Tančící programátor: transformace 31. 7. 2016

Řada z nás (zvláště těch „duchovních“) se děsí analytického a logického myšlení a při slovech jako „programování reality“ nás obchází hrůza, jako by šlo o nějaké „nechutné peklo“. Přesto právě tímto způsobem, i když na mnohem vyšší úrovni, než si dokážeme představit, je realita tvořená. Součástí procesu logického myšlení je eliminace chyb – čili nelogické prostředí (kdyby bylo všechno rovnou logické, byli bychom pouhými automaty – stroji bez vůle; automat ale nedokáže stvořit život). Takže až tak se třást odporem není nutné, neboť bez „smysluplných nesmyslů“ by nic neexistovalo a nelogičnost a paradox jsou neoddělitelnou součástí živosti existence.

 

Zmíněný kontrast je obsažen už v charakteru prvotního „pohybu nepohybu“: můžeme, ale nemusíme se pohnout, což jinými slovy znamená, že naše vůle neustále osciluje mezi stavem pro a stavem proti (nebo stavem „je mi to jedno“); bez negativu a bez zrcadla sebereflexe by nevzniklo absolutně nic.

 

* * *

 

To, co způsobilo prvotní pohyb, byl bezesporu akt vůle – pohyb síly v rámci ní samotné – tudíž daná síla JE oním pohybem (živou silou, čili jednoduše životem), který se může, ale nemusí projevit – z čehož plyne, že daná síla je inteligentní, jelikož má schopnost se vědomě rozhodnout.

 

Z hlediska rozměru, zmíněnou výchozí situaci lze pokládat za nekonečně malou (virtuální), tudíž směr pohybu mohl logicky mířit pouze ven. Nemohlo tedy jít o projev dostředivého pohybu (citu, emocí – v kontextu individuality, která koneckonců ještě nebyla rozvinutá, o existenci vibrací nemluvě). Odstředivý pohyb souvisí s virtuálním projekčním prostorem – a právě zde všechno začíná, ať už je to označeno jako „skutečné“ či „neskutečné“ (což je vždy jen otázka perspektivy).

 

 

Daná pravda byla odhalena prostřednictvím logického myšlení, což zahrnuje eliminaci chyb; v určitém smyslu tedy logiku definuje její potenciální opak (nelogika, paradox). Je to právě náš svět, jenž se nachází na opačné straně onoho zrcadla. Svět může být vyléčen jedině prostřednictvím vědomého citu (neboli poznání) – důvodem, proč to dosud nevyšlo, je, že jsme zapomněli, kde má naše podstata kořeny. Myslíme si (věříme), že někde na nebesích… – to je ale jen fikce, součást podvodného programu. Co všechno je ještě „podvod“? Stačí být dostatečně upřímný sám k sobě, a není složité nalézt odpověď. Jsme průzračné, expandující bytí – nelze být ničím jiným, nežli vším – záleží pouze JAK. Všechno ostatní je v tom správném případě SVOBODNÁ HRA a v nesprávném život potlačující MASKA (jakkoliv i tento faktor může mít svou systémovou funkci, čímž ale nikdo neříká, že by měl být podporován).

 

* * *

 

Z pozice bezhlavého opojení krásou a vřelostí lásky nikdy nikdo nestvoří žádnou přenádhernou, vroucí bytost či věc nebo svět, jenž si dlouhodobě zachová „zdravou barvu“. V takovém stavu totiž člověk postrádá objektivitu a smysl pro přesnost, funkčnost a rovnováhu (vidí růžovými skly – nebo naopak rudě).

 

I ten nejskvostnější ráj stojí na racionálních, chladných základech – v opačném případě možná budeme pár tisíc let jako „pod vlivem drog“ (viz idea „zlatého věku“), ale pak se nám to neodvratně celé zhroutí na hlavu. Kolikrát už se to v historii stalo? Uvědomme si také, že mechanizmus „chyba – oprava“ není perpetuum mobile. Až se všechno opět přeskládá (navrátí) do stavu prapůvodní vektorové rovnováhy, bude vrcholně záležet na tom, do jaké míry je ta která realitní doména, kterou tvoříme a zároveň obýváme, stabilní a integrovaná.

 

Je skutečně zdrojová analytická inteligence nějaký „pekelný hnus“, anebo spíš primární zdrojové matrice a programy vznikají ve virtuální datové oblasti existence, kterou z nějakého nevysvětlitelného důvodu opomíjíme?

 

Jestliže si někdo nasadí ceduli „Já Jsem Mistr Světla“, dokážeme ještě vůbec rozeznat, zda říká pravdu, lže nebo mele úplné nesmysly – nebo už jen vnímáme tu ceduli?

