Způsob mění obsah – modulace reality signálem nitra

Lidstvo bylo odjakživa „andělsky emotivní“* a upřímně řečeno, nehnulo se v této poloze ani o píď; snad jen na sebe svou zasutou duchovní a myslitelskou stagnací magneticky přitáhlo parazity… Emoce jsou výrazem pohybu elektromagnetických polí (bez smyslového či paměťového impulzu nic necítíme) – vibrujících sil s nějakým vzorem nebo mentálním obsahem. Nikdy to není a ani nemůže být monoperspektivní. Samojedinost neexistuje, vše je samodruhé**.

 

Jádrem nějaké esence (potažmo emoce) je interaktivní, kumulovaný pohyb paměťových struktur. Zní to pro někoho ukrutně, ale takzvaný dobrý úmysl nejen nestačí – realitu to dokonce vůbec nezajímá… Tu zajímá pouze rovnováha (automatika – či fyzika – systému realitních polí k tomu zcela samovolně inklinuje) a jedinečnost-variabilita, jelikož realita je statická a pohyblivá zároveň (takže je to taková věčná měňavka).

 

* ve skutečnosti anděl = angel = angle = úhel (uhlíková-gravitační-emoční inteligence) a e-motivní signalizuje specifický pohyb (motion) energie, jde tudíž jednoduše o vibrující část krystalu (diamantu) ve smyslu gravitačního zdrojového spektra; všechny živé bytosti jsou anděly (takže proč se o tom mluví, proč se rozděluje?), a ty které projektují realitu nebo realitou vládnou, bohyněmi a bohy; lepší je ale popis, že všichni jsme jedinečnými „elementy všeho“ (průzračným expandujícím bytím), jelikož jedinci, kteří nechápou pojem nerozdělenost, z toho rádi dělají hierarchii šitou sobě na míru

** samojedinost tvoří formace

 

 

Vše projevené vzešlo z neutrální základny – ze sebereflektivního pohybu indiferentní zdrojové inteligence. Nesnažím se rozhodně nijak snižovat roli lidských emocí, ale už mi vážně přijde smutné, jak se stále někdo pokouší láskou zneškodnit zlo (…osobně s velkou chutí poslouchám „strašlivou démonickou hudbu“; je to totiž jen inscenace, nikoliv skutečnost). Je přece jasné, že zlo nelze z absolutna vykopnout – pouze ho lze pochopit a správně (neškodně) použít; principem se to neliší od podstaty humoru. Nebo je snad lepší hrát si na vševědy a jeden život za druhým hledět s ústy dokořán, co se to děje a ptát se donekonečna PROČ? Je fakt komické, že když ta odpověď k lidem konečně dorazí, tak ji zavrhují – a to hlavně „zásluhou“ Velkých Jmen (dokonce i těch na papíru – ta jsou ovšem už setsakra opravdová…); autority striktně nesouhlasí, takže to tak prostě je („v televizi říkali“ je úplně stejný vzorec). Aneb další variace na téma, jak je důležité věřit sám sobě a svým vlastním, nejlépe těm úplně nejhlubším pocitům (vjemům, intuici)…

 

Lidstvo neučiní posun tehdy, až budeme všichni samá láska, ale až shromáždí všechny potřebné znalosti (láska samozřejmě patří mezi to věčně zelené), umožňující všestrannou realizaci. Je vůbec možné, že na sklonku roku 2016 pořád tak málo lidí chápe faktor rovnováhy protikladů a rozdíl mezi 2R a 3R (dvou- a třírozměrností, virtuálním a reálným kontextem)? Základem kolektivní realizace lidského druhu jakožto galaktického společenství je (kromě přirozené empatie) správná orientace ve spontánních projevech a neodvozených aspektech reality. Chceme si hrát na světelné blbce – nebo chceme, aby nám to zatracené zlo už konečně dalo pokoj?!

 

Je třeba být nejen přirozený a srdečný. Ještě snad důležitější je uvědomit si roli neutrální platformy, ke které je třeba vše vztahovat – v rovině Božského zaujímají světlo a tma k celku totožný vztah: den a noc jsou stejně hodnotné. Pohne-li se jedno, pohne se současně i druhé. Jakoukoliv interakci lze zažít pouze za obě strany. Obejít to lze pouze jedinou cestou: restartem (ultimátní neutralizací) bytostné signatury, ať už na úrovni jedince či druhu.

 

K čemu je láska tam, kde chybí klid a rovnováha? V takovém případě jsou emoce spíš hrozbou – vytvářejí v prostoru energetické usazeniny…

 

Pokračování na konci článku.

