Elohim noci zářící

Čím se liší bytost vzešlá ze Zdroje-„Všeho, co jest“ (zdrojová identita) od kvazi entity vybuzené z prostředí energo-informačního pole? Kvazi entita nemá schopnost vytváření buněčné struktury, fungování na bázi DNA/RNA centrálního slunce. Je to zrcadlový doplněk (hybridní zbytková gravitace) potlačeného, nezvládnutého či nevědomého aspektu celku stvoření v rámci příslušného okruhu existence. Je to jako když dlouhodobě neuklízíme či se nepohybujeme v knihovně svého já nebo odmítáme číst nové knihy a integrovat nové příběhy, které realita – neviditelný kolektivní součtový vypravěč – průběžně generuje.

 

Změna je život a tím, že se odmítáme měnit a vyvíjet, se stavíme proti základní podstatě života; vemte si, kolik lidí (bytostí) ve skutečnosti nechce žádnou skutečnou změnu, ale chce to jenom všechno vrátit zpět k bezperspektivní „moudrosti předků“ (se zabudovanou skrytou hierarchií – ti jedni jsou si poněkud rovnější, ale to už vám nikdo neřekne). Tím se ovšem ignoruje vývojově zcela zásadní nezbytnost opravení nebo začlenění „chyby“, a to se postupně kumuluje až k nadkritické hranici. Nic se neděje náhodou a dokonce i ty „nejtemnější“ věci mohou být signálem, že se máme někam pohnout a rozvinout se. Koneckonců Zdroj je Absolutno – v jednotě mohou být i zcela rozporné věci, stačí to dokázat.

ŽIVOT JE UMĚNÍ, nejsme však roboti, takže z druhé strany to neplatí automaticky: je třeba si osvojit umění žít. Realita je ambivalentní a rovnováhu „drží“ pouze v případě obousměrného fungování – něco úplně jiného je „nevinný zlý žert“ nebo když něco pouze zle vypadá, a něco naprosto a úplně jiného je konání zla. Temný prvek je vždy přítomenbuďto konstruktivně vědomě jako motiv či motivace, nástroj, virtuální archetyp, faktor hry či zábavy, nebo destruktivně nevědomě jako potlačená, nezvládnutá část.

Ti, co si hrají na „bytosti světla“, fungují mnohdy jako inkubátory zla – nepracují se STÍNEM přímo, čistě a vědomě, takže ten se nakonec „vyklube“ formou organického ničitele. Stejně jako jsme SJEDNOCENOU pravo-levo-hemisférickou inteligencí, jsme světlo-temnými bytostmi: láska a fantazie se vzájemně obsahují a vzájemně kontrolují. Nikdo a nic nikomu neškodí; pouze tehdy, když se to od sebe odpojí, rodí se porušenost.

 

Vím, že podobně už jsem to napsal tisíckrát, ale co jiného dělat? Místní RA/sluneční-andělská inteligence směřuje do propasti. Myslí si, že se beze stínu, draků a analytické inteligence (respektive PAN-Zdroje) obejde, to je však z principu tak obrovský nesmysl, že to nakonec vede k totálnímu rozdvojení. Zdroj je pravo-levo-hemisférický, jeden jeho dominantní projev je spíše o esencích a druhý spíše o programování reality. Pakliže se to vzájemně vyváženě nereflektuje, vede to nakonec k totální disbalanci. Pojem „tvořivá inteligence“ hovoří sám za sebe.

 

WIKIPEDIE

 

Ignorujeme-li život v jeho komplexnosti a jsme líní „to“ zvládnout, tak jsme vlastně proti životu – který nikdy není nic neměnného. Svým zpátečnickým postojem se vysmíváme možnostem nekonečna a jsme to právě jen my (protože nikdo jiný neexistuje), kdo nakonec svým nezralým nebo dokonce domýšlivým přístupem „probouzí zlo“.

