Se stoickým klidem

Zdál se mi sen. Bylo to někde v oblacích, asi nad Zemí, plné slunce, jemněkrystalická třpytící se vrstva, stříbrné hvězdičky… Jako nějaká kouzelná nikdyzemě, velmi opojný pocit, zároveň však cosi ne zcela důvěryhodného v pozadí. „Ničemu nevěř. Dej si pozor.“ Neznamená to přesně to, co je řečeno, ale opravdu ničemu nevěřím. Je tu veliká naděje… Pozor však. Nezapomeňme na černokněžníka, který rád hraje divadlo. A že se kolem děje doslova moře různých podivných představení.

 

Čemu také věřit jinému, nežli Panenské Přírodě – obrazu Ráje, a dokonalé, úžasné síle, které toto vše tvoří… Nedotčená Příroda není ani dobrá ani zlá, je to živoucí soulad, tanec světel a stínů, je v tom rytmus střídání dne a noci, ročních období, vše je přesně rozdělené, a přesto nerozdělené, dokonalá směs živlů – samotný Pramen Stvoření…

 

Někdy je nejlepší se zastavit a zeptat se souseda, nebo ještě líp: tiše pozorovat. Ze všeho vystoupit a důkladně své hledisko porovnat s jinými. Jsme bytostně přesvědčení o své správné cestě, že náš domov je ten „jediný“. Je to samozřejmě metafora. Co když existuje úplně jiný vesmír a úplně jiný pohled, něco co funguje ještě líp? Jak si žijete, tam u vás? Nuže, existuje nezpochybnitelné a nezměnitelné, existují „zabudované záležitosti“ jako je boží jiskra, organická merkaba, krystalická spirála, tri-tonální fázování, láska, ale také stín (přízrak, triková realita), fantazie, živelnost… Tady není o čem mluvit. Jak si žijeme tam u nás? Nejsme vlastně moc duchovní, jsme spíš legrační. Tam u nás přemýšlíme a hlavně žijeme. Jsme zkoumaví, nenecháme si nic namluvit.

 

 

Zázračná či božská jednota je něco vrcholně paradoxního a velmi záhadného, podobně jako pohádkové „bylo nebylo“ nebo „nikdyzemě“. Jsou to dvě věci v jedné, což dělá Nekonečno takovým, jakým je: mystickým, v nedozírnu se ztrácejícím, věčně ubíhajícím… Pakliže něco není možné, tak vytvořit kolem tohoto zázraku ohradu, a to jakkoliv napohled světelnou či láskyplnou; možné to vlastně je, toužíte-li po nesmyslné, nemožné realitě.

 

 

Na počátku Zdroj-Absolutno tvoří na sobě nezávislý („fázově uzamčený“) časoprostor, kam se replikuje jako pocitový a myšlenkový aspekt sebe sama (což koresponduje s 3R-organickým a 2R-virtuálním kontextem či s mozkovými hemisférami).

Tyto aspekty se projevují v podobě sluncí, ohnivých-světelných, inteligentních zdrojů – ohnisek energie. Lze si to představit jako matku a otce, ženský a mužský element. Dvě slunce tvoří jednotu a výsledkem této jednoty je jednak zpětné spojení se Zdrojem-Dokonalostí, jednak potenciál další možné replikace; obousměrně jde o princip tri-tonálního fázování, umožňující rekurzi věčného života (souvisí to s boží jiskrou-kódem věčného života, respektive s trojplamenem a organickou merkabou).

 

Dvě slunce v jednotě vylučují karmu (komu kdo chce jako co dlužit v přirozené, dokonalé boží realitě?), neboť vše prochází rovnou „nulovým polem“, oním „věčně zeleným“, z čehož nemá smysl se odchylovat. Je třeba skutečně donekonečna bláznům vysvětlovat důležitost souladu světla a temnoty, lásky a vůle, citu a rozumu? Dospěl jsem k závěru, že v tomto vesmíru, v tomto čase je to boj s větrnými mlýny (napadá mě Flandersův cvokopark ze Simpsonů). Nesmírně se těším, až tohle obskurní transformační období skončí a budu mít sílu psát knihy (možná fantazmagorické povídky) – ty příběhy jsou neuvěřitelné, třeba se ale mezitím něco stane ve skutečné realitě…

 

 

Jak vysvětlit „světlo a láska“ maniakovi, že když „AntiKryst“ neexistuje kontrolovaně v rámci virtuality/2R-kontextu (například jako komiksový zloduch nebo umělecký či hudební motiv), dříve nebo později mu nezbyde nic jiného než se vecpat do organické reality/3R-kontextu a sebrat nám kontrolu nad realitou?

