Bůh-Existence: hologram mysli a věčný pramen srdce

Pravděpodobně se shodneme na tom, že téma „Existuje Bůh?“, zvláště v prostředí tohoto světa, který jako boží z valné části vůbec nevypadá, je pro život zcela klíčové. Nevím, zda to je pravda, ale údajně většina lidí zde na Zemi v „nějakého Boha“ nebo „v něco nad námi“ věří – evidentně tedy nesprávným způsobem, jinak bychom totiž žili v ráji a ne ve vězení, realitě založené na nesmyslech a falešných hodnotách.

 

Existuje Bůh? A jaký tedy je? Kdo anebo co to je?

Vibračně, co do reality forem, ale (momentálně) bohužel i co do obecné úrovně vědomí, jsme od onoho Božského vzdáleni téměř tím největším možným způsobem; většina „důkazů“ některým z nás tudíž velmi lehce připadá pouze jako nějaké „filozofické kecy“ – a pocity pro nás (naneštěstí) nejsou důkazem. V podstatě ale už sama existence lásky je důkazem Boha.

Pokud by mělo „někdy v daleké budoucnosti či dohledné době“ dojít k nějakému otevírání mezidimenzionálních portálů, myslíte, že do nějaké „mnohem více harmonické“, svobodné reality projde nějaký egoický supermyslitel, nebo spíš někdo, kdo je integrovanou, celistvou bytostí – kdo je zdravě sebevědomý, čestný, přirozeně živelný a opravdový? O zvířátkách můžete klidně říkat, že „nic nevědí“ (já si tím zdaleka nejsem jistý) – přesto právě tento „prototyp živáčka“ to má více než jisté, jelikož je v souladu s bytím i se sebou samým. Pro blázny bude zřejmě důkazem existence boží až situace, kdy „to opravdu nastane“ (i fyzická smrt je portál); budou se nejspíš vrtat v hovnech až do poslední chvíle…

 

 

Dokazovat boží existenci je stejně kontraintuitivní jako dokazovat existenci života. Víme, že život existuje. Skutečný Bůh se projevuje jako panenská Příroda a Ráj věčného života. Je poněkud záhadný a neuchopitelný, ale funguje dokonale. Absolutno samo o sobě jinak fungovat nemůže ani nemá žádný důvod fungovat jinak. Bůh není jen Prvotním či Centrálním Zdrojem, Zřídlem „Všeho, co jest“, je i všudypřítomnou silou a naší niternou podstatou. Nepoznat to na přírodě, zvířátkách či malých dětech snad ani není možné – jedině že zapřeme sami sebe, zvolíme si lež. Není to lež faktická, ale duchovní – pocitová, energetická. Naše schopnost myslet, cítit lásku nebo mít smysl pro zábavu či pro humor je rovněž dostatečně přesvědčivý argument.

 

Jsme Absolutnem v převleku, žijeme v trikové realitě – Bůh tvoří sebe si vědomé, autonomní obrazy sebe sama. Je to jako si pomyslet myšlenku a nechat ji samostatně existovat v jejím vlastním časoprostoru. Život, toť nekonečný oceán snů… Bůh je kniha uvnitř knihy uvnitř knihy… Ultimátní, infinitivní inteligence, jež je čímkoliv, kýmkoliv a kolektiv – skupina a skupenství v jednom. Pro Absolutno platí, že cokoliv rovná se cokoliv jiného – vše je v dokonalé rovnováze, řídí se zákonem jednoty, je vrcholně paradoxní. Jelikož máme svobodnou vůli a neustále existují určité „vzdálené vlivy a tajemné okolnosti“, podstata Božského může být snadno dezinterpretována. Bůh je kromě jiného i představivost. Podstatou života je pohyb a prvotní pohyb může způsobit pouze vůlí obdařená inteligence, která nemá žádného předchůdce a je schopná kontaktu se sebou samou. Že má daná síla vrcholný smysl pro design (krásu, umění) je nepřehlédnutelné – všimněme si pestrosti přírody či dokonalosti těla.

