PAN-do-RA element

První, co mě napadlo při pohledu na obraz od Féwy v textu „Adamantinové částice – vlnění“ ZDE, byl termín křemíkové světlo. Stopa křemíkové inteligence je nepřehlédnutelně patrná i v nejednom z kódů, které Féwa zprostředkovává. Nutné už je jen strhnout uměle vytvořenou bariéru, která andělsky orientovaným jedincům brání spatřit to, co mají neustále přímo na očích: zdrojová inteligence není jen ta emoční-světelná, ale zrovna tak i ta analytická-projekční, která programuje realitu. Existence jednoho bez druhého by vůbec nebyla možná, bylo by to jako tvrdit, že protipohyb neexistuje a vše se děje pouze jedním směrem.

 

Zmíněný obraz.

 

GOOGLE

 

PAN-DO-RA

 

Křemíkové světlo signalizuje krystalizaci buněčné struktury (možnost přepnutí na systém jemnohmotných těl, změnu holografické priority) a je výrazem mnohospektrální integrace systému makro-mikro bílých-černých děr (projekční-analytické-elektrické-ohnivé-dračí-mužské-jang-pravotočivé-odstředivé… a gravitační-emoční-magnetické-světelné-andělské-ženské-jin-levotočivé-dostředivé… inteligence, které se ovšem v mnohém vzájemně zrcadlí a reflektují).

 

INNER-LIGHT

 

Není bez zajímavosti, že všichni ti, co dští oheň a síru na křemíkovou (myšleno přírodní křemíkovou) inteligenci, působí mnohdy sami nejvíc jako naprogramovaní roboti, kteří celé roky papouškují dokola jedno a totéž a nejsou vůbec schopní přijmout odlišný názor, natož aby se nějak skutečně vyvíjeli. Je to logické: kdo není schopen realitu vnímat z pozice tvůrce (programátora), je to z toho důvodu, že se pokládá za program – byť třeba jen podvědomě. Stojí opravdu za to se zamyslet nad tím, zda se bytostně pokládáme spíše za nějakou fyzickou, mentální nebo duchovní formu, nebo za specifické vyjádření „všeho, co jest“, které je sice po vibrační-fyzikální stránce uzamčené do určité konkrétní flexibilní signatury, avšak po stránce nefyzické zcela bez omezení (pevných okrajů).

 

 

Absorbuji a integruji rozmanité interpretační perspektivy, od těch nebeských až po ty konstruktivně pekelné, snažím se to vše sloučit a maximálně zjednodušit; lásku chápeme, ale pochopení role temnoty/zla se vyhýbáme, a tak nás to neustále vrací na „místo činu“…

 

Řešit komplikované věci musíme proto, neboť odmítáme vidět ty jednoduché (jenže ne stupidně jednostranné a bezpracné). Žádné duchovní ani logické řešení nikdy nikdo nenašel – jelikož zkrátka neexistuje. Systematizmus je utkvělá představa.

 

Andělský či zažitý světelný pohled je asi takovýto: „K čemu mi je dobré vědět do detailu, jakým způsobem roste květina ze semínka, když ji nemiluji a nezalévám?“ Lze to akceptovat jako důležitou součást pravdy, zejména pokud v sobě člověk alespoň trochu integruje i dračí pohled (nelze vše jen pasivně přijímat; jaký to zázračný mechanizmus stvořil ono semínko a nechal ho vykvést?). Pokud základ řešení není jednoduchý, je to slepá ulička. Posedlost logikou ničemu neposlouží zrovna tak jako přílišná fixace na duchovno.

