Rozpůlený čaroděj

V poslední době jsem se věnoval hlavně zkoumání a porovnávání dračího a andělského pohledu na svět. To první je více o strukturách a o myšlení, druhé více o energiích a o emocích. To druhé je mnohem jednodušší a lidé jsou k tomu o poznání přístupnější. Je nicméně jasné, že v pozadí stvoření stojí nějaký architekt – všestranná inteligence.

 

Docela chápu nechuť zabývat se něčím komplikovaným (zvláště když srdce tolik touží po lepším světě). Naštěstí vše lze vidět z mnoha různých úhlů. Strukturám odpovídá archetyp temnoty, harmonickým emocím (lásce) archetyp světla – co na druhou stranu nechápu vůbec, je, kolik z nás stále vězí v pasti polarity a nechá si vymývat mozek blábolením o „zlé temnotě“. Parazitní entity nejsou temnota – jsou choroba. A virus, nemoc, poruchu lze generovat pouze v prostředí, kde je násilně oddělené přirozené světlé od přirozeného temného. Zkuste schválně říct nějaký polarizovaný – logický nebo duchovní vtip. Pokud člověk sám není magor padlý na hlavu, musí mu být jasné, že vše spontánní (jako například humor či dech) stojí nad polaritou. Úplně mimo ni. Existuje jen mince – strany jsou hra, absolutně nic jiného to není. Tvrdit, že jedna strana má větší váhu, je právě ta nemoc. Takže když už má někdo odpor k analytickému myšlení, alespoň by si mohl uvědomit, že jde v první řadě o nestrannost, nikoliv jednostrannou pozitivitu. Stín je stejně dobrý a potřebný jako světlo. Vegetující parazit může klidně existovat i v řadách „bojovníků světla“ a stačí k tomu opravdu málo: být mentálně líný jak veš a svou skutečnou tvář zakrývat pláštěm okázalého pozitivizmu…

 

A co když je to všechno dávno ještě úplně jinak?

 

Z tlachání o logických systémech nebo nějakých duchovních nadbytostech se už jednomu zvedá žaludek…

 

Ohniska zdrojové inteligence – bezlimitní energetická centra – nemají v konečném důsledku absolutně nic společného ani s gravitačním (emočním-andělským) ani s projekčním (analytickým-dračím) přístupem k existenci a dalekosáhle překonávají veškeré naše představy o tom, jak realita funguje.

Tyto obousměrné makro-mikro zdroje (super-realitní rozvodny & transformátory) zahrnují myriády oscilujících autointrospektických interaktivních obvodů, které neustále zdokonalují svou funkci.

 

Ohledně výkladu smyslu bytí a probíhajících globálních změn – mnozí z nás, ať už kolektivně či individuálně, se perspektivizují do role odrazové interpretační základny. Měli bychom si uvědomit, že její univerzální platnost a její akční rádius je mnohem menší, než předpokládáme. Ultimátní, infinitivní zdroj je úplně jinde – je všude a ve všem, nepředstavuje žádný názor ani postoj. Zkrátka jen dokonale funguje (je bytím samotným…) a je v interakci, kterou je prakticky nemožné popsat.

Jde v první řadě o praxi a daleko efektivnější (nežli stále dokola sbírat informace a líčit situace a procesy) pro lidstvo jako druh je prostě se naladit a propojit se se „vším, co jest“ pomocí dechu a nějakých léčivých myšlenek a promítat to do všeho možného. Šířit neutrální, mocnou energii klidu a rovnováhy.

 

Základní jednotka fungování inteligence systému bytí (které je organickou jednotou) limitně přesahuje možnosti chápání individuální entity, hrající roli spíše umělce a inspirátora. V daném kontextu bychom měli vnímat i své myslitelství. Na dveře pomalu klepe „kód 37:144“ (bezčasová zóna vlivu), který je vyloženě o tom živém, proudícím, pulzujícím. Příroda to míchá dokonale. Zpěv ptáků, vůně květin, zurčení potoka, šumění větru ve větvích… Slunce a stín… Tajuplná bouře a noc… Nekonečná pestrost a mnohotvárnost.

 

Z určitého konkrétního hlediska lze zdrojové elementy chápat jako myšlenkové pixely, ze kterých lze skládat rozmanitá spektra projevu a z těchto spekter tvořit magické (ohnivé, světelné) koule/víry – oscilující centra energie, formující různé fantastické formy života.

Přítomná inteligence ztělesňuje mechanizmus převodu projekce 2R⇄3R (dvou & třírozměrné perspektivy) v rámci formy i prostředí, je infinitivní, sebeobsažná a bezlimitně soběpodobná, funguje naráz, vše si pamatuje (paměť funguje jako vnitřnosti) a je kontextem sobě samé. Je to organický, kvantový automat – strukturovaným duálním hmotným obrazem mechanizmu je lidské tělo: nad většinou procesů nemáme bezprostřední (nebo vůbec žádnou) kontrolu – nicméně jsme-li se vším správně sladění, funguje to samo od sebe a naprosto dokonale. My to na mnoha různých úrovních můžeme pouze inspirovat a tím ovlivňovat možné tvarování a interakci – neutrální neindividuální monstrum se postará o zbytek. Inteligence prostoru, to je taková virtuální kreatura. My jsme čas, pohyb (v tomto smyslu individuální rovná se částečný).

 

Myšlenky a emoce, prostor (data) a pohyb (síly) tvoří energetická centra. Ta jsou všechna zároveň na jednom místě a zároveň – v závislosti na aktivním vztažném bodu – neurčitě rozprostřená (píšu pocitově; pocity jsou pro člověka tím, co je pro zdrojovou inteligenci analytický způsob reflexe reality). Vše je vším a cokoliv existuje i z protipohledu – rozhoduje faktor priority a v případě lidské bytosti neustále dokola omílané: neutrální základ, jednota protikladů, vyvážený kontrast, rozpor v souladu.

 

Řada věcí moudře jen vypadá. Má-li něco na realitu tautologický efekt, může to být třeba nejchytřejší věc na světě – a je to naprosto k ničemu. Zrcadlo znamená interakci živé síly – obraz zrcadla znamená jenom nic a sebeklam. V podstatě to lze napsat tak, že základní jednotkou existence je „jeden živý sen“ (dřímající vše), a to současně jako náboj i jako pixel.

 

Jsme mnohospící všeprolínající se nekonečno.

 

Cítíte to? Kde je nějaké hloupé světlo? Nebo stupidní technické myšlení? Je to zázrak, pohádková inteligence. Žádná naše malicherná představa… Myslíte si, že ona síla potřebuje radit, zdokonalit?

 

Kdysi v minulosti jisté síly, kterým říkám logická policie a personál centrálního slunce, vytlačily infinitivní všemoudrou inteligenci z pozice ultimátního zdroje (samozřejmě ne doopravdy, ale uvěřit lze snad všemu) a toto je výsledek – místo neutrální organické živé síly (lásky a fantazie, nekonečného dobrodružství) umělohmotná sluneční a organizační parodie, která má do skutečného života opravdu HODNĚ daleko. Jen proto, že něco není nemožné, tak to ještě někdo nemusí zkoušet – nefungujících možností existuje mnohonásobně ve srovnání s fungujícími.

 

Přestaňme si hrát na pány tvorstva, když ve skutečnosti nevíme téměř nic.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.