Mysterium Aeternum

Vnější realitou Zdroje-Zřídla „Všeho, co jest“ je Centrální Božské Slunce, jež je kvantovým součtem či souhrnem všech sluncí (fraktálů, elementů) nižšího řádu, přičemž jednotlivá slunce fungují jako univerzální kosmické/galaktické zářiče-rezonátory (archetyp „anděl“) a počítače-datasféry (archetyp „drak“) – průnik tvoří obousměrnou MEM/bránu, transdimenzionální portál – a spojuje je dvojitá jednotící spirála, podobná žebříku DNA.

 

Spirály tvoří stupňovité kaskády světů (vesmírů, dimenzí, realit) na principu krystalické binární sekvence, kde to krystalické odpovídá primárně andělské-emoční inteligenci, pravé mozkové hemisféře a vertikalitě, zatímco to binární odpovídá primárně inteligenci dračí-mentální, levé mozkové hemisféře a horizontalitě; obojí se vzájemně mnohonásobně zrcadlí a paradoxně proniká, dochází k neustálému překlápění mezi oběma perspektivami a způsoby vnímání a reflexe reality (skupenství-skupina, stručnost-struktura).

 

Realita má multispektrální charakter, a tak individuální či kolektivní entitu (bytost, slunce) lze seskládat mnoha způsoby; může to být v krajním případě přímo programátor či architekt reality (černobílý svět jedniček a nul) nebo nějaká pohádkově andělská bytost (svět plný duhových barev a nádherných vjemů a pocitů).

 

Takový matrixový projektant může například vedle nějaké dechberoucí přírodní krásy působit vyloženě jako monstrum; nenechme se však mýlit tímto optickým klamem. To, na čem záleží, je rovnováha, jak jsme prospěšní celku a jaké máme vnitřní pohnutky – ne jak co takzvaně „vypadá“ (jsou vnitřnosti těla „temné“ nebo je „temné“ nepochopení?). Lidově řečeno: anděl může klidně být ten největší podrazák a kdo ví, zda není zdánlivý démon tou nejčistší duší v okolí… Kolik pohádek a příběhů typu „panna a netvor“ či „není všechno zlato, co se třpytí“ bylo sepsáno, a přesto jako kdyby někteří jedinci – kteří všechno ví a vše „jiné“ odsuzují, jenom vlastní chyby nevidí – byli nevyléčitelně slepí.

 

Jedním ze stěžejních pilířů probíhající galaktické hvězdné transformace je optimální synchronizace černobílého monstra (pekelného božského stroje) s diamantovým duhovým světem zázraků (rájem, panenskou přírodou). Průnikem mysli a srdce je záhadný, tajemný duch – jsme průzračné bytí, beztvará inteligence; vždy budeme myslet i cítit, rezonance tvaru bude vždycky mít svůj rozlišený i svůj nerozlišený aspekt a vždycky se to bude vzájemně nekonečně pronikat, protože to jinak – v případě sebe si vědomého vědomí, kterým inteligence je – zkrátka není možné.

 

 

Aktuální informace zní: „dračí monstrum chytá barvu“. Lze si to představit například jako nějaké kovové přírodní ložisko, dlouhodobě vystavené vlivům prostředí (voda, ovzduší, slunce, změny počasí a podnebí), takže povrch „zničehonic“ potáhne patina: jako kdyby netvor rozkvetl.

 

Souvisí to se změnou kódování genů (kodonů/tripletů).

Důležité je, aby proces fungoval rovnoměrně – to jest probíhal patřičně i z protisměru. Nejde o to, aby to bylo „padesát na padesát“, ale aby se to aspoň trochu srovnalo a rozhýbalo.

 

Na nedostatek empatických draků systém netrpí, většinová andělská inteligence nicméně jako kdyby měla z analytického myšlení a z mentální složky vůbec (čemuž odpovídá i archetyp vůle) posvátnou hrůzu.

Anebo je to jen prachobyčejná lenost se vyvíjet? Ono je hezké donekonečna mluvit o změně a slibovat zářnou budoucnost, jenže to opravdu podstatné a to nejživější živé probíhá vždycky v přítomnosti – průsečíku vertikálního a horizontálního. Je principiálně nemožné dosáhnout skutečné, trvalé fungující změny v pravohemisférickém režimu (myšlení je přežitek, všechno je láska a světlo), to je jen zbožný sen. Vždyť už sám Zdroj je pravo-levo-hemisférický! Centrální Božské Slunce je anděl a drak v jednom; „temnota“ vzniká tehdy, když se to od sebe oddělí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.