nastalo ticho.

»Ne!« zvolal Iwri, ještě než mohl cokoliv říci, »Neposlouchejte ho! Oba lžou!«

»Nebudu lhát,« promluvil muž z olova a každý z rodu Stínů poznal ten zapřísahající, chrčivý hlas. »Řeknu vám pravdu. Chcete ji slyšet?«

»Ne!« křičel Iwri. »Oba mlčte! A zmizte!«

Z davu však zazněly jednotlivé výkřiky: »Ano, ať mluví…« – »Chceme slyšet, co chtějí říct.« – »Ať se ospravedlní.« – »Stejně nás nic nezadrží.«

»Nikdo,« řekl muž z olova zvolna, »nemá v úmyslu vás zadržovat. Dosud jsme to nezkusili, a neuděláme to ani teď.«

»Správně,« volali někteří, »zatím se nám ani neukázal. Proč? Copak má ustanovitel strach?«

Ozvaly se posměšné hlasy.

»Ne, strach ne,« odpověděl Bechmoth. »Proč také? Můžete dělat, co chcete, tak jako dosud. Kdo chce ven, ať jde, nikdo jej tu nedrží. Rozhodnutí je na každém z vás a my je respektujeme.«

»Teď najednou?« namítl kdosi. »Proč tak najednou a proč ne dřív?«

»Vždy to byla vaše vlastní vůle, kterou jsme plnili,« vysvětloval Bechmoth. »Jen vy to nevíte. Bojím se, že mezi námi došlo k velkému nedorozumění. Rád bych je vysvětlil. Věnujte mi několik minut pozornosti. Pak můžete sami rozhodnout, co vám bude připadat dobré a správné.«

»Už jsme se rozhodli,« vykřikl Iwri. »Tak k čemu ty řeči!«

»Proč chce pryč?« volali jiní. »Ať to vysvětlí!«

Dav byl podrážděn, nejistota rostla. Tu a tam se někteří začínali mezi sebou hádat. Chvíli trvalo, než se znovu rozhostil klid. Bechmoth konečně promluvil, zprvu unaveným zlomeným hlasem, který však jako by získával na síle.

»Vím, nenávidíte mě teď, namluvili vám, že já jsem ten, který vás věznil proto, aby vaším utrpením kojil svou touhu po moci. Nebylo to tak? Řekli vám, že tenhle celý nekonečný systém katakomb, svět Misraimu, není nic jiného než obrovský žalář, v němž strádáte, a že já jsem pán téhle věznice, který usiluje o to, aby vás všechny držel v područí. Nepředstavujete si to právě tak? – Ale já se vás ptám – a buďte upřímní sami k sobě –, kdo z vás tu kdy trpěl? Kdo sténal pod mým jhem? Copak jste nebyli spokojeni se svým životem, dokud bylo vše při starém? Nestarali jsme se o váš blahobyt? Jen řekněte – a buďte upřímní –, kdo z vás se cítil jako vězeň a byl nešťastný?«

»Já!« vykřikl Iwri.

Olověný muž pomalu natáhl ruku a ukázal na něj.

»Tento,« promluvil, »jeden jediný mezi vámi všemi. Je jiný než vy, je zvláštní, nepatří k vám.«

»Ale teď,« zvolalo více hlasů, »teď jsme všichni jako on. Předtím jsme byli slepí, nevěděli jsme, co se s námi děje, teprve on nám otevřel oči. Teď víme, co jste s námi udělali.«

Poprvé promluvila i utěšitelka:

»Víte to? Víte to jistě? Víte jen to, co vám řekl tenhle jeden Stín. Ale řekl vám všechno? Řekl vám, že to byl on sám, kdo vám všem způsobil bolest? Zničil zařízení, z něhož jsme získávali lék, jenž vás doposud zbavoval všech strastí. On jediný nese odpovědnost za to, že se teď již nic z toho nedá použít. A ptal se vás snad, zda to tak chcete nebo ne?«

»Jak bych se jich mohl předtím zeptat?« chtěl vykřiknout Iwri. »Vždyť by mi ani nerozuměli.« Ale nedostal se ke slovu.

