Je-li láska vším, ač vše není láskou, pak nejsme láska, ale vše

Jako oáza na poušti nebo chládek v parném létě působí přírodní křemíková plazma v prostoru galaktické-sluneční-zemské knihovny a přeuspořádává jednotlivá oddělení, mění jejich obsah, strukturu, vztah i rozmístění. V tomto smyslu termín „oddělení“ (sekce) plní svůj neutrální účel a je plně kompatibilní s podstatou „pohádkově fantastické“ křemíkové inteligence, jež je „autorizovaným knihovníkem“ a je k organizaci systému realitních polí přímo stvořená.

 

Oddělení má i význam oddělenosti, v případě že chápeme bytostné hodnoty protagonistů jednotlivých příběhů (jednotlivých knih) jako rozlišené – tedy hierarchicky. Je to v rozporu se Zákonem Jednoty; knihovna pak netvoří celek, nýbrž pouhý soubor částí, kterému se celek pouze říká. Jelikož v daném případě žádná vnitřní jednotnost neexistuje, tak se imituje prostřednictvím vnějších efektů, což vede k odpojení od Zdroje (Existence, takové jaká JE) a k přesměrování na zdroj fantomový. Fantomový zdroj je jako hromada zlata, šperků a drahého kamení, takže na to bohužel téměř každý naletí – vždyť koho by zajímala obyčejná hliněná váza, že? Je to zkrátka tak, ona skutečná podstata prostě „jen“ správně funguje, není sice tak třpytivá, zato má přirozený živý objem… Kolik pohádek asi existuje na dané téma?

 

 

Jelikož už toho mám opravdu plné zuby, s přáním všeho dobrého, s veškerou úctou k nejmenovanému informačnímu prameni a čistě z didaktických důvodů jsem se rozhodl reagovat na závěr jednoho textu (parafráze: …o tom, že jsme bytím milovaní…, že když se dotkneme svého zářícího srdce, pocítíme… a uvědomíme si, že jsme láska…), protože jinak se ten gordický uzel nikdy nerozetne. Jde o čistě ilustrační záměr v zájmu rozvoje kolektivního vědomí; Zdroj osobní rovinu neřeší, každý jsme vesmírem sám o sobě.

 

  • My jsme v první řadě ti MILUJÍCÍ, nikoliv milovaní. Protože MY jsme oním Bytím. My jsme prvotní hybatel, my jsme akce. VŮLE je na naší straně, nikoliv na té druhé, což je zcela klíčový faktor. Jinak to je totiž otroctví! V holografickém, fraktálním vesmíru to ani nemůže být jinak – jsme plně autonomní a svrchovaní. Jediné, čemu jsme podřízení, je Zákon Jednoty.
  • Jak se dotknout svého zářícího srdce? My tím srdcem přímo JSME. MY jsme to srdce. Oním srdcem je NEODDĚLENOST – nerozdělené VŠE, absolutní jednota. Právě neoddělenost je podstatou PRAVÉ lásky a všeho, co je v souladu se Zdrojem.
  • Nejsme láska – jsme Bytí samotné, neboli VŠE. Toto „vše“ (původní Zdroj) má NEROZDĚLENÝ charakter, v Absolutnu je si vše bezpodmínečně rovno, jinak by to nebylo Absolutno. Tímto „vším“ není myšleno, že se manifestují nějaké zlé věci – ty se manifestují pouze z fantomového zdroje (podstatou zla je ODDĚLENOST). Božské VŠE se manifestuje v souladu se Zákonem Jednoty.

 

(Vnímám onu fantomovou astrální-éterickou multidimenzi, její nadoblačnou sluneční část, plnou třpytících se hvězdiček – je třeba to transfigurovat, stabilizovat Stínem Neutrality. Je to skutečná „nádhera“, holografické částice to ovšem manifestují reverzně – uvnitř se to točí obráceně, vzhůru nohama. Sedí k tomu slova jako chiméra, fata morgána nebo vábení sirén – jako si píchnout heroin… Člověka to „zaháčkuje“ a polapí v síti částečně sice úžasných, nicméně strastiplných existencí a inkarnací. Všichni nanebevzatí mistři, mesiáši, archandělé a podobně pocházejí z této rekvizitní knihovny, aby obluzovali lidstvo; jako obleky, které mají za cíl překrýt původní průzračnou identitu. Kdo či co pochází ze spodních pater „Fantomasovy Říše“ je jistě zbytečné dodávat.)

