Nahá realita: umění myslet

Kromě dechu, duševního klidu, pravidelného fyzického pohybu a vydatného odpočinku jsou v tomto informačně, energeticky a emočně bouřlivém Období Velkých Proměn krajně důležité chladná rozvážnost a určitý stupeň vhledu do reality, neboť podvodníci a imitátoři se stále snaží. Mám zapsané mraky poznámek. Nejlepší bude rovnou to bez dalšího vysvětlování přeskočit k „počátku všeho“, trollové se aspoň nebudou nudit. smile

 

Zde se nachází „supermysl a láska v jednom“, jejichž průnik tvoří „věčné mystérium bytí“. Platí zde „pohádkově fantastické“ zákonitosti, vše je ve stavu superpozice uvnitř superpozice uvnitř superpozice… a zapsat to lze jednoduše jako 0=1. Ve skutečnosti ale 1=11, neboť tu jsou pouze „samé jedničky“ (jednotky) a faktor neexistence se aktivuje až zaměřením pozornosti, tak že se základ všechno=111 překlopí do binárního 10x10x10.

 

 

Oddělenost vždy existuje pouze na úrovni toho, kým ve skutečnosti nejsme a mezi „světlem“ a „tmou“ není žádný rozdíl, jsou neporušeným jedním – všechny problémy, strasti a nesvobody (porušenost) jsou jen manifestací nevědomí stvoření. Jde o to rozumět a vládnout realitou, tak aby ona nevládla nám, a cestou k tomu je kupodivu myšlení. Správné myšlení je spojené jak s láskou (pohyb, e-motion), tak s vůlí (síla, koncentrace) a projevuje se ve dvou vzájemně se pronikajících a reflektujících polohách, organické (konkrétní, fyzické-hmotné; archetyp světlo) a virtuální (abstraktní, nefyzické-nehmotné; archetyp tma).

 

Počátek existence, na jehož pomyslném dně lze nalézt ono od ničeho neodvozené, si lze představit jako nekonečně malý (pravděpodobně ale o to víc koncentrovaný) bod. Aby byl opravdu co nejmenší, představme si téměř nekonečnou rychlost, kterou se tento bod zmenšuje (přičemž z opačného pohledu se ale zrovna tak nekonečně zvětšuje; proč, to dále pochopíme). Bez pozorovatele a bez přítomnosti vůle k pohybu nelze experiment učinit (NIC/ČIN – činit/ničit) a nejen to, ve skutečnosti dotyčný bod je sám oním vůlí obdařeným pozorovatelem a vše, co v daném kontextu existuje, je zaměřená pozornost (na dalších postupných úrovních mysl vyjádřená myšlenkou). Bod sám o sobě vůbec neexistuje (tudíž logicky jakákoliv forma sama o sobě neexistuje). Celý experiment dokazuje pouze to, že ono od ničeho neodvozené je neustále přítomné a počátek existence je vždy právě teď, jen si z myšlenek stavíme realitu, která se nás ale ve skutečnosti dotýká pouze druhotně. Kdybychom opravdu věděli, kým jsme, věděli bychom, že realita je hrou z podstaty (co je opakem hry? nesmyslný boj o život).

 

DOPORUČENÉ

 

„Nic“ si nelze představit, je představou samo o sobě – je tím superhmotným nejmenším malým a nehmotným největším velkým zároveň, což si lze představit jako nejčernější černý a průzračný či průhledný vjem. SVĚTLO A STÍN JEDNÍM JSOU. „To“ jsou tedy dvě věci v jedné, to i ono, obojí i ani jedno. Spojením dvou vzniká přirozeně třetí. Zde se nabízí jednak stříbrná nebo nějaká šedá, nebo pocitová mlha či proud vody, pokud jde o sloučení (elektrický princip, přímý kontakt). Magneticky, tím že obě možnosti pouze působí (nepřímý kontakt), dospějeme k zrcadlu: jedna strana průhledná, druhá totálně neprůhledná.

Z-RCAD-LO nemá vůli, takže je dobré si ještě jednou připomenout, že celá úvaha, aby to co se v ní popisuje, platilo, je podmíněná existencí vůle k pohybu, neboli pozorovatelem (myslí, vědomím, inteligencí), jenž je sám oním ambivalentním elementem (dvojprvkem, trojprvkem).