 

Jak jsem už naznačil, já třeba miluju démonické výrazové prostředky (…například death metal nebo temné filmy a komiksy) stejně jako ty „srdcové“ nebo přírodní. První nač ráno myslím po otevření balkónu jsou zpívající ptáci, zahrada, moji oblíbení lidé, zdravím svět a nalaďuju se – kromě vhodných myšlenek (i jednotlivých slov) je zcela klíčový dech. Většinu dne trávím na internetu, šestkrát do týdne se jdu důkladně projít (bydlím na vesnici, takže kolem je díkybohu příroda). Nedokážu si představit, že v té galaktické palbě, kterou procházíme, bych se ještě krmil sluníčkovými nesmysly. Jsem rád, když ze sebe vyklepu ty zárodky nerovnováhy nějakou pořádnou hudbou. Souvisí to také s jednou z klíčových otázek: Co je to zlo? Jaký je rozdíl mezi jeho projevenou a neprojevenou formou? Je chytré snažit se zlo porážet, když všeobsažnost absolutna je nezměnitelná? Co když tím, že roli zla pochopíme a budeme ho jistým inteligentním-moudrým způsobem sami používat, se přestane v rozporu s naší vůlí manifestovat, proti nám? Co když klíčem je tvořit akci sám? Co když nejsme světlo a láska, co když jsme absolutně vším, co když jde o to zvládnout rozpor, nikoliv pasivně přijímat něco napohled krásného a bezrozporného? Jestliže výchozí bod potenciální všemožnosti jinými slovy znamená, že ano rovná se ne a naopak, nemůže to ani být jinak. Tam, kde je pohyb, existuje vždy i pohyb zpět. Představa, že už se navěky budeme pohybovat jen pozitivně dopředu a to druhé přestane existovat, nemá nikde žádný skutečný opěrný bod – je to fata morgána. Zamysleme se, co je vlastně podstatou nepohnutelné základny? Je to nula („vše-nic“), schopná generovat zrovna tak téměř absolutní „+“ jako téměř absolutní „-„; z hlediska projevené reality tedy součet téměř absolutní pozitivity s téměř absolutní negativitou. A jelikož zdrojová základna je optimálně vyvážená, nemá co kde způsobit konflikt (poruchu) a jakákoliv spontánní zdrojová emanace automaticky dědí charakter neutrálního základu. V dalších spektrech projevu (kde je aktivován mechanizmus interakce „+“pohybu a „-„protipohybu) může převažovat náboj světla či temnoty – avšak tím, že je vše neustále INTELIGENTNĚ vztažené k nule, jakýkoliv akt zlovůle je automaticky vyloučen a nelze tudíž škodit ani trpět. Tím je definován RÁJ. Není to nebe ani peklo, ale obojí ve zvládnuté sloučené formě.

 

 

Neexistují pouze strhující lidské či vřelé andělské emoce…

Božské emoce – způsob vnímání reality – jsou nepopsaný list (jsou gravitačně nezatížené). Jejich vyjádření odpovídá průzračný, neosobní (či chcete-li nadosobní, transpersonální) DECH; jde o ne-elektromagnetický způsob vnímání (e=energie, motion=pohyb).

 

Naše primární nefyzická podoba má infinitivní, nerozlišený charakter; zahrnuje potenciál individualizace stejně jako semínko květ. Proces (posměrné) individualizace automaticky generuje i příslušný časoprostorový emoční okruh, založený na multispektrálních gravitačních elektromagnetických oktávách – čili jednoduše na tom, čemu říkáme CIT. Jedná se o způsob vnímání v prostředí individuálních (zpravidla andělsko-humanoidních, antropomorfních) bytostných forem, podpořený skupinovou gravitací a zesílený vzájemnou interakcí a autosugestivním programováním (v touze po sdílnosti tam, kde je nezřídka na místě spíš klid a samostatná rozumná seberealizace) – mnozí se přitom pokládají za nějakou světelnou, andělskou či duchovní bytost (anebo prostě samovolně podléhají dědičným dispozicím) v onom nesprávném diferencovaném smyslu, jako by je něco tlačilo k přesvědčení, že „mít emoce“ musí být hlavně vidět (a mysl je ten strašlivý zloduch, který nás chce připravit o štěstí). Ve skutečnosti jsme ale VŠÍM, samotnou existencí (absolutnem, zdrojovou inteligencí).