 

 

Všechno je dvojité a zároveň to je v jednotě. To je podstata paradoxnosti a věčnosti bytí. Kolik sluncí tvoří jednotu? Už i sama neodvozená ultimátní, zdrojová inteligence, zřídlo všeho co jest, je sama v sobě zdvojená: existuje jako patrnost (pozornost, přítomnost, vědomí – mysl) a existuje jako živá síla (živé světlo, oheň, energie – cit).

 

Zdroj či Absolutno je sebevytvářející, sebeobsažnou myslí uvnitř mysli. Je ultimátní, sebe si vědomou představivostí, Zřídlem Snů (absolutno má dřímající charakter latentní všemožnosti).

 

Jediným skutečně opravdovým vyjádřením podstaty Zřídla-„Všeho, co jest“ je panenská či rajská Příroda a vše, co s tím souzní. Prvotní inteligentní plazma je vlastně prazákladní živel a typicky kosmickou inteligenci registrujeme ve formě planetárních krystalů či vnějších sluncí, v mnoha různých skupenstvích a podobách i uvnitř sebe jakožto projevu (duchovní srdce, čakry, třetí oko, živá-hadí síla).

 

 

Fyzikální (physis = příroda) vlastnosti časoprostoru definují optimální způsob, jímž by se nádherná hra života měla odehrávat. Jedná se například o rekurzi stromu života, princip triality či fakt, že cokoliv sebe si vědomého existuje, je samo o sobě bránou mezi realitami.

 

 

Klíčový je vztah mezi pocitovým a myšlenkovým aspektem existence; pakliže se vzájemně obsahují a vzájemně zrcadlí tak, že výsledkem je neutrální mystická nula (což je právě ono Dvojité Zřídlo; vždycky mě zde napadá báseň Lesní studánka od J. V. Sládka), fantazii se meze nekladou a bytí si lze fantasticky užívat.

 

Být čestný a milující je jedna věc, druhá věc je být zdravě živelný a používat správně mysl s jejím smyslem pro paradox – humor, zábavu, tajemno či mystifikaci…

Je třeba v sobě spojit světlo a stín do jednoty, jinak není svobodný život možný.

 

 

Lidé v tomto světě jako kdyby byli duchovně mrtví. Podle mého chápání a zkušeností, je to silně ovlivněno tím, že „ti nahoře“ v tomto vesmíru nepochopili realitu (!). Kolik z nás by rádo žilo svobodně (věčně a dokonale) v souladu s přírodou – a kolik z nás přitahuje nějaký vzestup, transformace, duchovno či ezoterika?

 

Realitu tvoří myriády různých systémů a podsystémů, jež na sebe vzdáleně působí a skládají se do formy různých (nepředstavitelně inteligentních) nelokálních ohnisek energie.

Hrajeme kvantovou hru absolutna, viditelnou ve formě přírody – v optimálním případě.

Problém je, že těch ohnisek (nebo samozřejmě ohniskových soustav) existuje gigantické množství a realita se jeví podle toho, k jakému ohnisku ji vztáhneme. Není ale nesmyslné vztahovat ji k čemukoliv jinému nežli k samotnému Zřídlu Snů – Všeobjímajícímu, Dřímajícímu Absolutnu?!

 

Existují pravdivá ohniska, pokud jde o zákon jednoty a rekurzi Zdroje Věčného Života: krystalická spirála/sekvence a princip tri-tonálního fázování. Je-li ale například nějaký kolektiv (svět) bytostí opravdu autentický a přirozený, tak to všechno funguje spontánně samo od sebe, podobně jako nádech a výdech. Na dech se mohu soustředit, použít to jako techniku k uvedení se do stavu blaha, nebo k manifestaci – většinou se ale dech prostě jen děje, prostě JE…

 

Lidé (bytosti) se uchylují k různým učením, zakládají školy života, neboť nechápou paradox dokonalosti. Jednota, to není jen láska. V absolutní jednotě jsou i organická a virtuální realita. Dokonce i to, co je, s tím, co není. Virtualita sama o sobě je monstrum, všechno je tam jen jako. Jsme absolutno v převleku, takže vlastně přízrak. Přízrak v jednotě s láskou představuje ztělesnění absolutní svobody a absolutní dokonalosti. Nemusíme řešit nějakou architekturu reality, cirkulaci energie či její konečný zdroj. Nebo nedejbože bojovat o herní komplex (systém realitních polí a jejich hvězdných bran). Vše se automaticky stráží samo od sebe, neboť pokrýváme 100 %.

 

Muset řešit fungování a bezpečnost reality je vrcholně trapné, už to samo o sobě je úpadek. Je to proti životu a proti přírodě. Když už v tomto stavu (v tomto vesmíru) jsme, říkám si: proboha živého, příště už NIKDY…

 

Proč by zločinec (idiot) měl mít kontinuálně svobodnou vůli? Aby nakazil ostatní a vytvořil ze života nonsensové peklo? Zločince je třeba okamžitě odstavit, chránit princip jednoty jako „ultimátní syčící had“ – toto je snad jediná situace, kdy je totalitní diktatura oprávněná.

