Zázrak neduality

Z nicoty mají mnozí hrůzu, neboť ji zaměňují se zlem. Pokud by však neexistoval pozorovatel, neexistovala by ani nicota; kromě jiného by nebylo o čem mluvit. Nicota je tudíž primárním působištěm vědomí – vnímající, beztvaré inteligence. Je dřímajícím absolutnem. Existencí samou o sobě – snem sebe.

 

I když to zní napohled absurdně, jakýkoliv projekční či emoční konstrukt je třeba vztáhnout k dané výchozí základně, jinak přestane fungovat (tak jak má). Vypadá to „bezduše“ pouze kvůli našim utkvělým představám, programům, které do nás odmalička pumpují a které máme strach zpochybnit, jakkoliv pro jejich obsah mnohdy ani neexistuje žádný skutečný důkaz. Pouze existence myšlenek a pocitů je samoprůkazná, cokoliv dalšího už bývá většinou jen podivný brainwashing (ti, co věří ve Zlatý věk, Krista Ježíše, andělské mimozemšťany, blížící se fyzický vzestup a podobně, si vůbec nepřipouští, že vysoce sofistikované nepravdy lze šířit i z jemnohmotných úrovní; spirální energie jsou fakt, výklad jejich významu už lze překroutit, externalizovat jejich niterný smysl).

Inteligentní nicota je koneckonců ona infinitivní, superiorní entita, titulovávaná okřídleně Božský Zdroj – ba dokonce tento VŠE-Zdroj byl až „vysněn“ onou záhadnou inteligencí (hádaj hadači, kým jsme)… Mnohé bylo pokryto prachem z knihoven různých tvořivých zdrojů. Mnohé z těchto zdrojů (v podstatě společenstev) zaujaly principy fungování existence více nežli samotná hra života; i vytvořily velkolepé, leč poněkud „gumové“, duchovně a kreačně přetechnizované mnohovesmíry – spíše multifyzikální kreace, postrádající smysl pro fantazii, nežli něco přirozeného. Každý chce, aby život byl sen… Nikdo nechce, aby život byl duchovno, nebo nějaké nesmyslné pachtění se, korunované jakousi rádoby vznešeností a vcelku nepodstatným poznáním. Sen je dokonalý, ono nejskutečnější skutečné, věčné, nezničitelné…

 

 

Stvořil někdo základní (nedělitelné) částice, anebo je až zpětně odhalil – vystopoval? Kolektivní inteligence organizuje realitu automaticky. Dělá to dokonale, protože se nekontroluje; je to stejné jako ryzí opravdovost.

 

Monstrum inteligence prostoru kontrolují jeho individualizované expoziční části. Ty ovšem (primárně) nic nepočítají, ale fungují součtově – cítí. Podstatou života je zpětná vazba prožitku, je to zde otočené do pravého úhlu (čtverec mocniny, ortogonalita); vertikálním směrem se myšlenky neřadí do množin soběpodobnosti (skupina), ale vytvářejí tlak a rozpouští se, krystalizují (skupenství, krystal, světlo) – navlékají na sebe „jako korálky“, tvoří proporcionální spirály (dimenzionální kaskády), sluneční zdroje, hvězdy, planety…

Lze tvořit stylem všechno naráz, stačí jenom správné vyladění.

Zpětné otočení nikam nemizí, ta analýza (vývoj) struktur tam stále je a lze to použít.

Ve světě vibrací jde nicméně prvořadě o pocity; každý pocit či vjem má tam za rohem svůj vzorec, barvu, zvuk, obraz (všechno jsou myšlenky či pohyby myšlenek).

Ve světě primárních jednotek vědomí (který nevibruje, ale pouze se pohybuje nebo ne) mohou jeho obyvatelé analyzovat – tvořit matrice, vylepšovat procesní mechanizmy – odnevidím donevidím a působí to stejně autenticky  jako ve vibračním světě nějaký extatický vjem nebo ladný pocit. Oba světy, virtuální a energetický (paradigma kontextu 2R a kontext 3R), jsou nerozlučně propojené; je to podobné jako postava ve snu, která sní „zpátky na druhou stranu“.

