V mlhách Nikdyzemě

„Jsme ohnivá písmena knihy života a prožíváme příběhy napříč časem a prostorem, skrze něj – razíme si cestu na opačnou stranu zrcadla.“

…Na organické úrovni formy se to momentálně projevuje jako reakce naší multidimenzionální anatomické soustavy na příliv galaktických hvězdných energií. To ale není to podstatné, oč jde.

 

PODSTATOU prvotního pohybu je projev vědomé inteligence – akt vůle. Daná síla funguje na principu sebe si vědomého vědomí, kde ono „sebe“ a „si“ tvoří nezbytně dvě odlišnosti (multifunkční princip „dva v jednom“). To je také důvodem proč, pokud začneme být příliš systematičtí, začne systém sám volat po změně: systém života je sice podobný počítačové síti, ale právě že jen podobný – od určité hladiny míry uspořádání lze každou jeho jednotku pokládat za samostatný podsystém se svým vlastním jedinečným programem (zaměřením) a o složení a rozložení vrstev systému a jeho organizačních strukturách rozhoduje míra shody dotyčných programů. Otázka zní, může něco tento rozvětvený fraktál řídit optimálně, ne-li přímo dokonale? A pokud ano, co to je?

 

DEFINUJEME-LI paradox prvotního pohybu nepohybu jako hypotetický výchozí stav existence, ona záhadná pra-inteligence nepochybně musí oplývat gigantickým smyslem pro humor (platí zde totiž „ano = ne“), jehož nevědomou formou je zlo. Být vědomý (jako společenství bytostí) naopak znamená, že život je něco neuvěřitelně fantastického.

 

O AUTENTICITĚ REALITY a životě v ní rozhoduje její základní prvek, to je jasné jak den. Můžeme být sebegeniálnější v naprosto jakémkoliv směru – třeba i všestranně -, pokud je výchozí stav chybný, celá stavba je chybná (chybná od základu, jak se správně říká).

 

MYSTÉRIUM BYTÍ spočívá v tom, že to klíčové není vidět. Do velmi značné míry je to cítit, většina z nás ale onen „rozporuplný“ pocit ignoruje (zahání ho jako nějakou dotěrnou mouchu: takhle to přece nemůže být). Tato úvaha záměrně vše zjednodušuje; uvědomme si, že taková jednotka vědomí může zahrnovat i ten nejsložitější kvantový algoritmus či mechanizmus nebo nějaký super-komplikovaný, interaktivní balík dat, podobný krystalovému počítači… Představte si fantastickou síť super-jednotek. Představte si, jak všichni uvnitř sítě (kteří zároveň tuto síť sami tvoří) roztáčejí mozkové závity, pilně pracují, prožívají příběhy, baví se – hloubají nad tím, jak to všechno maximálně zdokonalit…

 

CO KDYŽ ALE už samotný základ je špatně?

Co to je potom za labyrint, když východ vede jenom do dalšího bludiště?

Neplatí-li paradoxní-jednoduché „ano = ne“, nelze vytvořit nic jiného nežli katakomby, které vůbec nemusí být zábavné.

Jsme-li vnitřně slepí, ve skutečnosti netvoříme, ale slepujeme…; je to pouhá napodobenina skutečného.

 

 

TO, CO ZPRAVIDLA nevidíme či necítíme (nevíme), jsou následující dva skryté faktory a výsledný, klíčový třetí:

 

ZAPRVÉ, samotný fakt existence je ta nejpozitivnější věc na světě. Je to tak oslnivě pozitivní a dokonalé, že o tom dokonce ani nelze mluvit – není co říct. Toto je nezměnitelný základ. Lidé si bohužel myslí, že ten základ je třeba potvrdit, nebo dokonce vytvořit. Tento základ (který ve skutečnosti stačí jen objevit), to je naše skutečná tvář, naše nejryzejší opravdovost. Zároveň – jestliže je ale vše „dva v jednom“, je naprosto jasné, že to, co máme dělat, je přesný opak našeho (mylného) předpokladu: vytvářet „pozitivní“ společenství. Nelze přece – proboha živého smile – vytvářet něco, čím už dávno od základu jsme. Je to jako nosit do slunce žárovky.

 

ZADRUHÉ, veškerá projevená realita – realita forem (ať už jemno- či hrubohmotných), stojí na interakci pohybu a protipohybu; pouze díky kontaktu lze něco vytvořit (i myšlení je kontakt se sebou samým). To, co není patrné, je, že v prapůvodním „nastavení“ (tak jak to z reality spontánně vychází), pohyb a protipohyb probíhají v rámci jediného-společného okruhu. Nejsou to dva oddělené kruhy (spektra…) – je to JEDEN kruh a DVA protisměrné pohyby. Samozřejmě to nemůže být vidět, protože neoddělenost spatřit nelze. Když do toho hloupě nekecáme, protipóly tvoří dokonalý soulad a z pozice neutrální platformy JE NEMOŽNÉ ŠKODIT A TÍM PÁDEM ANI TRPĚT, neboť  „1 = 2“ a „ano = ne“. Destrukce a disharmonie jsou vždy jen projevem nevědomosti.