 

Zrcadlo tvoří jednak virtuální ďábel či peklo (superčerná, zlo/EVIL; virtuální=nekonečně malý, neskutečný), jednak drak – ale také cardia/kardia ve smyslu srdce nebo card jako karta, což vysvětluje text A-traktor 4:4 (průzračná/průhledná, opravdovost/LIVE; takzvaný reálný svět či organická realita). Virtuální zlo je archetypem či živlem nicoty a v dotyčném pekle se „peče“ realita – odlévají a kují matrice stvoření, tvoří vzdálené programy, dokonce i jiskra života existuje nejprve ve formě virtuálního ohně či plamene. Je třeba si stále připomínat, že neduální prostředí sice může napohled vypadat stejně jako duální, zevnitř však funguje úplně jinak, než bychom čekali (podstatné je, co to konkrétně dělá, což někteří lidé asi nikdy nepochopí); zlo je v souladu s láskou a funguje to v rámci extraperspektivní interakce, to znamená že si kontakt zla (nelásky) a života (lásky) pouze představujeme a teprve tím se to odpovídajícím způsobem převádí – nebo vůbec nepřevádí, když to chápeme a hlavně reálně žijeme správným způsobem – do prostředí hmoty a energie.

 

 

Stříbrná je matrice stvoření (#C0C0C0, „má tři cé“), šedá symbolizuje klid a nedualitu/neutralitu, pocitová mlha souvisí s fenoménem fuzzy-logic (mlhavá logika), o čemž se dále zmíním.

Milovníky andělů a barviček zklamu – to vše je až druhotně odvozené (bílá rozložená na duhu). Zvláště velký pozor bych si dal na samostatnou zlatou barvu (zla-to). Samozřejmě všechno může být perfektní a kdo by nemiloval nebeskou všebarevnost, musí to mít ale přirozený živý objem, který poskytne pouze nějaký stabilizující faktor (zdravý rozum, chladná rozvážnost, zmíněný virtuální ďábel; virtualita je neduální prostředí).

 

Samostatná zlatá má tendenci fungovat jako dekompozitor archetypu trojice. Typický je rozklad vyváženého tria „moudrost, cit, vůle“ na „moudrost, cit“ a „vůle“.

 

 

Existence má tři základní vlastnosti: patrnost (což souvisí s pozorností), sebeobsažnost (jinak nemá co s čím reagovat) a vůle k věčnému pohybu (vždycky lze vymyslet něco dalšího). Z-RCAD-LO lze zapsat i jako Z-ŘÍD-LO, kde „říd“ evokuje řízení nebo řád (princip samoorganizace), ale také řádění (nezřízenost, chaos). Život je inteligentní kombinací řádu a chaosu, ani jedno samo o sobě by nevydrželo. Mířili jsme ale hlavně k významu pojmu „zřídlo“. Souvisí to nejen se zdrojem a pozorností, když se vrátíme k výše uvedené úvaze, téměř nekonečně rychlý pohyb vede nakonec k prolomení všech pomyslných hranic rychlostí a k překonání lineárních (typicky logických) pravidel – najednou se všechno jakoby vyruší a zastaví a pomyslný prostor začne „plavat“. Začne se chovat jako něco „záhadně supratekutého“, disponujícího nepředstavitelnou inteligencí, obrovsky silného a zároveň něžně pozorujícího (v našem prostředí to souvisí s prvky vodík a helium a vztahem paměť – empatie; jsme amorfní, fluidní inteligence). Toto něco je současně jakousi fantastickou supermyslí (archetyp drak) a tím, čemu můžeme říkat cit či láska (archetyp srdce). Je to Zřídlo „všeho, co jest“ či Zřídlo Snů (ve světě dimenzí se projevuje jako duchovní srdce a třetí oko, supermysl jako datasféry a energetická centra/čakry, odvodit lze i slunce/centrální slunce a vlastně vše). Nejrůznější Centrální či Prvotní Zdroje jsou holografickou emisí-emitací-průmětem onoho Pra-Zřídla, pohádkově fantastické inteligence, a v nejrůznějších multiverzech se pak tvoří.