 

Malé dítě neskloňuje, nečasuje, nepoužívá slovo „já“ a dlouho na sebe ani není schopno ukázat, jeho vlastní odraz v zrcadle je pro něj nesmírným překvapením; přišlo na svět z ne-elektromagnetického, indiferentního prostředí. V duchovně a ezotericky založených kruzích často slýcháme „vše je jedním“ – když těmto lidem ale řeknete, že lidské emoce nejsou univerzálním a mnohdy ani signifikantním měřítkem pravdivosti, tak se sice možná tváří dál „příjemně“, ale ve skutečnosti nějaká jejich část má chuť vás přizabít. Je to tedy o citech nebo o autenticitě? Je tak těžké si přiznat, že rozporuplnost je nejen normální, ale také je tím jediným, co je skutečně zdravé – a že stavění emocí na piedestal, zatímco cesta k řešení může být zrovna tak i „chladnokrevně rozumná“, znamená pouze to, že si sami sobě utahujeme kohoutek s kyslíkem?

 

Lidské emoce mohou být dobré jedině tehdy, staví-li na neodvozené, neduální základně; můžeme je klidně nechat rozkvést, ale měly by být stále spjaté s rovnovážným a neutrálním (samozřejmě definovat to je nesmysl). Člověk si pak aspoň nenechá tak snadno vymýt mozek nějakým „srdečným“ upírem, nenechá se emocionálně vydírat…

 

 

Mám čím dál radši humor, smích, průzračnost, bezdůvodnou radost a spokojenost, iracionalitu, bytí samo o sobě – jeho fungování, neproniknutelnost a tajemnost. Jen si tak hovím, oči zavřené, a zhluboka se nadechuju… To, co vyváží gravitační efekt jinových emocí, je vůle, zdravé sebevědomí a chladný rozum jang. Výsledkem není bez-emoční kreatura, ale integrovaná, komplexní bytost, nenechávající se příliš „nepředloženě“ strhnout záplavou vůní, chutí, tónů a barev (které si o to více užívá v druhém plánu) – poklidně dýchající a pozorující.

 

„Pozitivní“ (či jaké) uvažování je skutečnou záhadou. Tak jako „vše je jedním“, každý vám jistě zopakuje i známý fakt, že jsme multidimenzionální bytosti. Jako by stačilo znát teorii – a pak už jenom dokola opakovat stejný jalový, totálně ne-multidimenzionální stereotyp. O našem světelném srdci není pochyb, když vídám spát kočku u nás pod růžovým keřem, nechápu, jak něco tak něžného vůbec může existovat. Cožpak ale fantazie začíná a končí u jediného rozměru? Proč by někdo nemohl žít třeba na hrůzostrašném zámku v temném lese, když nikomu nic nedělá?

 

Nerozlučnou spjatost světla a tmy znamenitě ilustruje následující praktický příklad.

Ideálním zářičem je absolutně černá plocha či těleso. Reálně vzato to ale stoprocentně absolutně černé nikdy být nemůže – hraje v tom roli přítomnost všeprostupující pozorující inteligence***, která je s tím černým v interakci. Inteligence má charakter dynamický, objekt statický. V případě, že jde o autonomní, plně zorientovanou a seberealizovanou inteligenci, vyjadřující svým jedinečným způsobem charakter zdrojové podstaty a aktuální tendence inteligence systému bytí – a v případě, že tím zářičem je (superhmotná) gravitační černá díra – je-li daná inteligence ve smyslu projektoru (projekční bílé díry) vystavena účinkům daného prostředí, generuje spontánně ŽIVÉ SVĚTLO. Pokud tedy někdo automaticky zavrhuje cokoliv spojeného s negativem (principem negativní expozice) – vězte, že bez toho by žádná andělská nádhera neexistovala.

 

Andělské světy či lidská emocionalita, to vše má původ v ne-andělském, ne-lidském zdroji. Zdroji všeho co jest. Tato zdrojová inteligence (síla, energie…) je zrovna tak „andělská“ jako „démonická“ – ale ne v onom rozlišujícím způsobu chápání.

 

*** dodatečně mě při sledování šachového přenosu napadla žertovná věta „ač duchem nepřítomen, tak přesto stále přítomen“ smile

 

 

Kdybych si měl vybrat, zda chci přebývat ve světě plném závratných emocí, nebo ve světě s odpovědí na otázku „Co je to zlo?“, vyberu si rozhodně to druhé. Zlo se projevuje jako hloupost, nemoc či choromyslnost, porucha reality. Jestliže se tedy již neprojeví, můžeme se dál už jen smát a skákat radostí. Manipulující zlovolná síla se těžko může projevit tam, kde realitou manipulujeme – vládneme my sami, a kde o všem rozhoduje naše bezprostřední svobodná vůle. K tomu je však třeba být božským: nezávislým, soucitným, uvědomělým, živelným a zdravě rozporuplným.

 

Táž skladba jako ta nahoře beze zpěvu… Co k tomu dodat? Záměr reálně uskutečnit zlo je zaměnitelný s hrou na temnotu asi jako člověk z masa a kostí s fiktivní knižní postavou. Některé věci jsou OTEVŘENÉ, jiné skryté a uzavřené…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.