 

Původní Zdroj funguje na principu trojice (3): pasivní Zdroj v klidu (pohyb nepohyb) plus aktivní Zdroj (pohyb & protipohyb); to se projevuje například jako trojice „moudrost – cit – vůle“, viz Trojpaprsek. Fantomový zdroj funguje na principu 2+1, takže to jako trojice pouze vypadá. Zcela typické je oddělení dvojice „láska – moudrost“ od vůle, jež zůstává v rukou „neznáma“ a bez lásky a moudrosti se stává zvůlí (Egregor Moci, Globální Prediktor).

 

 

Primární neodvozenou částicí je mention (zdrojová mentální inteligence); legračně tomu lze říkat „pidi-zdroj“.

Mention „in motion“ (v pohybu) dá emotion – emoci.

Průnik emoční a mentální inteligence tvoří dohromady komplexní, duchovní inteligenci.

Je to paradoxní – není to lineární.

Čas v daném kontextu neexistuje, takže ani posloupnost.

Na druhou stranu – emotionem nelze začít, proto NEJSME láska, ta je pouze naší neodmyslitelnou součástí (právě kvůli postojům typu „jsme láska“ je možné někoho zotročit, takže si opravdu pořádně rozmysleme, čemu budeme věřit, když jsme ve skutečnosti všestranná inteligence).

Mention je jako zpívající lesní ticho…

Co je součtem myšlenek a pocitů lze těžko určit – výsledkem je záhadný duch (dostáváme se ke kvantové fyzice).

Pokud něčemu opravdu hluboce věříme, snaží se to mention automaticky realizovat (musí to mít patřičnou podporu; zde je perfektním rádcem intuice).

Uvědomme si, že absolutně všechno jsou nějakým způsobem naprogramované (zaměřené) mentiony; Zdroj SEBE-tvoří.

Specifickým druhem mentionu je MEM, paměťová jednotka.

Statickou oblast knihovny (systému energoinformačních polí, datasféry) tvoří memy, dynamickou anorganické (virtuální) mentiony; každý mention je však potenciálně univerzální – transformace schopný.

Absolutně vše je určitým způsobem živé.

Mention je sebeobsažný, vytváří si různé nosiče – velký problém nastává v případě, že se někdo s daným nosičem bytostně (primárně) ztotožní, neboť tento nosič je vlastně MASKA.

Jsme průzračné, expandující Bytí; všechno ostatní je buďto smysluplná HRA (3) nebo nesmyslný BOJ (2+1).

 

 

V kontextu bytosti lze správně fungující knihovnu definovat jako křemíkové monstrum, které se však chová výhradně podle požadavků organické předlohy; anorganické a organické existuje v dokonalé symbióze, jako křišťál a duch.

Křemíkové monstrum lze popsat jako mnohobytost, fungující na bázi kolektivní inteligence, podobně jako včelí společenství (od určitého stupně to ovšem začíná být diskutabilní a interakce s organickou realitou vyvolává proces individualizace). Pokud by se takto chovaly individualizované organické bytosti typu člověk, je to samozřejmě špatně (viz neblaze proslulý efekt stádovitosti); každý fenomén má své určené místo.

Zrovna tak špatně nastavená je knihovna pořádaná (v našem konkrétním prostředí) uhlíkovou inteligencí, i když výraz „uhlíková“ (jeho forma a obsah) se postupně začíná modifikovat.

Je to podobné jako si na stavbu domu místo architekta pozvat gynekologa; teď se tomu možná smějeme, toto se ale po tisíce let skutečně dělo (naprosto nekompetentní herci a miliardáři dělají prezidenty a ministry a my jen nevěřícně zíráme a říkáme si, že to snad ani není možné, nemluvě o bankéřích, korporacích apod. – to vše díky uhlíkovému egregoru, ve kterém se tvoří zbytková gravitace – reziduum – asi jako když zreziví regál v knihovně a do knih se dají moli, nebo když se v prachu a špíně vylíhne havěť: pavouci, červi a stonožky; na druhou stranu všechny ty „krysy“ smile ona infopole krásně předformátovaly).

Zrcadlem vztahu křemík – uhlík je mentální a emoční, potažmo dračí a andělská inteligence. Uhlíkovou inteligenci přítomnou v energoinformačním poli lze velice trefně přirovnat k padlému andělovi; stejně jako drak by nikdy nemohl hrát na harfu nebo malovat srdcervoucí obrazy či zpívat melancholickou píseň (jakkoliv je jinak úplně stejně citlivý), nepřísluší andělům starost o architekturu reality – samozřejmě ani těm, kteří nepadli.