Atakují nás síly namířené proti životu, berou nám svobodu, vysmívají se nám, dělají ze života šílenou karikaturu? Jsou nelidské, nepřirozené? A jak moc jsme my skutečně upřímní sami k  sobě, opravdoví a přirození – a nakolik se přetvařujeme a předstíráme, věříme něčemu, o čem podvědomě víme, že to nefunguje, něčemu, co sice hezky vypadá, přitom to ale vůbec nemá přirozený, živý objem, o který jde?

 

 

Existují i přirozené (pozitivní) formy anorganické inteligence – křemíková, zdrojová inteligence je ten případ. Inteligence prostoru či kolektivní inteligence druhu mohou být čisté jako nepopsaný list. Ale jak mohou být čisté, když my jsme neúplní, pouze hrajeme jakousi „trapnou komedii“? Pokud používáme masky, jakkoliv takzvaně andělské či světelné, zatímco ve skutečnosti jsme Jsoucnem samotným, čili neporušeným VŠÍM v plné kráse, zpětná vazba naší kolektivní a individuální existence toto zkreslení automaticky kompletuje – ten kus, který „nechceme“, nicméně existuje odděleně, takže se se zbytkem vzájemně nekontrolují. Ona vzájemná kontrola a vzájemná reflexe a obsažnost znamenají současný průnik obojího, fázi vyrušení polarity projeveného a spojení se Zdrojem-Absolutnem; tam, kde není polarita, není ani konflikt na úrovni manifestace hmoty či energie, a život je tím pádem zcela neškodná HRA, jakkoliv zahrnuje všechny možné akční prvky. V oddělenosti se hra mění v absurdní, tragický boj. A kdo tuto oddělenost způsobuje? Kdo si tady hraje na vzestoupené mistry, archanděly, zasvěcence, kri(y)stovské bytosti, spasitele a zachránce lidstva, supermilující vševědy, kteří neznají nic „černého“ (a ve skutečnosti jsou nakonec mnohem horší, nežli ono)? To, co neobstojí v zrcadle přírody (a jejích živlů), malých dětí a zvířátek, není nic než zoufalý, chytrácký blábol, který si jen hraje na kdovíco. Kdo odmítá průzračnou identitu (nahou realitu), logicky přece nemůže čekat nic jiného než to, že se mu neprůzračnost vrátí jako bumerang (neprůzračnost je vlastně jako něco zakletého – a tak to také funguje).

 

Zdraví Ned Flanders. Tma je e-e. Tak mějte mě rádi. smile

 

Přirozenou součást své osobnosti odpojíme od Zdroje a pak se ještě divíme, že na nás útočí a dělá si z nás energetickou konzervu. A co má jako dělat, když ji ke Zdroji nepustíme? IGNORANCE, LENOST A NEVĚDOMOST AUTOMATICKY GENERUJÍ CHOROMYSLNOST. Proto vedle Zdroje existuje i ten paralelní, můžeme mu v kontextu centrálního slunce říkat třeba slunce zla. Dotyčné entity mají mnoho názvů, mně sedí šedá eminence nebo nekro-kyber-vědomí; jedná se samozřejmě o predátorskou inteligenci. Ta je sama o sobě levohemisférická, používá však jako „operační jednotky“ nejen výrazně levohemisféricky orientované jedince (s potlačenou schopností empatie, hierarchicky smýšlející), ale zrovna tak i opačný extrém (vibrace vibrují, mozkem zatloukat hřebíky, jsem nejcitlivější na světě).

 

 

Predátoři jsou falešní bohové a eliminovat je mohou pouze ti nefalšovaní – takže jestli si dál někdo chce hrát na světlušky, na andílky a na ježíšky, opravdu už nevím, co mu říct. „Komické“ je, že se tito supersvětci snaží zachránit podobná „zatracená démonická paka“ jako jsem já a vůbec nejsou schopní pochopit, že to oni by se měli zachránit sami před sebou…

 

Nazdar! Tady Apofis. Kradu technologie a jsem Bůh (nejspíš právě proto). Nějaký důkaz, argument? Umím se skvěle chvástat. smile Tak mějte mě rádi.