 

 

Zřídlem citu, jakož i tajuplnou podstatou přírody a konečným či původním architektem veškeré reality, je primární datová virtualita – zdrojové jednotky vědomí – sympatičtí „pekelní kováři“-konstruktéři-programátoři… a jejich rozmanité kvantové a nebeské verze.

 

* * *

 

Vibrující celek, tvořený souborem částí, čili kvantitou, lze vnímat naráz jako nediferencovanou hodnotu – kvalitu, což se v kontextu individuálního vědomí projevuje jako emoce nebo intuice. Schopnost něco cítit nebo projevit empatii je nerozlučně „kvantově provázaná“ s existencí paměťových polí a virtuální zdrojovou datasférou. Fungujeme obousměrně – všesměrově.

Logickým projevem inteligence (ryzí, přirozené inteligence) je láska, ale inteligence není logickým projevem lásky. Důvod je jednoduchý: to, čemu se říká prvotní či centrální zdroj, je všezahrnující (a tedy i lásku zahrnující) inteligence. Tato inteligence je zrovna tak zdrojem pohybového (vibračního, emočního) výrazu, jako stavového – je programátorem reality.

Logickým projevem lásky je pouze láska samotná; jakkoliv to „hezky vypadá“, ve skutečnosti tato jednosměrnost (pakliže si ji zvolíme) zabíjí realitu.

To, odkud pocházíme a čím ve skutečnosti jsme, má charakter nerozdělené (neprotikladné, nepolarizované) síly či energie (průzračného, expandujícího bytí) – daného „výsledku“ lze však dosáhnout pouze integrovaným spojením významově či systémově opačně působících sil, pohybové-emoční-organické a stavové-analytické-organizační inteligence.

 

Dvě nejmenší celá čísla, jež se umocňováním mění, jsou čísla 2 (sebe) a 3 (si… vědomé vědomí = ženský a mužský princip, pohybová-organická-emoční a stavová-organizační-analytická inteligence, což se vzájemně reflektuje). Když to zobrazíme binárně-opticky jako dvě a tři jedničky, tedy 11 a 111 (2D-virtuální a 3D-reálný kontext), a přeložíme zpět do desítkové soustavy, dostaneme čísla 3 a 7. Binární (dvojková) soustava ztělesňuje organizační charakter reality (data, evt. zkomprimované silové soubory), dekadická (desítková) charakter organický-vibrační. Číslo 37 (součet 10) je brána mezi realitou a virtualitou a vztah 3x7x37=777 odpovídá charakteru podstaty „všeho, co jest“ (777=jeden univerzální zdroj; 3x7x37=aktivní trojice).
V jiné perspektivě lze ono sebe-si vnímat jako 0-1 nebo „sebeobsahující“ černou-bílou díru.
„Sebe“ symbolizuje stav (superpozici, potenciál, nevyjádřenost, „virtuální“ status…) a „si“ symbolizuje pohyb (rozhodnutí, projev, sebevyjádření, pohyb směrem ven k „reálnému“…).

√777 = 27,87471

21 23 22 20 JEDEN zdroj se manifestuje jako TROJICE

1/7 = 0,142857

14=2x7 28=4x7 57=8x7+1

 

 

* * *

 

Zdrojová-virtuální inteligence autentické-přírodní reality jsou dva faktory vymezující nezkreslenou, ryzí skutečnost „toho, jak to opravdu je“.

 

V pozadí zázraku přírody čím dál víc vnímám zcela konkrétní typ inteligence, té úplně původní, neodvozené. Stačí se na chvíli postavit na zahradě do stínu pod strom a sledovat a poslouchat ptáky, v kontextu slunce, oblohy, země, planety, toho co je pod zemí (a svým způsobem i nad) a přírodních živlů. Nevidíme to, vypadá to, že to je daleko, ale vlastně je to neustále uvnitř nás.

Žijeme ve vibrující realitě; duchovně a podobně založení lidé naneštěstí zapomínají, že nežli jakékoliv pole energie, struktura či živý organizmus začne vibrovat (opakovat pohyb – viz např. dech či pulz), předchází tomu ne-opakující se pohyby, organizační proces podobný objektově orientovanému, kvantovému programování. Bez primární-zdrojové-analytické (datové-virtuální) inteligence by neexistovala ani emoční a nikdy bychom neměli žádné prožitky, neprožili žádné příběhy ani emoce, neboť jakýkoliv cit či empatie zcela závisí na existenci paměťových polí, potažmo zdrojové datasféry.