»Rozhodl jednoduše za vás za všechny,« pokračovala doktorka, »ale řekl vám také, proč to udělal? Protože na něj sérum vůbec nepůsobí, jemu jedinému z vás nepomáhá. Proto se rozhodl ranit vás všechny, abyste s ním sdíleli jeho bolest, abyste splnili jeho vůli, neboť on sám by cestu ven z Misraimu nikdy neprorazil. A teď řekněte, kdo vás zneužil, kdo z vás učinil svůj nástroj, ten zde, jenž vám způsobil všechnu bolest, strach, zoufalství, aby dosáhl svých cílů, nebo my, kteří jsme udělali všechno, abychom vás před nimi uchránili?«

Rod Stínů byl zmaten. Pochybující, nedůvěřivé a teď už i nenávistné tváře se otáčely po Iwrim.

»Poslouchejte mě!« vykřikl. »Společně jsme našli tuhle cestu na svobodu a společně se zbavíme zajetí. To, že nás ti dva věznili, je přece pravda, stejně jako to, že my všichni chceme pryč.«

 

Muž z olova se opět ujal slova:

»Říká, že chcete ven. Ale víte, co vás tam venku čeká? Ten svět je pro vás neobyvatelný. Samo nemilosrdné světlo vás roztrhá na kusy. Nebudete vědět, kde je nahoře a kde dole. Nenajdete tam nic, čeho byste se mohli zachytit. Spolkne vás velká prázdnota. Každé nadechnutí, každý tep srdce vás bude stát úsilí a každé rozhodnutí vás sváže nastálo a navždy. Ještě jednou vám říkám: Ten svět je pro vás neobyvatelný. Proto před ním rod Stínů kdysi prchl sem a požádal nás o útočiště před nesnesitelným světlem. Nikdy jsme vás nevěznili, ne, vaše vlastní vůle to byla, jíž jsme se podřídili. Nesloužili jste vy nám, přátelé, nýbrž my vám. S vámi a pro vás jsme stvořili svět katakomb Misraimu a uspořádali jej, jak nejpohodlněji to jen bylo možné. A teď to vše chcete zničit, kvůli tomu jedinému z vás, který je jiný než vy. Uvažte! Ještě není pozdě. Chcete-li, může obnova začít již v tuto hodinu. Všechno může být jako předtím. Rozhodněte se teď! Jděte s ním ven do své vlastní záhuby – nebo se jej provždy zbavte, vyhoďte jej, aby se zející rána, kterou utrpěl náš svět, mohla znovu zavřít a zacelit.«

 

Iwri chtěl odpovědět, chtěl druhým vykřičet, že to, co říká Bechmoth, nemůže být pravda, protože tam venku je přece svět, odkud všichni pocházejí – na okamžik však zaváhal, neboť i on sám znejistěl.

 

Zavládlo hluboké ticho. Všichni odvrátili tváře od nade vše jasného světla. Tyče a trubky v jejich rukou se obrátily proti Iwrimu. Aniž na něj pohlédli, tlačili jej před sebou k puklině ve zdi. Vše se odehrávalo bez jediného slova. Iwri se nebránil. Teprve když byl trhlinou vyvržen ven, vyrazil pronikavý výkřik. A zatímco se štěrbina ve zdi pomalu uzavírala, zněla jeho mnohonásobná ozvěna všemi chodbami a jeskyněmi labyrintu. Každý z rodu Stínů ji slyšel, ale nikdo nedokázal později říci, zda to byl výkřik nejvyšší rozkoše či nejhlubšího, nejtěžšího zoufalství.

 

 

Povídka z knihy „Vězení svobody“ – Michael Ende

 

VÍCE


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *