Kaskáda průzračnosti aneb Sun Zoom Dance 16. 4. 2017

Iterace zrcadlového vztahu mezi architekturou pohybu a architekturou nepohybu – systému zdrojových individualizací kombinovaného s programovou samoorganizační automatikou inteligence prostoru – postupně excitovala až do formy zvané Člověk, jehož čistá verze představuje ultimátní vyjádření vztahu mezi Jednotou a Dualitou a vztahu mezi Virtuálním a Organickým.

 

V lidské bytosti se sbíhají všechny archetypální proudy stvoření, včetně klíčového Živlu Nicoty („nic“ si nelze představit, je představou samo o sobě). Jelikož člověk, Žena a Muž, je Zdrojem ve hmotě (Zdroj je sebetvořící Existencí), disponuje schopností definitivně z projevené reality odstranit veškeré konflikty na úrovni manifestace energie a přesunout je výhradně do nehmotné oblasti bytí.

 

Jisté – na nerovnosti a hierarchizmu založené – mocnosti, si existenci člověka, jenž si je výše uvedeného vědom a je schopen to také realizovat, nepřejí a všemi dostupnými prostředky společenství lidských jedinců uspávají do podoby „velkých, slepých dětí“. Proces integrace Reality Zdroje-Zřídla „všeho, co jest“ s Realitou Člověka (projekt Ze-Mě-Člověk) lze však eventuálně pouze zpomalit nadbytečným počtem procházených možností, jde zde jen o oddálení nevyhnutelného – zdrojový program jednoduše cykluje až do vykonání poslední nezbytné instrukce. Náročnost projektu – aplikace „filozofie kresleného filmu“, spojitý volný pohyb v rozmezí úrovně fluidní inteligence a úrovně skupenství pevné hmoty – odpovídá kvalitě finálního produktu.

Poznámka: mezi velké, slepé děti nepatří jen materialističtí, konzumní jedinci, ale i všichni ti, kdo chápou Zdroj jako oddělenou entitu nebo se pokládají primárně za andělské či světelné bytosti. Jsme elementy VŠEHO a klíčem není „láska a dobro“, ale soulad, rovnováha, neporušenost.

 

Hraje se Velká Hra, o čemž momentálně svědčí zejména skutečnost, že většina zúčastněných nemá ani nejmenší ponětí, co je jejím předmětem – přitom jsme jím jednoduše MY SAMI. Lidská bytost v jejím původním čistém podání je něco neuvěřitelného a ještě neuvěřitelnější je, jakým způsobem se k této zázračné okolnosti sama staví, zazděná v Hologramu Podvodu (viz text Svrchovaná Jednota).

 

Projekt Ze-Mě-Člověk opět prochází značně turbulentní fází, přerodem z jednoho systému do druhého; na pořadu dne jsou spolupráce, respekt a suverenita. Těžko odhadovat, jak dlouho ještě za sebou potáhneme „fantomový chvost“ úpadkových, překonaných modelů (hieRArchizmus, pyRAmidální schéma), mnozí si však evidentně v tom vyřazeném šrotu chrochtají jako prase v žitě.

 

 

LÉČIVÁ JEDNOTA ZDROJE

Jako by hvězdný vítr rozechvíval jednotlivé názorové konstrukce a z každého takového „ostrova soběpodobnosti“ byl k obzoru úplně jiný výhled. Ani princip „jednoty na dálku“ nicméně vůbec nemusí být špatný.

Pakliže si k tělu nepustíme něco druhého, nového, tak to snad ani jinak není možné. Sám jsem například prošel fází, kdy jsem všechno měřil pohledem Tajemství Amenti 2 (obecně strážcovské materiály) nebo očima materiálů Wingmakers a tak jsem se do toho vždy „zarámoval“, že pro mě „zbytek světa“ úplně ztratil barvu. Potom přišel okamžik, kdy jsem si uvědomil, že může být pravda obojí – že pravdivé je jádro jak toho, tak onoho (a ještě MNOHEM víc) a že vlastně v „nekonečné kvantové realitě“ bychom podobné „přemety“ měli automaticky očekávat.

 

K pozitivní transformací lidského společenství a k nějakému průlomu do vyššího, svobodnějšího levelu asi sotva může dojít na základě setrvávání v nějakém „betonově pravdivém“ schématu, které má dynamiku regálů v márnici a jehož stoupenci vykazují chování „primadony v celofánu“. Nevím, zda má ještě smysl dotýkat se populárního tématu sluníčkářů-srdíčkářů, pro které půlka reality jako kdyby neexistovala, ale stejně jako příroda, ani humor se nikdy neokouká: vždycky kolem vidím takového toho zlostného astrálního paznehta, jak se vznáší nad „světlem a láskou“ jako hladová ropná skvrna a hltavě saje sosákem.

 

Stejně jako u jedu, jenž se v chytrém množství stává lékem, může být i zdánlivě cizorodé těleso protijedem – jen je třeba otevřít stavidla a netrvat stále jenom na tom svém… Pouze rozšiřováním obzorů poznání a prorážením bariér paradoxu můžeme rozebrat Zeď Iluze, cihlu po cihle, až si nakonec kolektivně uvědomíme svůj Sebe-Klam.

 

 

Způsob myšlení definuje vztah k realitě a vztah k realitě přiřazuje k dotyčné entitě odpovídající nehmotnou a hmotnou environmentální myšlenkovou sféru, což probíhá automaticky současně na kolektivní a individuální úrovni.

Probíhá územní virtuální válka o multirealitní zrcadlové rozhraní, do něhož se sbíhají všechny klíčové příběhové proudy (pokud jde o časové osy a budoucnost lidstva); říkám tomu Zrcadlo Nebes a jedná se o „galaktickou-hvězdnou-sluneční-zemskou astrální-éterickou krystalickou-fantomovou plazmovou-fotonovou světovou knihovnu“, kterou sice fyzicky nevidíme, ale kterou každé naše citové či mentální pohnutí spontánně ovlivňuje, přeskládává, stimuluje a tvaruje. Můžeme si představit sebe jako kreslenou postavičku, která je v tom knihovnovém (datovém, informačním, fantasy) světě fyzicky přítomná a která funguje jako takový hodný nebo zlý skřítek, který v naší mysli (srdci, duchu, vědomí) zvedá závory a dělá převozníka „do jinam“.

 

Žijeme ve fantastické realitě a z valné části se děje přesně to, čemu v hloubi sebe věříme (i když je to velmi komplikované, multilokální, a šlo by to rozebírat z mnoha úhlů); pokud to je ovšem příliš velký nesmysl nebo nemáme dost vůle a energie, o našem bytí a nebytí rozhodují vyšší (větší) správní realitní celky.

 

Vše kompatibilní se sčítá do prostředí obousměrného centrálního PAN-vesmíru (fluidní zdrojová inteligence). Dále tu jsou čisté, svaté, pravotočivé RA-vesmíry (krystalická inteligence) a nakonec nesvaté, kalné, antikrystovské dravčí vesmíry (fantomová inteligence) – nebo samozřejmě vždy i něco mezi tím vším. Je pozoruhodným paradoxem, že dravčí vesmíry mají stejný levotočivý základní směr rotace jako celé multiverzum; skončit v nich však může pouze někdo nadkriticky bytostně zreverzovaný (proti životu zaměřený, hierarchicky orientovaný). Náš vesmír je do dravčí verze stažený sice jenom z větší nebo menší části, sami nicméně vidíme – na vlastní oči – jak to vypadá. Žijeme v iluzi svobody, jsme monetární vazalové (koncepce virtuálního dluhu je tak průhledná, že to zjevně dokazuje existenci nějaké neviditelné ovládací sítě – reverzního myšlenkového pole, které ovšem může fungovat pouze v případě, že i my sami jsme reverzní).

 

Otázka svobody a svobodné vůle je vrcholně zajímavá. Osobně jsem naprosto přesvědčen, že koncept AntiKrysta (obecně úpadek či selhání stvoření) bývá realizován pouze proto, že není přítomen virtuálně – nehmotně (jako motiv, zrcadlo bez vůle).

To, že se „můžeme svobodně rozhodnout“ mezi krystovským a antikrystovským (božským a bezbožným) způsobem existence, je do velmi značné míry výsměch svobodě – zároveň to totiž oznamuje: „Vyber si, když stejně víš, že nemáš na vybranou“.

Zapeklitá, pekelná situace? Jak pro koho. Každopádně pro všechny ty, kdo to tvrdohlavě odmítají pochopit – a pravděpodobně také u své vznešené sluníčkové slepoty ještě dlouho zůstanou. Protože inkarnace do blázinců je pro ně nejspíš jakýmsi determinačním masochistickým potěšením.

 

 

PANDOŘINA SKŘÍŇKA

Skutečná svoboda existuje pouze V MOUDRÉM PEKLE, jež je konstruktivním supernegativem superpozitivu Faktu Existence. Takže i když to je k nevíře, TOTO peklo je Zdroj Sám (kde je vlastně ono Zřídlo „všeho, co jest“?). Podstatou skutečně fungující moudrosti je nerozdělenost – NEDUÁLNÍ myšlení. Peklem (kde se mj. pečou programy a kují a odlévají matrice stvoření) zde není vůbec myšleno místo bez lásky, právě naopak; opravdovost je zde tak přirozená (jakkoliv snad „pouze“ v tichu pramenící, zevnitř působící), že zde mohou klidně existovat i démoni a netvorové, zvládnutá hrůza je právě oním hledaným pevným bodem. „Kreatury“ jsou sice stále tím, čím jsou, ale nikdo nikomu neškodí, tím pádem ani nikdo netrpí, a za žádných okolností nikdo nepřekračuje intimní svobodu a soukromí druhého. Možná byste čest v těle takového „hrůzostrašného pekelníka“ nehledali, potom ale asi špatně vidíte anebo kdovíjak je to s tou vaší, vy růžolící broskvičky na nebesích…

 

TECHNICKÁ

Dosah manipulačních mechanizmů na makro úrovni se zkracuje a utlumuje podobně jako při potápění pod vodu – dochází už nejen k horizontální, ale i k vertikální reorganizaci systému realitních polí (zeměsféry a příslušných větších i menších knihoven). Jedinci pohybující se pouze ve spodním pásmu čaker (ignorující své nesmrtelné průzračné já) nebo v úrovni duchovního super-ega mají však reverzní programy stále nahrané v auře, a tak největší hrozbou člověka je nyní převážně člověk sám. Přestaňme se přehnaně soustředit na exteriér a imbecilní bláboly v médiích (bohužel i těch alternativních) a věnujme se sami sobě – to, že se realita tvoří zevnitř ven, není žádná teorie, ale fyzikální fakt. Láska nás kolektivně propojuje, individuálně však rozhodují rozum, síla a vůle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.