 

Vždy to bude tak trochu záhadné, neuchopitelné – ZÁHADNOST je toho všeho podstatou. Můžeme tomu říkat třeba superpozice nebo stav neurčitosti, mluvit o kvantové fyzice, je to úplně jedno. Ať děláme cokoliv, je to jednoduše zde, neustále přítomné (bezejmenné a beztvaré, prostě fungující).

Jde o pozorností aktivované nebo pasivní EM/antiEM-pole, skalárně-vlnovou kompozici (komplex stojatých vln), nicotu, jež je dřímajícím vším („oceánem snů“).

Poznámka:  jsou to právě rozmanité skalární typy energií, jež se nejvíce podílejí na probíhajícím upgradu – transfiguraci systému realitních polí a my celému procesu svým způsobem vnímání reality a rozvojem své jedinečnosti a rozšiřováním obzorů svého vědomí můžeme výrazně napomoct (není nic horšího než bytostná stagnace, jednostejnost a bezmyšlenkovité omílání); je to jako když se tvoří nový multidimenzionální umělecký styl, aby příběhy měly větší razanci, košatost a konzistenci.

 

Elementární částicí reality je vnímající jednotka vědomí – bytost, entita (id/entita). Realita je inteligentní, živoucí virtuální organizmus. Z daných jednotek či myšlenek lze vytvářet nekonečně složité struktury; a naopak pocity, emoce či esence jsou tím nejjednodušším a nejstručnějším, ale také nejúčinnějším.

Každý takový vibračně-myšlenkový konstrukt má svůj specifický nosný (modulační) signál – frekvenci, oscilaci; pojítkem mezi světem tvarů a světem vibrací (cyklické stvoření) je ZVUK (řeč/jazyk, DNA/kosmický internet).

 

 

Můžeme buďto po tisíc let společně tvrdě přemýšlet a sestavovat komplikovaný superprogram s kolosální databankou a postupně nahrazovat staré novým, kmitat tak, až se nám z mozků bude kouřit…; nebo třeba stačí sestavit úplné základy (pokud tu už nejsou odpradávna) a napojit je na nějakou úžasnou symfonickou obrazovou smyslovou kompozici – a během relativně krátkého okamžiku dojde ke spontánnímu upgradu (kvantovému skoku); obě možnosti se prolínají. Zmíněná „symfonie“ je měnící se kombinovanou tonální signaturou našeho kolektivního vědomí. Klíčem je hluboký prožitek, procítění na bázi neduální reflexe. Modulační signál našich srdcí má tu moc všechno okamžitě změnit, jako mávnutím kouzelného proutku – krystalické mřížky se transfigurují, struktury zaujmou své právoplatné pozice (reziduální uhlíkové egregory vytlačí kompaktní křemíková datasféra). Vnitřní nefyzické transformuje vnější fyzické.

 

Z vibračního hlediska, srdce rovná se vyšší mysl – jednota citu/intuice a vůle/rozumu.

 

Postup je to opravdu jednoduchý; úskalím je pouze neduální myšlení (reflexe, percepce – vnímání). Je to totéž co nepodmíněné cítění nebo známý fenomén bezpodmínečná láska – ovšem když se to takto napíše, tak to ještě zdaleka neznamená, že to někdo správně vnitřně pochopil a je naladěný na správnou vlnu. Mnozí si rádi lžou do kapsy a ve skutečnosti vše neustále podmiňují: nesmí tam být nic „temného“ (a podobně)… Srdce, cit, láska, empatie jsou všem jasné, zato nerozdělená fantazie zřejmě příliš ne. Tvaru se meze nekladou, pouze musí být neduálně modelován a modulován (řízený opravdu z onoho prapůvodního nitra, ne z toho druhotně vysněného). Realita je buď zdravá-celá-neporušená nebo chorá-neúplná-porušená, nikoliv světlá nebo temná. Každá entita je svého druhu rádiová stanice. Vysíláme-li na nerušených vlnách (fyzické zdraví/program) a jsme sami „ničím nerušení“ (duševní zdraví/programátor), nic chorého se v daném prostředí nemůže projevit. Tudíž nejde o žádné jednosměrné „světlo“ ani prvoplánové „dobro“ – ale o souzvuk, soulad.