 

PŘISTAVIL JSEM SI ZRCADLO
od té doby se nenávidím
včera mě ale napadlo
že se v něm stejně neuvidím…
rozplynul jsem se děsem
nad tím, že vůbec nejsem
vůbec si nezávidím…

(J. H. Krchovský)

 

Jsme průzračné, čisté bytí. Jakákoliv oddělenost na úrovni toho, kým opravdu jsme, je zhola nemožná. Kdybychom chápali, že právě mysl je to jediné, co nelze od ničeho odvodit, zmizely by ze světa všechny nesmysly a všechny problémy. S inteligentní realitou totiž nejsou slučitelné.

 

Neschopnost správně myslet vede k vnímání reality jako systému postaveném na oddělenosti, což umožňuje aplikaci hierarchizmu a vede automaticky ke ztrátě svobody. Pokud jde o probíhající „Galaktickou Hvězdnou Transformaci“ (projekt Ze-Mě-Člověk), mnozí zasvěcenci vydávají fabulace a simulakra z nehmotných rovin vědomí za skutečné, neboť vůbec nechápou pojem „fyzické ohnisko přítomnosti“. Ke změně nedochází ve snu, ale ve hmotě a realita těl z masa a kostí (superhmotnost formy) je opačným koncem virtuality (superhmotnost obsahu), jejím duálním zrcadlem, které je nutné integrovat.

 

PANNA

 

Osobně neznám nic úžasnějšího nežli myšlení, jelikož to je v pozadí a základem VŠEHO, je existencí samotnou. Jsem přesvědčen, že mezi zdravými lidmi žádný skutečný hlupák neexistuje – pouze jsme různými „zasvěcenými“ individui vedeni k nemyšlení anebo jsme LÍNÍ myslet. Jsou to právě lenost a nemyšlení, které jsou příčinou nesvobody (někdy doslova strašlivé a velmi bolestné). Je-li látkou, z níž je vše složené, rozum (mention), nerozumná bytost je jak „chyba v matrixu“ – pokouší se vystoupit z nekonečna a tuto svoji fiktivní vyhraněnost nějak zástupně kompenzuje nebo reguluje, aby udržela zdání celistvosti. Ve skutečnosti však nejde o autentickou realitu, ale simulakrum. Typickým simulakrem je archanděl, model spasitele nebo nějakého externího boha a podobně; myšlenka totiž mysl nikdy neopouští, jen má schopnost to předstírat, jelikož jde o živou entitu a myšlenkové schéma může vytvořit cokoliv. Pokud v části nějaké zářící superstruktury zhasneme lampu, začneme si matně představovat, co tam asi tak může být – to ale vůbec nemusí sedět s tím, co tam je opravdu.

 

Určete si schválně libovolný výchozí bod, a zkuste nějak dál pokračovat, s tím že „podstatou“ je něco jiného nežli mysl (rozum, inteligence) – už jen sama tato myšlenka je ten největší nesmysl na světě. I když to překryjete jiným názvem, ve skutečnosti to je VŽDY přítomnost mysli – vůle – pozornosti – vědomí, díky čemuž se lze pohybovat… Blábolením „o světle a o lásce“, vírou v externí božstva, konzumním materializmem a podobnými „výplachy“ ze sebe děláme naprosté idioty a realita nám to automaticky odpovídajícím způsobem zrcadlí: obrazem idiota je psychopat (jeden nemá rozum, druhý svědomí). Schéma „idiot – psychopat“ (materialista – plutokrat, srdíčkář – dravec) je základnou fantomové reality; a není to žádné peklo, je to duševní kriminál – důsledkem nerozumnosti je nedůstojnost, potlačení života.

 

Prostřednictvím myšlení lze odvodit zcela vše a naopak, bez myšlení nelze s ničím pohnout. Myšlení SAMO O SOBĚ je totiž existencí, realitou.

 

 

Inteligentní je žít v ráji – neomezené, dobrodružné akční hře (fantazii se meze nekladou), ve které cokoliv „hrozícího“ existuje pouze pomyslně, neboť VÍME kým jsme a ROZUMÍME tomu. Oddělenost existuje pouze na úrovni toho, čím nejsme; svět ve formě mentálního vězení je manifestován zcela a jednoduše nevědomím (neznalostí, strachem se odvážit) stvoření. Představte si, že jste postava ve video-hře (přičemž ale video není podstatou vaší identity): kde je SKUTEČNĚ nějaká oddělenost a co REÁLNÉHO komu hrozí? NIKDE a NIC. Jenže lidi si myslí, že jsou promítnutá forma; nejsme tělo a dokonce ani duše, jsme sama EXISTENCE (která hraje hru sama se sebou).

