Zoom Animal

„Bylo to jako ve snu, nebo někde pod vodou. Za zdmi hřbitova, jenž se utápěl ve slunečních paprscích, se rozléhaly tlumené zvuky z dálnice. Letní vánek chvěl listím stromů… V zeleni se ukrýval ptáček, procházel se, tu a tam se na větvi elegantně otočil – a prozpěvoval. Asi čtvrthodinku ho Démon poslouchal a stál tam, nějaký metr pod ním, a vzpínal k tomu stvoření zrak. Pak opatrně natáhnul ruku. Sýkorka zamávala křídly, frrr, a přistála mu na loket. Měl ji přímo u obličeje – povídal si s ní, nechala se klidně i pohladit… V záplavě bělošedomodrého peří se ukázal kousek pohádkově jasné žluti. — Co ti lidé tam v těch autech vlastně mají v úmyslu, ptal se Démon. Žijí vůbec v realitě, nebo je to nějaké zvrácené simulakrum?“

 

NEJSME INFORMACE – JSME INTELIGENCE

Existence je indiferentní živá inteligence fantastického či virtuálního charakteru, která je počátkem a koncem všeho.

 

„Nejskutečnější skutečná“ je pouze samotná mysl – teprve když si toto uvědomíme, může být autentické a zcela reálné i vše ostatní. Mysl je v první řadě tím, co programuje (dává vzniknout), programem je až druhotně. Paradoxně ale jakmile vše je správně – ve správném pořadí a se správnými vztahy, prioritami a perspektivami -, rozdělení na patra už neplatí a opravdové je naprosto vše (vše svým vlastním způsobem), včetně například abstrakce či fantazie, ba dokonce i neexistence – v prostředí všeobecně vnímaném jako něco v základu nediferencovaného nemůže dojít k ničemu nad rámec paradigmatu hry (střed a povrch reálného objektu jsou vždy jen pomyslné).

 

Program ve skutečnosti znamená „pro(+) HRA eM“ (EM = elektromagnetické pole mysli, jednotek vědomí), přičemž hra realitu definuje jako něco, co má virtuální základy. Kreslený film si lze perfektně užít a nemůže se v něm nic přihodit, protože to co háže kostkou, je nerozlišená, univerzální živá síla (mysl, inteligence), která se – primárně – samotného filmu vůbec neúčastní. Je pak jedno, zda je něco hmotné nebo nehmotné – uvědomění je klíč.

 

Neexistuje větší blud, než se bytostně („ve vší vážnosti“) pokládat za program – základem takovéto definice je virus (lež, sebeklam). Je to jako rozplétat nepřehledný, složitý labyrint a když člověk dojde na konec, vynoří se okamžitě další labyrint, jelikož cestou se virus nabalí na všechno. Useknout hydře hlavu znamená, že jí místo jedné narostou nové dvě. Jde o to pochopit, že H-yd-RA neexistuje (její základy jsou virtuální).

 

V počítačové hře je všechno jedno; ve hře skutečnosti lze buďto vědět, nebo nevědět a pak je hra nechutně opravdová, vyvedená z MÍRy virtuality (rovno-váhy). Mění se v BOJ, jehož podstatou je strach (boj se a bojuj, rozděl a panuj).

 

Doopravdy by mělo mít status jako, ne naopak. Realita není reakce (na vnější podnět), ale akce (zevnitř). Pokud na svět přednostně reagujeme, tvoříme si automaticky vězení, jelikož tím „inteligenci prostoru“ dáváme na vědomí, že se pokládáme spíš za figurky nežli „beztvaré inteligentní vše“. Neznamená to, že není nutné jednat z pozice postav (hráčů) – jestliže ale hráč neví, kým je v první řadě, kdo zaručí, že dělá opravdu správná rozhodnutí? Někomu možná tohle filozofování leze na nervy, strom vyvrácený z kořenů by však měl spíš usilovat o znovunalezení své podstaty, nežli pokračovat ve svém šíleném počínání.

 

NEKONEČNOST – BYTÍ UVNITŘ SEBE SAMOTNÉHO

Co když realitu tvoří jednoduchý základní vzorec, jehož opakování dává vzniknout nepřehledným, složitým útvarům, sloužícím jako nosiče toho nejsložitějšího superprogramu – superhry?

 

 

WIKIPEDIE

 

Realita má fraktální charakter (fraktalita je důsledek samo-rezonance mysli, která přemýšlí o sobě samé a může sebe sama nekonečně replikovat).

Nejjednodušší dokumentací logiky fraktálů je rekurze rovnostranného trojúhelníku – viz výše pohyblivý obrázek.

Není bez zajímavosti, že první vkreslený trojúhelník je postaven obráceným směrem. Dělí plochu na 4 totožné části a ohnutím zbylých 3 trojúhelníků vzniká čtyřstěn, hologram živlu ohně a jediné rezonanční těleso, které je duální samo se sebou.

 

 

LOHMÜLLER

 

Mohlo by reálné být výsledkem součtového pohybu mezi nereálným? Představa, že nějaký fyzicky existující objekt by mohl být jenom jakýsi „zamrznutý zoom“ (kvantum), zní neuvěřitelně – až pohádkově. Ale uvědomme si, že na hypotetickém počátku všeho vlastně takové „bylo nebylo“ (pohyb nepohyb) je. Je možné, že realita jsou skutečně pouhé „čáry“?

 

Chápeme-li podstavu čtyřstěnu jako výraz NE-EXISTENCE (dvourozměrné věci samy o sobě nejsou nic hmatatelného) a pomyslný horní vrchol dokonce jako NIC („nic“ existuje pouze díky vztahu k „něčemu“), čím tedy onen objekt čtyřstěnu skutečně je? smile

 

Je možné, že díky těmto zákonistostem mohou existovat kouzelné věci, kouzelní tvorové, že právě kvůli tomu je realita tak neskutečná, fantastická – přestože takzvaně reálná?

 

Jediným reálným opěrným bodem života, třebaže se ho pravděpodobně nikdy nedotkneme a mnozí na něj nejspíš ani nikdy vědomě nenarazí, je zdrojová virtualita. Lze to popsat jako „představa hmotného“ (i když samozřejmě pokud jste TAM, perspektiva se mění). Je to živé-třírozměrné (plastické, prostorové) pouze samo o sobě, jako beztvará inteligence. Obsah už je nicméně virtuální, pouze ve spojení s onou indiferentní univerzální silou se to prezentuje jako skutečné. Mysl sama o sobě je všemocnou živou silou, výsledek spojení pohybu této síly s virtuálním programem tvoří „živoucí paměť skutečnosti“, na kterou lze vždy nahlížet dvěma způsoby: jako na něco, co existuje a neexistuje zároveň. Jinými slovy, všechno je to fantastická hra (nebo nade-hra? viz slovo nádherný).

 

Vztažným bodem bytí je bytí samotné, v jeho plné kráse, čistotě a nahotě. Žádná láska, žádné zlo, ale všechno. Mít to na své straně znamená být tím. Kam vede popírání „všesměrové stoprocentnosti“ a nezájem o princip fungování reality – jako takové, tím čím opravdu je -, je evidentní.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.