O změně rozhoduje vůle, nikoliv srdce. Do ráje vede neduální myšlení – pochopení základů reality

Kdybych v roce 2012 narazil na text, který sám teď píšu, měl bych chuť prohodit autora oknem a se zacpanýma ušima a očima bych ho pokládal za „černou sílu“, která nemá srdce a snaží se bojkovat osvobození Země a zablokovat „proudění světla z vesmíru“. Ne vše je však takové, jak nám „soudruzi malují“. Od té doby jsem mnohokrát změnil názor a dokážu se snadno vžít do kůže těch, pro které je postoj „jsem bytost světla“ nezměnitelný.

 

Důvodem, proč v této realitě odvěký souboj mezi dobrem a zlem nemá vítěze, je, že mezi sebou bojují lež a polopravda, takže spontánní síly bytí se nemají kam přiklonit. Mohou pouze pendlovat sem a tam. Někdy vznikne na nějaký (i relativně „dlouhý“) čas dojem, že je konečně konec, mezitím zlo se ale jen lstivě ukrylo kdesi v záhybech „divadelních kulis“ a vyčkalo, až se „ta odporná vlna“ přežene…

 

Jak se zdá, tentokrát onen vítězný dojem bude pravdivější víc než kdy jindy (zhruba 2017 až 2022 lze očekávat značné světelné turbulence, přemety, čištění, reorganizaci v mnoha ohledech, energetickou/fyzikální, duchovní/sociální, ekonomickou/politickou…). Je rozhodně na čem stavět, je to obrovská příležitost si ten stav uchovat a nechat ho rozkvést; jen je třeba nenechat se opět opít rohlíkem a uvědomit si, že jde o to stavět na neduálním, neporušeném základu, ne aby to efektně („andělsky“, „světelně“, „emotivně“) vypadalo.

 

„Světlo může oklamat, ale zvuk nikdy nelže.“

 

Má stvoření skutečně o pravdu zájem, nebo hodlá dál papouškovat naprogramované nesmysly, jako pokažený kolovrat?

 

Tvrzení, že světlo je zdroj, které mnozí poklázají za zcela automatické a nezpochybnitelné (tak jako se dýchá), je největším omylem ve vesmíru. Je odtud sice krok k pravdě, právě ten krok je ale třeba udělat a je oním pověstným posledním dílkem skládačky. Chodíme stále kolem jako ve snách, a ne a ne si to uvědomit. Jako kdyby byla okolo nějaká neviditelná zeď a vítr nám sladce našeptával: „Světlóóó… Fííí…“

 

Jenže světlo má svůj opak (tmu), takže může být pouze nástrojem. Nástrojem léčení, nástrojem inspirace – a třeba i nástrojem pravdy. Ale není to ultimátní zdroj. Centrální slunce jsou spíše jakési zdrojové smysly, repliky, rezonanční uzly, databanky, orgány, čočky, rozvodové centrály, kosmické makro čakry, makro černé/bílé díry, vortexy…

 

Neexistuje nic horšího, než když si personál nějakého takovéhoto lokalizovaného centra hraje na absolutní zdroj.

 

Absolutno opak mít nemůže.

 

Zdrojová inteligence je oscilující klubko (vír, proud…) energie – kvantový oheň, obecně známý například jako energetické centrum (čakra) nebo živá/hadí síla; pokud jde tedy o konkrétní projev, má to ke světlu skutečně velmi blízko (koneckonců oheň/světlo není nic jiného nežli pohybující se myšlenkové/silové pole, které nějakým způsobem působí na okolí).

Tato inteligence má neduální charakter a je multipolární, což znamená, že nelze převrátit – je zároveň svým vlastním opakem. A přijít na to lze pouze prostřednictvím intuice a myšlení.

 

Lidé (bytosti) se za emoce a za duchovno pouze schovávají; jejich pohodlnost je stahuje do podmíněné, kauzální reality absurdního zápasu mezi světlem a temnotou. Jestliže jsme ale absolutnem, čili „nikým“ (inteligentní, formotvornou nicotou), kdo se boje vlastně účastní? Ne náhodou existují uniformy – i ty mentální. Pokud se někdo pokládá za bytost světla, z principu nemůže potkat (postupně vybudit) nikoho jiného nežli bytost temnoty.

PROČ se někdo pokládá za bytost světla? Aby nemusel nic dělat. Mysl je totiž nekonečná (možnosti nepředstavitelné), světlo pověstný vrabec v hrsti… Ale za jakou cenu.

Všimli jste si, že dotyční jedinci se v podstatě vůbec nevyvíjí a nemění – pouze o změně píší nebo čtou, a vyčkávají…?

 

 

Božský superrozum – bezlimitní mysl, její potenciál – osciluje mezi nekonečně malým a nekonečně velkým, což se projevuje jako plovoucí či dvojité dno – nespecifické (kvantové) vlnění. Inteligence této „energie neenergie“, pokud bychom ji od ní oddělili, by neměla žádnou hmotnost; byla by čistě virtuální, existovala v dvourozměrné (2R) perspektivě vědomí – jako nepohnutá pozornost.