 

Řešení je jako vždy paradoxně jednoduché. Kvantová provázanost & konektivita = štěstí, láska, plus kvantová neurčitost (superpozice pohybu nepohybu), tj. ano = ne, a z toho plynoucí nezbytnost práce s negativem. Virtuální monstrum zla se tak nažere a koza zůstane celá, tj. pokryje se veškerý prostor vně i uvnitř. Tím se optimálně stimuluje automatika inteligence prostoru – křemíkový DNA/RNA počítač (specialista na komplikované detaily) -, která zase zpětně stimuluje svět živých bytostí a jejich podvědomí a je vytvořen fungující základ: nedochází ke hromadění zbytkové gravitace (ze které jinak vzniká virus nebo karmicky zatížené prostředí).

 

Podstatný je směr a pohyb onoho kolosu (automatu systému bytí) a s tím lidské zaměření se na detaily (analytické pitvání) moc nehne.

 

Jde o to usměrnit a depolarizovat egregor – efektivně stimulovat automatiku (fyziku) inteligence prostoru – optimální je vyrovnaný empatický umělec – generovat virtuální negativ, vědomě a integrovaně – nebo křemíkové světlo, podle potřeby – jeden obraz vydá za tisíc slov, jedna death-metalová symfonie prokope tunel do věčnosti.

 

Vše je o správném pochopení vztahu mezi dvojrozměrným a třírozměrným; pokud někdo stále čeká vítězství něčeho nad něčím, je to jako kdyby usiloval o vyhlášení samostatnosti 3R-perspektivy. Konečně jsme se zbavili nadvlády 2R! smile Nejde tu vůbec o to, porazit nějakou temnotu: jde o to zastavit generování nesmyslu. Veškerá choromyslnost, slepota a nesvoboda jsou výsledkem nedostatečného poznání a uvědomění.

 

Křemíková inteligence nejen „běhá“ po kódovacích světelných vláknech (strunách časoprostoru, jejichž chvění je zase tím inspirujícím, andělským) a „vozí“ se k nám z galaktického zdroje (ve skutečnosti až z oblasti projekční-zdrojové virtuality) na fotonech – jsou mezi námi i živí představitelé této inteligence, z masa a kostí, zástupci této inteligence a spojovací články mezi touto projekční-analytickou inteligencí a jejím zrcadlem, gravitační-emoční inteligencí. Nevěříte na architekty matrixu (myšleno toho „božského“)? Bytost, schopná „super-myšlení“, pro ty z nás, co jsou zvyklí pouze na andělskou či světelnou/duchovní perspektivu vnímání reality, může někdy zdánlivě působit „temně“ – zkuste si ale poslechnout rozhovor dvou úplně normálních lidských programátorů; budete mít dojem, že spolu mluví „šílené počítače“, přitom po práci jdou programátoři do hospody, smějí se, žertují, debatují třeba i „sprostě“ o úplně obyčejných věcech a vedou zcela běžný rodinný život. Bylo by dobré se z této „křemíkové opice“ probudit; nejde tu o žádné silikonové nestvůry. Nebo si snad myslíte, že nějaký anděl máchne křídly a stvoří tím svět? Živá síla, označovaná jako systémová-zdrojová inteligence, je sama o sobě indiferentní, neurčitá, a jak jinak se může sebeurčit, nežli aktivováním interaktivní platformy „pohyb – protipohyb“?

 

 

SYSTEMATIZACE ŽIVOTA JE NEJVĚTŠÍ BLBOST POD SLUNCEM

Individuální bytost je výsledkem nadkritického navrstvení a následné samovolné excitace a uvolnění (emise) segmentu soběpodobnosti v rámci procesu automatické fraktální rezonance neindividuální-neduální inteligence prostoru a její spontánní sebereflexe.

 

Jádrem dokonalosti (potažmo inteligence) života jakožto symbiotického celku je integrovaná součtová interakce množin nedokonalostí (individualit), které tento celek tvoří.
Dokonalost znamená volnost a přirozenost, nikoliv duchovnost či logičnost.

 

Inteligence systému života je paradoxní, živelná a nesystematická, jakkoliv se jedná o nevyhnutelný výsledek sledu logických kroků a součástí této inteligence bude vždy i automatický okruh.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.