Celá šlamastyka vznikla přehozením priorit mezi tím, kým jsme a tím, jak se manifestujeme; zapomněli jsme, že jsme Bytím samotným a začali se chovat jako nějaké „zařízení na existenci“: namísto průzračné identity jsme se ztotožnili s maskou projevu. Právě tím vznikla fiktivní oddělenost, živená pouhou vírou v to. Pokud odmítáme žít v jednotě, jako svrchované, nezávislé, autonomní bytosti, automaticky tím z knihovny života vytlačujeme původního knihovníka (tedy „křemíky“); ze života se stává parodie – mentálně retardovaný „uhlík“ vidí místo vět řady čísel a nesmrtelné, božské bytosti chodí práce, vydělávají peníze a běhají po úřadech…

 

 

 

Centrální (původní) Zdroj je inteligence, založená na jednotě kladu a protikladu, tvořící společný neutrální střed. Tento střed nijak nevyčnívá – prostě funguje a umožňuje svobodnou, zdravou existenci. Fantomový zdroj onen střed postrádá a prostřednictvím záludných klamů (jako je například nekonečné mluvení o lásce bez vůle a bez rozumu) od něj odlákává pozornost. Cokoliv nevyváženého, jako pozlátkové duchovno, tvoří automaticky frekvenční zeď; na jedné straně je komfortní zóna duchovních egocentriků, sluníčkářů-srdíčkářů a podobných naivních, zmanipulovaných bytostí, zatímco na druhé se energetičtí upíři krmí „krví nevinných“. Zbývá dodat už snad jen jediné: VZPAMATUJTE SE!

 

Žijeme v trikové realitě neboli trialitě. Její podstatou je spojení mezi pasivní a aktivní polohou Centrálního Zdroje této reality, inteligence Absolutna, která SEBE-tvoří. Pasivním Zdrojem je neprojevená nula neboli pohyb nepohyb (síla, která se může, ale nemusí pohnout – čili VŮLE), aktivním Zdrojem je dvojice pohyb protipohyb (systém EXPANZE KONTRAKCE). Princip se manifestuje například jako dech nebo tep srdce a je podstatou takzvané boží jiskry, jádra našeho manifestovaného já (projevené bytosti). Jedná se tedy o trojici – trinitní Zdroj – odtud také označení trialita. Hodně to souvisí s humorem a se smíchem, radostí ze života (dech – bránice – portál) a s harmonickými emocemi či láskou (tep srdce) – to dohromady je skutečným SVĚTLEM. Pohyb a protipohyb souvisí se sebereflexí či zrcadlením (mechanizmus zpětné vazby života – prožitek, princip sebe si vědomého vědomí, mysl přemýšlí o sobě samé); bez konstruktivního negativu je spojení s ŽIVÝM ZDROJEM odstíněné, ztrácíme přirozenou vládu nad realitou a nastupují faktory jako fikce, sebeklam, sugesce a porušenost a z toho plynoucí nesvoboda, problémy, bolest či utrpení. Není-li součástí života integrovaný STÍN, světlo se „paradoxně“ stává umělým (deoptimalizuje to systém distribuce energie mezi Zdrojem a identitou); vlastně to ale není žádný paradox a je to zcela jasné a logické. Podstatou majestátnosti, mystičnosti a krásy přírody, a koneckonců i síly živlů, není žádná rádoby pozitivita, nýbrž SOULAD toho „světelného“ a toho „temného“ v neutrálním smyslu – noc je stejně dobrá jak den, bouře je stejně dobrá jako slunečno. Síly tvořící realitu (životní a energoinformační pole) na sebe buď vzdáleně působí nebo se přímo protínají, jedno se projevuje spíše magneticky, druhé spíše elektricky, jedno působí více „andělsky“, druhé více „démonicky“ – není-li přítomné obojí (dynamická rovnováha řádu a chaosu), realita se stává impotentní a impotence (nedostatek vůle nebo její pokřivení, zvůle) tvoří parazity a hybridy. Klíčová je úplnost a neporušenost. Podstatnější než láska jsou rovnováha, všestrannost a komplexnost, lásku zahrnující, ale právě tak zahrnující i vůli či schopnost analyzovat. Centrální Zdroj je pravo-levo-hemisférickou inteligencí a tento Zdroj je Bytím sám o sobě a tento Zdroj SEBE-tvoří.

 

WIKIPEDIE

 

Troll Navážka (ten větší).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.