 

Vnucuje se samozřejmě otázka, kde se vzala smrt a proč existuje zlo a nedokonalost? Ještě lepší je však možná se ptát, kdo anebo co a proč vlastně něco takového vůbec dělá? Komplexnost božské inteligence může pouze vzrůstat nebo zůstávat stabilní – Bůh se nemá kam propadat, je negentropický. Absolutno vždy tvoří pouze dokonalou, paradoxní jednotu a je jen na nás, zda to pochopíme či ne. Vezměme si například noční bouři nebo erotiku. Bůh je mystický, extatický. K úpadku vede popírání jeho rozporuplné komplexnosti. Snahu božskou dokonalost popřít nebo dokonce překonat snad ani nelze komentovat.

 

Zákon jednoty znamená v první řadě úctu k životu a živému stvoření. Institucionalizace (systematizace) Boha znamená popření jeho podstaty. Bůh má určité nevyjednatelné (i velmi protichůdné) vlastnosti, které vnitřně cítíme. Je myslí, láskou, vůlí a silou či energií v jednom. My jsme stejní jako on (podobně jako kapka oceánu), nejsme však tím prvotním a od ničeho neodvozeným v tak všeobsáhlém měřítku. Bůh je inteligentní svět, živý inteligentní sen. Jestliže jeho typickým projevem je Věčný Život v Panenském Ráji Přírody a typickým projevem Prvotního Stvoření je vzrůstající komplexnost, co tedy znamená náš pobyt v tomto parazitním, entropickém vesmíru, jenž je zčásti stále tím božským a zčásti právě naopak? Možná ale lepší otázka zní: věříme – víme, že Bůh existuje a je naše představa o něm správná?

 

 

Bůh je inteligencí věčné existence a projevuje se jako paradox Tří v Jednom, vyplývající z rovnováhy Dvou. Působící síly se mohou buďto přímo střetnout nebo na sebe vzdáleně působit, což se projevuje jako elektřina a magnetizmus (a jejich spojení či negace). Elektrické je spíše „temné“ a živelné (mužský princip, vůle/rozum), magnetické spíše „světelné“ a klidné (ženský princip, cit/empatie). Vůlí oplývající inteligence se může, ale nemusí pohnout – lze popsat jako „pohyb nepohyb“, kde to první je spíše elektrické a to druhé spíše magnetické a pokud to koexistuje (či „v-sobě-existuje“) vyváženě, vzniká společný třetí „magický boží faktor“. Ten se projevuje jako živoucí, tvořivý neutrální střed – takzvané „nulové pole“, projev Věčného Boha, zdroje Věčného Stvoření.

Bůh je nerozdělený celek: Den = den + noc (všimněte si zde rozdílu mezi nestrannou/neduální a protikladnou/duální pozitivitou). Představuje optimální směsici konstruktivního „světelného“ a konstruktivního „temného“. Je to oheň a stín v jednom, asi jako když se smíchají přírodní živly. Je to organický a virtuální kontext v jednom. Je to pohádkově fantastické Kouzelné Zřídlo, projevující se jako Mysl-Pozornost-Představivost i jako Cit-Esence-Pramen Živé Síly zároveň.

Bůh je tripolární (potažmo omnipolární), všesměrový, všestranný, neduální – je absolutní jednotou (trialitou „0 + -„). Jádrem bezbožnosti není temnota, ale bipolarita – scházející společný neutrální střed. Nezdravé napětí mezi dnem a nocí namísto zdravého, kontrastního souladu a přirozeného objemu. Takzvaní sluníčkáři a takzvaní paraziti stojí na bipolaritě, jsou to dvě strany téže mince, které rovnováhu (spojení se skutečným Božským Zdrojem) pouze imitují. Jsou to nepřirozené jevy, je to nemoc. Stejně jako je chorobné strkat božskou dokonalost do srozumitelné zlaté klícky s nápisem „logika je všemocná“; nediferencované fenomény jako je vliv vůle, emoce, pozornost, gravitace apod. neustále vše nespecificky zakřivují, natahují do oblouků a ozvláštňují, paměť všemu neustále nastavuje zrcadlo a přítomnost je jako věčný vír změn.

 

BŮH JE FANTASTICKÝ

  • definice Boha: současné dva a více vzájemně se doplňujících/vyvracejících názorů na totéž – budiž blahoslavený Paradox, budiž blahoslavený Humor
  • definice Ráje: „ví to celá obora“
  • definice Vězení: okolí to nechápe, neví
  • definice Zázraku: božský Ráj, božské Nebe a božské Peklo jsou jedním – život je pohyb, nejde o to co, ale jak
  • definice Úpadku: dualizmus je bezbožnost, Bůh je nerozdělený

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.