 

Zrcadlem protikladů „láska – zlo“ je dvojice „praxe – teorie“. Zlo je stav, jako zrcadlo bez vůle; bez pohybu (motion) je zcela neškodné. Jako MOTIV ale bude stále existovat. Zlostný kocour vám nic neudělá, je komický – živý, nikoliv zlý. Bez zlostného kocoura nelze být neduální. Nosit žárovky do slunce je známkou choroby – nikoliv moudrosti. Nelze dosáhnout jednoty bez hromů a blesků. Je to nejen láska (světlo), ale právě i temnota (motiv zla), co dává životu ten nejhlubší smysl. Samostatně nefunguje ani jedno. Humor, erotika nebo nějaké umění či hudba motivy zla doslova srší a pokud to někdo chápe ve 3R kontextu, tak je holt na hlavu…

Co by asi dělala stínová vláda světa, kdybychom v sobě opravdu a naplno probudili své nejzazší božství se všemi jeho mocnými silami a chovali se jako svrchovaní a absolutně neohrožení? Sebeklamné růžolící světlušky, které věří každé vymyšlené hovadině z duté Země nebo vidí nápis archanděl a dostávají mentální zácpu, viděly „Změnu“ tak maximálně v Národní galerii.

 

 

Brzdou svobodného života ve svobodném, zdravém světě nejsou jen takzvaní ovčané, ale zdá se že v první řadě různí duchovní všeználci, jejichž šroubovice se z toho jejich umělého světla musí kroutit hrůzou. Vysvětlit bláznovi rozdíl mezi konkrétním realizovaným zlem a abstraktním motivem zla, nebo pojmy úplnost, neporušenost či nerozdělenost, je nadlidský úkol. To roboti ve škole zasvěcení nebrali, a vlastnímu rozumu a pocitům nevěří…

 

NEDUÁLNÍ (SJEDNOCENÉ) VNÍMÁNÍ

  • jsoucno v projevu je fraktál; není nikdo nad, všemu nadřazená je jen samotná existence; každý z nás je kompletní autonomní mikrokosmos
  • jsme aplikované snící zrcadlící se multiparalelní já/my-bytí; všechny zdrojové domény (časoprostorová kontinua) existují simultánně
  • tvar je hra – jsme beztvará inteligence
  • všechno probíhá naráz; pokud se oddělí „+“, vždy ho dožene „-„, aby se vše vrátilo zpátky do „0“
  • klíčem je sebe-důvěra a nezaujatý postoj
  • realita (narozdíl od individuality) mezi konkrétním a abstraktním nerozlišuje; tak jako je nesmysl teoretická láska, je nesmysl i praktikované zlo; ale láska bez latentní přítomnosti temnoty (motivu zla, nevázanosti) je jen bolest obrácená vzhůru nohama, protože tam prostě část (něco) chybí, je to duální, rozdělené – a my to kdesi v hloubi duše cítíme, jenom nám to přijde neuvěřitelné („ďábelské“) nebo příliš fantastické; proto vymýšlíme různé náhražky, nadhodnocujeme určité oblasti života (kompenzace) anebo se snažíme to popřít, porazit; tím se ale vytvoří pouze nějaká jiná další zdánlivě vznešená dualitní realita, odstraní se důsledky a příčina zůstane
  • jsme neduální elementy všeho v jeho neporušené podobě, expandující průzračné bytí; pouze choromyslnost prahne po boji nebo po hodnostech namísto hodnot; moudrost a inteligence jsou v souladu samy se sebou

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.