My jsme to (a nikdo neví co)

Existence má určité neodvozené, logicky vynucené vlastnosti, vyplývající ze základního projevu života, pohybu – prostoru, který tento pohyb umožňuje – a síle, která tento pohyb může a nemusí způsobit – čili něčeho, co má zpětnou vazbu samo se sebou – ať už to nazveme jakkoliv (to, energie, inteligence, mysl, vůle, vědomí…). Otázka, jaký to má všechno smysl, je stará jako lidstvo samo… a kdyby vše na Zemi bylo smysluplné, nejspíš by k pátrání ani nebyl důvod.

 

Co když ale veškerá projevená realita je jen – jakkoliv skutečný a hmotný – takový optický trik, a co když se z určitého úhlu pohledu ve skutečnosti nic nemění a existuje stále pouze existence samotná, pouze si to její zdánlivé části momentálně z nějakého důvodu neuvědomují? Co když MY SAMI JSME TO „VEŠKERENSTVO“ a co když všechno je to jenom taková počítačová hra („poháněná“ nikoliv strojem, ale prožíváním, energií, vědomím, fantazií, emocemi…) a co když problémy jsou pouze důsledek toho, že to nevíme? Co když život a smrt jsou ve skutečnosti jedno a totéž?

 

Logický závěr by mohl být ten, že smyslem bytí je prostě se projevit – navrhnout a vytvořit projev a pak si tento projev užít, tak aby vzrůstala vnitřní uspořádanost a variabilita bytí jako celku, ku prospěchu všech jeho částí.

Aby vše správně fungovalo a bylo skutečně autentické, systém musí být pohyblivý (pohyb = život) a veškeré jeho pohyby je třeba vztáhnout k nepohnutelné základně.

 

Pohyb rovná se čas, nepohyb rovná se prostor (stav).

 

Výchozí pohyb nepohyb lze přirovnat ke dvojitému, plovoucímu dnu: jakési „vlně paradoxu“ (oceánu nejednoznačnosti); realita je neurčitá, má kvantový charakter. Všechno je a není zároveň – je skutečné-reálné a neskutečné-virtuální naráz, což se nekonečně vzájemně zrcadlí a vytváří takový neřešitelný „hororový vtip“ (řešením je uvědomit si, že ta neřešitelnost je vlastně něco fantastického).

 

Je to podobné jako mono-log (to uvnitř) a dia-log (to vně) nebo fakt, že životu dává paradoxně smysl zvládání chaosu (což je podstatou inteligence) a hra s (ne)smyslností.

„Půjdeš teda na ten fotbal?“

„Sledovat, jak ti blbci zase prohrajou? To určitě. A v kolik se teda stavíš?“

No, ale možná fakt lepší nikam nechodit. I když kdo by nešel. Fotbal je fotbal.

„Nevím. Vlastně ještě nevím, jestli půjdu.“

„Si děláš prdel.“

Vyměnili si pohledy.

Dva vesmíry – nebo možná jen jeden, který počet jenom předstírá.

V každém případě ten jeden měl chuť ten druhý zabít.

(…)

Zatímco kohout algoritmicky přecházel po dvorku (popravdě dost jako prdlouš), bezesporné slepice kdákaly logicky do sdíleného prostoru (popravdě snad ani v nejmenším netušily, která bije). To bude zase předvídatelný, racionální den. Hurá.

 

Podstatou tvoření je interference – jeden typ (obecně „ženský“-magnetický) síly se kontaktuje s jiným typem (obecně „mužským“-elektrickým) síly. Aby se cokoliv (mnohotvárně, organicky) projevilo, je třeba aby se navržená datová a silová šablona energeticky zarovnala se svým přesným zrcadlovým opakem (jedná se o princip negativní expozice), tak aby se celkový tvarový a silový účinek vyrušil a výsledné neutrální-nulové pole (hyperprostor) umožnilo vstup neduální zdrojové inteligenci (systémové rozhraní šablonu depolarizuje, prostřednictvím negativu zhmotní-realizuje jako částicovou a/nebo vlnovou formaci – podle programu či záměru, v závislosti na prostředí – a na závěr jí zase vrátí náboj, respektive šablona se po průchodu rozhraním znovu repolarizuje).

 

Práce s negativem je obsažena už v samotném zárodku: pohyb NE-pohyb, kvantová NE-určitost (OBOU-platnost). Funguje to tak, že se výchozí neurčitý stav pohybu nepohybu (superpozice) aktivuje volbou něčeho určitého do stavu interakce pohybu a protipohybu (poznámka: jakkoliv se mnoho věcí jeví nelidsky složitě, většina z nich se vlastně děje úplně spontánně a nekomplikovaně). Zatímco ve výchozím bezčasém prostředí pohyb s protipohybem splývají (tvoří neurčitou kvantovou vlnu), v projeveném stavu spolu interagují, neboť působením vůle (projekční faktor) a jejím zaměřením se na nějaký konkrétní, určitý vzor (nápad, program) vzniká automaticky zpětný ráz gravitace. Z „plovoucího-dvojitého dna“ (jež má samo o sobě antigravitační charakter) – z nekonečného zrcadla sebereflexe bytí – emituje duální částicový-vlnový element, projevená (určitým způsobem vyjádřená a uzamčená) „miniatura všeho“ (fraktální povahy), sloužící jako nosič záměru, do jehož podoby (holografické povahy) se následně v příslušném prostředí zformuje.

 

Zde si je dobré uvědomit, že pro inteligenci systému bytí není mezi elementem samotným a libovolně složitým komplexem (multiplexem) či souborem elementů žádný rozdíl, neboť naprosto vše projevené je spolu kvantově provázané a nejvnitřnější podstatou libovolné části je inteligence celku („všeho, co jest“).

 

Jakákoliv formace částicových-vlnových elementů je pořád tentýž jediný element, čili existence samotná. Taková je základna – v dalších patrech spektra projevu to pro zúčastněné funguje na principu hry, ve které „je možné i nemožné“. I ten nejhmotnější projev je stále jen hologram.

 

Primární ztotožňování se s něčím, čím nejsme, znemožňuje život realizovat jako svobodnou hru – nikdy nekončící gejzír prožitků, tvoření a fantazie. Důvodem, proč jsme nesvobodní, je, že si neuvědomujeme pravou povahu reality. Kdyby člověk věděl, že každý jeden z nás je fraktálem či „miniaturou VŠEHO“ (onou příslovečnou kapkou oceánu, která sama o sobě je rovněž oceánem) a že jsme tudíž bohové (nezávislí na singularitě systému), jak by asi vypadal život na Zemi…?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.