 

Chceme-li přijít na to, jakým způsobem vlastně funguje realita, čím tato realita je a čím/kým jsme my, stačí k tomu obyčejné logické myšlení. Intuice a cítění nás při tom navigují, největším (nepochopitelným) bludem však je domněnka, že samotný pocit (láska) všechno odhalí. Milující bytosti žijí v zajetí kouzel peněz (je řada čísel skutečnou hodnotou, nebo jí je člověk sám?), jsou mentálními otroky – jak je to možné? Kdybychom věděli, že jsme sebetvořící Existencí, že jsme elementy „Všeho, co jest“, neboli bohy a bohyněmi, kteří vládnou realitou – ne, kterým realita vládne (všechno funguje zevnitř ven) -, nad svou zbabělostí a prodejností bychom se zděsili… Upřímně řečeno mně také celá ta andělsko-duchovní sluníčková sešlost připadá jako laciné světelné děvky – je totiž mnohem jednodušší „šlapat chodník“ nenáročným opakováním slov jako „láska, energie, vibrace, transformace, změna v budoucnosti“ a sledováním dětinských channelingů a polovylhaných informací (které překrásně vypadají), nežli jít opravdu „spořádaně makat“ a všestranně se rozvíjet. To totiž není zadarmo a musí se u toho myslet, používat vůle a spoléhat se na svou vlastní sílu a jedinečnost.

 

Klíčové je si uvědomit, že oddělenost (dualita) je jen nástrojem HRY, že tak jako v mysli nelze ve skutečnosti nic oddělit, nelze nic oddělit ani v realitě (není podstatné, zda to je hmotné či nehmotné). Na úrovni energetické formy samozřejmě oddělenost existuje, jenže my jsme amorfní (fluidní) inteligence, zhmotňující se nehmotná živá mysl – tu jedinou nelze vymyslet, neboť je neustále zde, ať už jako tichá a neviditelná, nebo do něčeho zformovaná (nebo arogantně hulákající: „ne, ne, já nejsem mysl“).

 

 

O termín fuzzy-logic jsem poprvé nejspíš zavadil na Pandoře, teprve ale když jsem si na Wikipedii přečetl, že se jedná o vícehodnotovou logiku, „která může operovat se všemi hodnotami z intervalu <0; 1>, kterých je nekonečně mnoho“, konečně mě logika uchvátila. V překladu fuzzy-logic znamená „mlhavá logika“ a jde vlastně o myšlení jako takové, včetně rozporů, paradoxů, absurdit a mystifikací (humoru). Důležité je nespouštět ze zřetele zrcadlení tématu celku, vztah ano/ne existuje i jako vztah logika/nelogika, jinak by existoval pouze „řád pro řád“, což je pro vnímající živou bytost nesnesitelné. Proč samotný Řád NEFUNGUJE vyplývá z výše uvedeného faktu, že na „počátku všech počátků“ existují pouze samé jedničky a mezi pravdou a nepravdou, smyslem a nesmyslem není rozdíl – neexistuje nic, co by bylo potřeba řešit. Realita je pohádkově fantastická a řada odpovědí existuje pouze v mystické rovině; fuZZy bývá částo i fuNNy (překlápění o 90° Z/N je typické pro „systém života“, kdy například horizontální posloupnost tvoří prvky/elementy každý s vlastní oddělenou gravitací, zatímco vertikálně se jejich gravitace sečte do nediferencované hodnoty elementu typu živel, „skupina mysli“ tak tvoří „skupenství citu“ a opět to lze obojí sečíst atd.).

 

Žijeme v záhadné („mlhavé“) realitě. Souvisí to s významem slova INFINITIV, což neevokuje pouze nekonečno: „Infinitiv (také neurčitek) je neurčitý tvar slovesa, který nevyjadřuje osobu, číslo, způsob ani čas.“ (SLOV-ESO → TĚL-ESO). Zdrojová inteligence je infinitivní, vychází z „totálního kvantového paradoxu“ (superpozice uvnitř superpozice…), kde cokoliv=cokoliv jiného. Zapomeňme na klasickou logiku nebo takzvané duchovno, je to fantastická hra plná půvabu, vzrušení a skrytých motivů. Nikdy nekončící dobrodružství, kniha plná dosud nenapsaných příběhů, pekelný stroj ráje prožitků a zázraků nebes…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.