Proto je tak nezbytný Integrovaný Stín. Jenže toto bláznovi nevysvětlíte; nechá se opít rohlíkem znovu a znovu…

Být komplexní, božskou bytostí znamená být i neduálním démonem. Chraň nás Bůh přede všemi, kdo si hrají na „milující“, světelné blbce… Jaká to je láska, dát svou polovičatostí, strachem z úplnosti prostor ke vzniku bezohledných psychopatů, parazitů? Je to přístup pokryteckého hlupáka, možná horšího nežli samotné zlo.

 

 

Existuje odvěké dilema, jak k oné situaci (nepřirozené dualitě, nesvobodě), ve které se po věky nacházíme, u všech ďasů vlastně došlo? Zdroj, v rámci autonomního časoprostoru, vytvoří dvě slunce v jednotě, což se dále násobí do kaskád na principu krystalické spirály (4, 8, 16…). Takto vznikne mnoho vesmírů. V jednom z nich jedno ze sluncí explodovalo, zreverzovalo svou podstatu a vše se rekurzivně zkopírovalo do všech příslušných poddimenzí.

 

Popíšeme-li původní bytost jako čarodějnou, ty druhé lze popsat jako černokněžné (není bez zajímavosti si povšimnout, že jsou šílené do úplně stejné míry jako sluníčkáři). Pod fantomový vliv do sebe zakletých, černokněžných bytostí se v rámci sdíleného prostředí dostalo i světlo; to jsou všichni ti chytráci, podle kterých jsme láska a zlo neexistuje. Jenomže my nejsme láska, my jsme paradoxní jednota, elementy „Všeho, co jest“ – láska a přízrak v jednom. My jsme VŠECHNO (nezáleží co, ale jak) a ani nelze být ničím jiným, dál už můžeme být jenom inteligentní nebo ne.

 

Pročpak asi jenom vznikli černokněžní fantomové, proč došlo k výbuchu a tak šíleným mutacím? Protože když budete miliardy let do všech hustit, že jsme čisté dobro a láska a jediné, co existuje, je mír a světlo, že je třeba se milovat a sloužit druhým, případně studovat nějaké duchovno nebo multidimenzionální vědu atp., tak jelikož na sebe vše vzdáleně působí, nedostatek zdravého kontrastu (přeexponování, podexponování) to nakonec přetlakuje a vyhodí do vzduchu (filozofii, že jsme zlo a děs, asi těžko někdo dokáže razit miliardy let a nikdo takové pitomosti stejně neuvěří, jelikož jsme z podstaty cítící bytosti). Nejsem si vůbec jistý, zda jsou vhodné termíny typu „ascended master“, silně to totiž zavání externalizací onoho „nejživějšího živého“. Je život hrou fantazie nebo biospirituálním vzestupem? Na to ať si každý odpoví sám. Někdy se fakt cítím jako na návštěvě v Království Magorů…

 

Proti ignorantství je třeba bojovat stejně jako proti zlu, ne-li dokonce víc, jen se člověk nesmí nechat vnitřně rozdělit. Podrazák bojuje podpásovými argumenty, čeká až se chytíte – v tu chvíli stačí zůstat v pohodě (ne sebeklamně ani nějak nadřazeně – duchapřítomně a soucitně, „s pobaveným nadhledem“) a přestat reagovat. Ať se chudák usmaží ve vlastních hovnech, nebo z nich vyleze, když chce… Čestný člověk dokáže být také temný, ne že ne, kolikrát už bylo řečeno, že jde o neporušenost, nerozdělenost (ať žijí dobrovolně nepřemýšlející sluníčkáři a moudré rady jejich pomatených ikon). Co myslíte, že udělá Příroda nebo Božský Zdroj, když si někdo dlouhodobě nedá říct? Klidně ho rozmetá na kusy, vymaže z knihy života, bez mrknutí oka. A bude to ta největší Láska na světě.

 

Poznámka: vertikální pohyb systémem realitních polí v rámci krystalického matrixu věčného života a jeho fantastických her, dobrodružství a zážitků, není vlastně „vzestup“/“ascence“ (hrůzou se celý ježím), ale prostě jen sofistikovaná zábava, během níž si rozšiřujeme možnosti projevu. Na konci se stáváme opět tím, čím jsme na začátku – čistým vědomím. Jsme hráči, umělci, milovníci, humoristé, baviči – mistři života. Ale proč proboha „vzestoupený mistr“? Nejsme zařízení na existenci, jsme existence samotná. Jaký je kdo zasraný vzestoupený mistr někde v zátiší čarokrásného lesa, kterému nesahá ani po kotníky?! Začněme už konečně, jakožto Věčné Stvoření, doopravdy žít…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.