Dech mysli zdroje-všeho

Existuje celá řada výstředních, nelogických a rozhodně ne duchovních záležitostí, vykazujících vysoký stupeň živosti a všeobecně chápaných jako něco navýsost přirozeného a normálního. To, že se realitu snažíme vecpat do nějaké vyřešené přihrádky se světlem nebo nějakým nerozporným systémem je tím největším šlápnutím do (…) tmy, jakého se inteligentní tvorstvo může dopustit.

 

Již samotný výchozí bod všeho (pohyb nepohyb) má paradoxní charakter – je kvantově neurčitý. Stav superpozice, jak to lze rovněž definovat, bezprostředně souvisí s humorem (spojte cokoliv s čímkoliv a bude to jedno), smích koresponduje s bránicí a bránice s dechem a realitním rozhraním (bránou, portálem). Všimněte si, že bytí nás prvotně vydechuje, zatímco my jako jeho element začínáme nádechem – jsme relativní bytosti a nejprve si musíme nabrat z absolutního. Proto se říká, že život je dar; ve skutečnosti ale nejde o nic emočně zabarveného (neboť onen prezent si do značné míry dáváme my sami).

 

Dech představuje nepolarizované spojení – emoce jsou polarizované. Dech je průzračný, a pokud není nějaký vtip cíleně vztažený k osobě (k relativnímu bodu), rovněž smích a humor představují průzračný způsob reflexe či sebevyjádření. Přestože (nebo právě proto?) v tom je skutečná volnost a svoboda, nejde o emocionální typ vnímání. Smích je antigravitační, mimo prostor a čas. Emoce jsou gravitační typ energie a je třeba je spojit s projekčním.

 

Integrované emoce jsou jedním z nejdůležitějších vývojových faktorů lidstva; jinak fungují spíš jako rozbuška nebo dokonce vyvolávají drogovou závislost. Nemáme-li dostatek kyslíku, láska je nám houby platná…

 

Dech je neosobní – stejně jako zdrojová inteligence má neindividuální charakter. Lze to dobře přirovnat k nemluvněti, které zprvu vůbec nechápe pojem „já“, vyjma těla vnímá svět nelokálně, později o sobě mluví ve třetí osobě (často v infinitivu) a teprve když se jeho mysl intenzivně propojí (ztotožní) s navrstveným paměťovým polem (rodičovské elementy to do něj stále „hustí“) a díky okolnosti, že ostatní mají paměť odlišnou, začne se projevovat individuálně (vztáhne se ke konkrétním souřadnicím v rámci dotyčného prostředí) – jakkoliv ve skutečnosti jsme vším, samotnou existencí.

 

Emoce jsou ryze individuální záležitost. Stejně jako dech jsou něčím (prostorem, energií) v pohybu (e-motion), pokud však nejsou usměrněné, neustále kmitají mezi elektrickým a magnetickým potenciálem; dech funguje spíš skalárně-vlnově (ne-elektromagneticky), emoce vektorově-částicově (dech má nulovou tenzi, emoce nenulovou).

 

Každý pohyb začíná a končí stavem (viz korelace představa/sen – stavba/skutečnost). Stav nepředstavuje pouze klidovou polohu, představuje rovněž spojení s projekčním hyperprostorem – zdrojovou virtualitou. Přirovnáme-li vřelé (výbušné) emoce k nějakému krásnému (nebo naopak hrůznému) obrazu, potom chladný rozum je tím, co tvoří rám a existenci daného obrazu vůbec umožňuje. Aby se život mohl projevit, potřebuje k tomu systémovou podporu: realita vyžaduje kostru, strukturu (pravý význam slova matrix je architektura reality, struktura časoprostoru).

 

Nezvládnuté emoce znamenají automaticky i nezvládnutou protisměrnou, projekční část – spojení s bytím a jeho zdrojem si pouze namlouváme, předstíráme. Klišé „srdce ví“ je jen dobře znějící fráze, ve skutečnosti víc nebezpečná než užitečná. Bez systémové podpory, kterou představuje analytická-projekční inteligence, se nic neprojeví a nemá šanci to překročit hranice virtuální (snové) roviny vnímání.

 

Emoce hrají v lidském životě velmi důležitou, klíčovou roli, nejsou však (na druhou stranu) ničím jiným nežli energií v pohybu a tato energie není vzduchoprázdná: lepší nežli do smrti nadávat na temnotu je vzít konečně v úvahu inteligenci paměťových polí, a to i přesto že na žádné barevné mašle a okrasné květinové záhony zde pravděpodobně nikde nenarazíte. Zhmotnit sen, promítnout nějakou zajímavou nebo vznešenou představu do světa živých bytostí lze pouze prostřednictvím mechanizmu interakce projekční a gravitační inteligence (paměť=promítat, emoce=prožívat). Tak jako dva lidé stejného pohlaví nestvoří potomka, bez alespoň malého zájmu o principy fungování a strukturování reality nelze docílit vytvoření něčeho skutečně fungujícího a autentického.

 

Láska není dech smrti ani žádná emocionální sugesce, hnací motor, natož pouto či alibi – láska je vše a toto vše je opravdu vším, zázrakem, absolutnem. Jsme světlo a přízrak v jednom, tajuplný nikdo (všebytost), který hraje hru na někoho: při pohledu druhému do očí je to nepřehlédnutelné. A právě toto mystérium představuje vrcholný bod sjednocení… a současně je zárukou té nejlepší zábavy.

 

Poznámka: světlo samozřejmě souvisí se srdcem, citem, empatií, emocemi, soupatřičností. Přízrak asociuje stín, temnotu v jejím blahodárném, konstruktivním, orgastickém, hravém smyslu. A architektura reality je součástí archetypu temnoty (v projekci 2R, rozuměj dvourozměrné, jde o abstraktní monstrum zla). Není to tak, že by si to někdo vymyslel, prostě to tak nemůže nebýt – je to zcela spontánní fakt. Důvod, proč se zlo projevuje (působí ve 3R), proč existuje choromyslnost, hloupost, spočívá jednoduše v nevědomosti, a to zejména v neschopnosti přijmout naši přirozenou rozpornost a dvojakost (klíčem není prvoplánová, samoúčelná pozitivita, ale soulad, nerozdělenost, neporušenost, nepodmíněnost). Existence je láskyplný, ďábelský žert a její možnosti jsou tak fantastické, že se o tom nikomu ani nesní; je to logické a iracionální zároveň, stačí přestat si hrát na něco, o čem pouze ze strachu či předpojatosti doufáme, že tím jsme, abychom se náhodou nemuseli měnit, být akční a se rozvíjet a mohli jenom přebývat ve své komfortní zóně, se stromem poznání vyvráceným z kořenů…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.