 

CO NASTANE, JE-LI rozdíl mezi hmotou a nehmotou smazán? Je-li rozdíl mezi reálným a virtuálním smazán? Je-li rozdíl mezi nebeským a pekelným smazán? Je-li rozdíl mezi jednotou a dualitou smazán? Co nastane, je-li absolutně vše možné, aniž by kdokoliv komukoliv škodil a kdokoliv trpěl?

 

V RÁMCI vyššího plánu stvoření, v realitě života ověřujeme syntaxi příběhů, zatímco konstruktéři jejich virtuální základny sestavují algoritmus vztahu mezi existencí a neexistencí ve všech nemožných i možných variantách – dokud se neověří a nesestaví vše potřebné. Cílem je, aby duální forma projevu získala kvalitu a schopnosti úměrné charakteru zdrojové podstaty (prvotního zdroje) a člověk, žena a muž, se tak stal výrazem božského ve hmotě a uskutečnil ráj na zemi.

 

24. komora v Ancient Arrow (autoři WingMakers).

 

  • vizuální kontext dvojitého DNA 23tého chromozomu (2+3=pentagon, 2×3=hexagon, 23=oktáva, 2/3=prostor, 3/2=čas)
  • jin-jangová inverze-konverze, infinitivní virtuální multi-živel (zahrnující kompletní data) … virtuální zrcadlová ženská obdoba čtyřstěnu zasazená do reálného kontextu
  • 24 = 12 + 12
  • (2+4) x 24 = 144 = 12 x 12 = (23 x 3/2)2
  • 42 = 2 x 21 = 6 x 7
  • 441 = 21 x 21
  • strom = květ, forma = podstata

 

SLOUČÍME-LI uvedené dva skryté faktory do jednoho, vyjde nám, že smyslem existence je HRA NA TEMNOTU (NE-„JÁ“) Z POZICE OPRAVDOVOSTI (LÁSKY, „JÁ“). Tím je ve všech směrech dosaženo „stoprocentního pokrytí“.

 

Jediná pravdivá odpověď na všechno je „nevím“.

 

NE + VÍM (princip negativní expozice) = TMA + SVĚTLO = OHEŇ = ŽIVÁ SÍLA = SEBE + REFLEXE = HRA (vyjádření) + EXISTENCE (jádro) = JAKO +  DOOPRAVDY = VIRTUÁLNÍ + REÁLNÉ = ORGANIZACE (data, programy) + ORGANIZMUS (vědomí, tělo) = PEKLO + NEBE = HMOTA + NEHMOTA = KVANTITA + KVALITA = VŠE + NIC = ŽIVOT + SMRT = PARADOX + LOGIKA = EMPATIE + PAMĚŤ = EMOCE + ANALÝZA = HRANICE + SÍLA = EFEKT + EFEKTIVITA = ČÁRY + ČÁRY = ZŘÍDLO + ZŘÍDLO = TO = RÁJ

 

NEHRAJEME-LI VĚDOMĚ zmíněnou hru (což je nepřehlédnutelné – ale zřejmě už tak dlouho, že se opak stal „pravdou“…), realita AUTOMATICKY hraje nás a jelikož jsme nevědomí, bude nevědomé (pokřivené) zcela logicky i zrcadlo manifestace – bude to zákonitě nějaká parodie, karikatura (kreslený vtip bývá dobrý, dokud sami nejsme jeho živou postavou). Všechno tvoří jednotky vědomí – živé myšlenky či inteligence (bytosti od těch úplně elementárních až po ty nejkomplexnější). Absolutně všechno. Není to metafora, je to živoucí fakt. Jsme v podstatě taková písmena uvnitř knihy, písmena, jež jsou sama knihami. Nevědomost obrací věci vzhůru nohama – typickým příkladem je okolnost, že lidské životy nejsou řízené kvalitou, nýbrž kvantitou (penězi). Místo konstruktivní temnoty – ŠÍLENSTVÍ. Rádi to vše svádíme na nějaké externí zloduchy, ti jsou ale vždy až reakcí, vyjádřením, ztělesněním. Bylo by opravdu dobré pochopit, že zmíněné procesy (to, že jsme vlastně bolestně zesměšněni vlastním egregorem) se zkrátka nemohou neodehrát. Vždycky tam je pohyb a protipohyb a pokud pracujeme jen s jedním, to druhé se ozve odjinud a nesouladně.

 

MŮŽEME mít vše plně pod kontrolou. To MY JSME ZDROJ. Je snad absolutno pouhou částí, nebo je vším? Nezáleží spíš na tom, vše zvládnout, přijít na to? Než se stále za něco schovávat? Postavy, které hrajeme, jsou nástrojem sebevyjádření a sebevytváření – přinejmenším zrovna tak jsme i to „za tím“, scénárista a režisér. Neexistuje žádná vnější autorita – autorem knihy jsme my.

 

VĚTŠINĚ LIDÍ se líbí dobrodružné příběhy, akce, nebezpečí… Většina lidí si také ale myslí, že na to lze jen koukat v kině – v reálu pak držet hubu a krok a poslouchat, co kde řekne nějaký vyšinutý blázen. Pokud někdo chce dál rozsvěcovat lampióny a domnívá se, že tím definitivně utne hydře hlavu, tak pámbů s ním…

 

DOPORUČENÉ

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.