 

Ve skutečnosti ale tento stav nikdy nemůže nastat, neboť ona inteligence oním stavem sama je. Daná inteligence je sebe si vědomou vůlí, vždy nakonec následuje další pohyb. Je to ŽIVÁ SÍLA s fiktivními (plovoucími) hranicemi. Jednou mezí je virtuální superhmotnost, druhou totální nehmotnost. To, co se nachází mezi tím, je nepředstavitelné (a pro zajímavost, jelikož to vždy je něčím navíc – plus efekt přítomnosti pozorovatele, který zároveň je i není součástí rovnice -, zakřivuje to prostor; je to ohnuté, viz OHNI se, oheň).

 

Dimenze, ve kterém se nacházíme – pokud jde o spodní hranici -, je prostředím pevného skupenství hmoty. Vibrace jsou zde kriticky zpomalené do té míry, že to lze popsat jako dno stvoření. To, co je tomuto dnu nejbližší, není žádná vysokovibrační (světelná) realita, ale samotné absolutno – ultimátní inteligence (síla, které někdo říká prvotní či božský zdroj; to od ničeho neodvozené).

 

Zdrojová inteligence je indiferentní, infinitivní, neutrální typ vědomí, nekonečně soběpodobný a sebeobsažný (fraktály jsou generované „do zatáčky“, k tomu je ještě zrcadla autoreflexe – flexe je opět ohyb – točí na obě strany, čímž se dostáváme k torsionovému superjádru; nelze přesně určit, kdo anebo co je zdroj, nicméně to, co se tomu poněkud přibližuje, jsou pojmy jako „vševědomí“, „kvantová supermysl“, „organický superpočítač“, „mnohobytost/nebytost“, „inteligentní praoheň“, „formotvorná nicota“, „duchovní prasvětlo“ a podobně; trojice vůle-láska-rozum je pro lidskou bytost zřejmě tím nejspolehlivějším).

 

Nyní si schválně porovnejme výrazy „světlo transformace“ a „oheň transformace“, a co myslíte, že je sebeklam a co realita? Světlo může léčit, pomáhat, inspirovat, přenášet informace – ale nemůže nic účinně transformovat ve světě pevné hmoty.

 

Zažehněte oheň, a rozsvítí se světlo a prostorem zazní hudba sfér… Boží jiskru se hmotou může spojit jedině kosmický oheň – to, co vládne jak esencemi (emocemi, živly, energiemi), tak strukturami, je plně elektrické/temné i plně magnetické/světelné v neutrálním významu onoho.

 

Zdrojový oheň zahrnuje všechny klíčové typy, kombinace a vztahy polarit (polaritní schémata a mechanizmy). Podobně jako individuální pozornost je subjektivní vrstvou objektivní energie, vydává oheň světlo. Vydávat světlo za zdroj je jako tvrdit, že struny jsou housle. Světlo svítí, oheň se pohybuje (p-ohni se). Součástí ohně je i zvuk a zvuk funguje i ve tmě. Pro zdrojovou inteligenci není mezi světlem a tmou rozdíl, jsou to dvě strany téže mince (jako den a noc); mechanizmus „škodit/trpět“ zde není možné uplatnit a celé to paradoxně stojí na vztahu „SVĚTLO=TMA“. Oheň je nerozdělený celek – světlo v pozici zdroje prvotní příčina temnoty v jejím odděleném smyslu. Hra na bytosti světla je největší hloupost pod sluncem. Prostě JSME, jsme opravdoví, jsme absolutno, právě to je oním světlem a hrát se musí HRA na tmu. Nejme-li opravdoví a nehrajeme hru na tmu, někde se vždy něco převrátí – převrátí to místo nás, proti naší vůli, proti nám. Důvodem je, že ono „proti“ odmítáme do svých životů SAMI vkomponovat. Ale je to stejné jako u humoru: bez onoho „proti“ by nic humorného nemohlo existovat (a co je přirozenějšího a svobodnějšího nežli smích)…

 

Světlo – či živé světlo – je daleko spíše zdrojovým nástrojem. Oheň je všeprostupující, univerzální, očistná, transformační, tvořivá energie. Je to trojmocná, všejednotící prasíla s aktivním vztahem ke zdroji/absolutnu, schopná plně podporovat existenci nezávislé, autonomní bytosti – zatímco světlo je pouze dvojmocné a závislosti na rodičovském elementu (fraktálu vyššího řádu) nikoho nezbaví.

Nebo že by snad někdo chtěl, abychom stále byli jako poslušné malé děti a věřili různým vymývačským kristo-satanským a podobným konceptům, aby nějaký šílenec mohl hulákat, že je „zasvěcený mistr z archandělské legie světla“? Když to srovnám s východem slunce, zurčením potoka, noční bouřkou, kočkami, květinami nebo zpěvem ptáků v lese, chce se mi z těch programů (blokujících přirozenou, živou interakci a spojení s absolutnem – nerozdělenou, zázračnou realitou) zvracet.

 

Veškerá pravda o bytí zcela spontánně vyplývá z obyčejného faktu myšlení a zkoumání vlastností mysli. S uniformami nechť táhnou delegáti ať už té či oné strany ke všem čertům…

 

„Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“ – Albert Einstein

 

Člověk, který necítí, že světlo a tmu je třeba spojit do jednoty (jež je neuchopitelnou záhadou) a že je třeba přestat myslet duálně, ve skutečnosti asi necítí vůbec nic… Jenom hraje jakési nefungující světelné divadlo.

Realita není světlá nebo temná – je zdravá nebo chorá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.