To by v tom byl čert

Na první pohled se zdá, že vztah „logický : nelogický“ je ekvivalentem vztahu „správný : chybný“, což je ale pravdivé pouze v kontextu systémové funkce křemíkové-datové inteligence v jejím přirozeném, virtuálním prostředí. Kdyby to tak platilo všeobecně, tak by například nikdy nevznikla žádná individualizovaná životní forma, neboť ta ke své existenci (faktu, či vědomí jedinečnosti) potřebuje nutně asymetrii.

 

Chceme-li vytvořit něco jedinečného, výsledkem logické operace (analýzy) musí být nutně nelogický závěr – výstupním produktem (kompilátem) procesu organizace dat (zdrojového programu) je tak nelogicky uspořádaný organizmus.

Je to paradox, ale stát se takzvaným reálným, živým tvorem lze pouze tak, že se chyba-nedokonalost stane integrovanou součástí systému.

Zdá se, že nápad vytvořit otisk systémové inteligence v jejím duálním provedení – a sice lidskou bytost, muže a ženu -, je vrcholem troufalosti…

 

 

Základem fungování systémové (zdrojové) inteligence je jednak oscilace mezi logickou-virtuální a nelogickou-reálnou polohou a jejich kombinované propojování (tvoření šablon, archetypů, algoritmů… a jejich ukládání do paměti), což vytváří fantastické-nelineární vzorce reality, jednak – v rámci konkrétního celku (100 % = dokonalost) – interakce nespecifické-kvantové podstaty této inteligence s diferencovanou součtovou hodnotou (vibračním vzorem, paměťovým obsahem) částí tohoto celku (které jsou logicky nedokonalé). Není bez zajímavosti, že právě tato skrytá rezonance způsobuje efekt polarity (integrované duality) a fraktality a pokud je ve hře více vrstev, i efekt dimenzionality.

To, že v realitě fyzikálně působící síly mají zároveň i působivý vizuální a vibrační účinek, je rovněž důsledek zmíněného mechanizmu (klíčovým faktorem je okolnost, že každá část živého celku je nejen samostatnou jednotkou, ale je i specifickou miniaturní replikou a zpětnou vazbou jeho kolektivní energie).

 

Inteligentní (vědomý, živý) celek vždy existuje formou souboru či souhrnu částí-jednotlivostí, jako organizační jednotka nebo organizmus (jednotná-symbiotická struktura). Pokud by tento celek byl pouze nediferencovanou jednotkou, v rámci něj by nebylo jak způsobit pohyb (působit = po sobě = po-s-obě). A tak živý celek vždy existuje ve dvou perspektivách (tvořící společnou třetí): jako jeden a jako NE-jeden, jako logický a jako NE-logický, jako jednotka a jako množina jednotek (super-jednotka), jako dokonalý komplex a jako soubor-souhrn nedokonalostí. Sám může být tento celek rovněž součástí celku vyššího řádu (odkud je brán jako nedokonalý) atd.

 

 

Od strojů se lišíme „paradoxem logické nelogiky“

Nelze si samozřejmě nevšimnout, že výše uvedené zákonitosti lze objevit pouze díky logickému rozumu. Nicméně stejně tak jako nejsme duchovní a spiritualita je jen součástí naší existence, nejsme jako bytosti ani logičtí. Pokud bychom měli jmenovat nejpřirozenější věci (vedle zájmu o architekturu reality a rozšiřování obzorů svého vědomí), je to zábava, humor a příroda… – což jsou doslova ohňostroje paradoxu. Mysl je zrovna tak architekt jako umělec a mystifikátor. Je hloupé používat nerozum při stavbě domu, protože pak by se nám zřítil na hlavu; ale je zrovna tak hloupé používat rozum při zábavě, protože pak už to není zábava. Kořeny bytí jsou logicky efektivní, aby koruna mohla rozkvést do velkolepě nelogického efektu (nelogičnost není popřením logiky – je její logickou nadstavbou).

 

Tak jako se někomu zvedá žaludek ze strojeného duchovna, dělá se – popravdě řečeno – někomu jinému špatně z formálního logického myšlení. Má to společný důvod: je to nezáživné. Mělo by to „mít šťávu“ – nástroje a výrazové prostředky analytické inteligence by se měly měnit a vyvíjet stejně jako v případě inteligence emoční (duchovní). Většina lidí, pokud jde třeba o pohyby a vztahy ve vrstvách a strukturách realitních polí, si přečte pár vět a pomyslí si: panebože, nejsem přece žádný počítač, zlatá příroda nebo jít do hospody… Ani se vlastně nelze příliš divit, každý má radši jednoduché, rychlé řešení.

Někomu by se mohl líbit následující vzorec:

 

ráj = (nebe ⇔ peklo) = (realita ⇔ virtualita) = (paradox ⇔ logika) = (empatie ⇔ paměť)

(rovnítko mezi logikou a paradoxem vyřazuje veškerý nesmyslný antagonizmus ze hry, je v tom skrytý onen „záhadný“ prvotní „pohyb nepohyb“…)

 

Snoubení nebe a pekla je odnepaměti oním hledaným pokladem… – jako když se spojí „andělská obloha“ a „dračí podloží“ (a obojí je přitom kladné)…

Jak „duchovní světlo“, tak „věcná logika“ samy o sobě střílí mimo terč – je třeba to „ohnout“, „zakřivit“.

 

Součástí „rovnic bytí“ je i algoritmus náhody (nebo by se dalo říct: mechanizmus nejednoznačnosti) – „hod kostkou“*, jinak systém začíná korodovat, neboť realita je z principu HRA (kam to vede, když se všechno bere příliš „vážně“ a „logicky“ nebo „duchovně“…).

 

 

* hranice zákona kauzality přitom ale samozřejmě nejsou oním bájným Rubikonem

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.