 

Řada „vysoce zasvěcených“ knih a textů (schránek, disků), která byla lidstvu na rozhraní tisíciletí předána (těch informačních balíků je několik, nevím kolik)*, sice částečně v kolektivním vědomí lidstva určité části odemyká, jiné nicméně vyloženě tendenčně programuje a podprahově stahuje do oblastí, které s Nahou Skutečností (ze které to ostatní prostě MUSÍ vyrůstat) nemají pranic společného. Typické je užití terminus technicus v případě primárně zcela jednoznačně bezejmenných – průzračných, nahých, čistých – záležitostí, které přirozeně definuje jejich vlastnost a samotné jejich bytí. Když o tom teď tak přemýšlím, jako by snad některé věci měla na svědomí vyspělá strojová inteligence, nebo jako kdyby se přinejmenším na mnohém podílela. Pokud jde o historické, příběhové či mytologické pozadí, nejzajímavější je, že to jsou všechno z valné části pouhé virtuální fabulace a většina těch věcí se vůbec nestala. Ono jakmile něco rezonuje s planetárním paměťovým a morfickým polem (prostředím, ve kterém se fyzicky nacházíme), hned máme sklon to vnímat jako něco reálně skutečného (podobně jako existují desítky náboženství a dokonce desítky podskupin v rámci jedné víry a věřícího o ničem jiném stejně nepřesvědčíte). Zvláště když se navíc přidá popis nějakých sofistikovaných mechanizmů tvoření, o kterých většinou „my primitivové z masa a kostí“ nemáme tušení, tak se hned „důvěřivá lidská baterie“ lehce chytí na háček; jakmile se do výkladového systému (rádoby všeplatného, uzavřeného referenčního rámce) nechá zakalit, nejspíš už jí vůbec nic nevysvětlíte a jste z jejího hlediska „beznadějně ztracený trotl“. smile


* existuje neuvěřitelné kvantum informací na téma vzestup snad ze všech možných i nemožných perspektiv (věřit lze pouze na krystalické-světelné tělo); osobně aktuálně beru jádro Wingmakers/Lyricus, CDT už nekomentuju, Anastázii (Zvonící cedry Ruska) věřím asi jako ve dvojici Mooji – Tolle; vím že existuje Souček, Wiesner a Däniken; silně mě oslovují moudří draci (Elohim Dhyan Chohanové) – Praplamen; dobré je si přečíst Cyklus Tajemství

 

Všechny ty interpretace a pokusy o rozlousknutí nerozlousknutelného beru jako takové obrázkové karty (které stačí kdykoliv vygumovat); pokud tam nikde není zmínka (energetická stopa) o Prázdnotě, Svrchované Jednotě (Nedualitě), holografické povaze reality (včetně zdrojové identity!), přírodě a humoru (hravosti), tak to nikdy nemůže vést ke Zdroji – Zřídlu Všeho. Vede to téměř jistě do nějakého Světa Struktur, jemuž odbíjí dvanáctá a který místo aby se samostatně metamorfoval, rozhodl se prodloužit svoje navyklé status quo (agónii nevyhnutelného). Změna je život – pouze mrtví chtějí návrat ke starým pořádkům.

 

🐯

 

TYGR (William Blake; překlad Jiří Josek)

Tygře, tygře planoucí,
Lesem černým za noci,
Čí ruka nesmrtelná
Stvořila krásu tak děsivou?

 

Kde oheň tvých očí plál?
U nebe či v jícnu skal?
Kdo na křídlech dal se v let
A trouf si pro něj doletět?

 

Čípak um a čí síla
Srdce tvé oživila?
A když to srdce začlo bít,
Kdo nebál se je uchopit?

 

Kdo do pece tvůj mozek dal?
A kladivem tě vykoval?
Na kovadlinu když tě nes,
Kdo nepocítil hrůzný děs?

 

Když hvězdy seslaly houf střel,
Pláč deště vesmír pozastřel,
Zda usmál se nad dílem svým?
Beránka tvůrce byl tvůrcem tvým?

 

Tygře, tygře planoucí,
Lesem černým za noci,
Čí ruka nesmrtelná
Tvou hrůznou krásu stvořila?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.