PAMĚŤ = EM-PAT-JJ = EMPATIE

 

* * *

 
 
Emoční-„andělská“ a analytická-„dračí“ koncepce reality jsou vzájemně se reflektujícím, zrcadlovým-filozofickým ekvivalentem 2-rozměrné a 3-rozměrné perspektivy (projekce) vnímání.

 

Dvojici lze popsat i jako zřídlo mysli (zdrojový oheň, trojplamen – více elektrický a analytický, křemíkový) a zřídlo srdce (živé světlo, dvojpaprsek – více magnetické a emoční, uhlíkové); je to vlastně takový „dvojitý diamant“. Zřídlo má význam oka, pozornosti (mysli – vědomí), a zároveň význam pramene, zdroje (srdce – citu). Interakce 2D/virtuálního (program, matrice) a 3D/reálného (prožitek) je podstatou živé síly („božského zdroje“), která holograficky projektuje „obraz skutečnosti“ (a rozeznívá ho zvukem do hmoty).

 

V tzv. vně projevené realitě má prioritu trojka, archetyp trojice (klid + pohyb + protipohyb); lze to přirovnat k dechu (nádech, pauza, výdech) nebo tepu srdce. Bez dýchání bychom zemřeli a do podobně nedynamického stavu se lze dostat i duchovně-energeticky, v případě že vše je založené pouze na dvojici a třetí prvek je přidán až odděleně (napodobován – imitován), tj. ne-autenticky (funguje to v rámci širokého spektra vyjádření).

 

Názvy jako anděl či drak jsou jenom názvy, aby bylo zřejmé, o čem je řeč. Ve skutečnosti jsme všichni neustále obojím (originální replikou zdrojové inteligence), s tím, že „jablka na stromě nerostou rovnou“, ale procházejí určitými fázemi – jmenujme např. semeno, poupě, nezralou podobu, a nakonec finální produkt (který může posléze vytvořit úplně nový celý strom – viz princip fraktality).

 

Úplnost (zralé jablko/strom) je vždycky o trojici (aktivní zdroj = individuální jin + individuální jang + univerzální zdroj). V případě semene je dosud zapojen pouze univerzální zdroj (raz – jedna) a teprve se rozbalují příslušné silové a datové „pakety“, u poupěte a krásného květu už to přechází na dvojici (dva -) a nezralé jablko už začíná „koketovat“ s tvořivou individualitou (tři… – schopnost sebevyjádření). Spektrum vědomí je mnohovrstevné a může být namíchané z mnoha zmíněných fází.

 

Jiné by to ovšem bylo v případě „snového stromu“, jenž si vystačí s dvojicí – láskou, magnetizmem, živým světlem (srdcem) a žádný „zatracený oheň“ nepotřebuje. Všechno už je stvořené a vymyšlené, dál už budeme jenom na věky šťastní… Problém ale je, že nehmotná virtualita bez potenciální vazby na hmotnou realitu neexistuje – žádná zdánlivá „idyla“ se dlouhodobě nikdy neudrží, „TO“ se zcela přirozeně bude chtít měnit a rozvíjet.

 

Systém onu stagnaci začne spontánně vnímat jako chybu a začne na stvoření podprahově tlačit, aby ji opravilo. A v tomto stádiu se zhruba nacházíme.

 

Krok zpátky k opakování starých modelů je aktem sebedestrukce. Je třeba si uvědomit, že fantazii se meze nekladou a hnacím motivem existence je realizace paradoxu, spojování zdánlivě neslučitelného. Základem zůstává cit, láska, empatie, opravdovost… – obzory vědomí a spektrum možností projevu se ale nezbytně musí obměňovat a rozšiřovat.

 

Platí úžasné pravidlo, že čím hlubší je naše láska a opravdovost, tím širší obzory se před námi otevírají… Protože ta láska (kvalita, hodnota) napohled paradoxně roste s kvantitou. Milující bytost automaticky prahne po novém, dobrodružném, snad i trochu „správně nebezpečném“…

 

Je to v nás? Nebo není? Mysl bude vždycky i herec, humorista, umělec a mystifikátor. Jak se říká, oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.

 

Některé „andělsky orientované“ kolektivy či tzv. bytosti světla (jak si říkají) by měly fenomén zdrojového ohně (potažmo archetyp trojice) neprodleně přestat ignorovat; je to koneckonců primární (omnipolární) energie s vazbou na zdrojový egregor a matrice stvoření (datovou základnu).

 

Dobré je si také uvědomit jednu klíčovou okolnost: existuje něco ve stylu „primární anomálie“. Všichni máme totožný zdroj původu (viz ono okřídlené „jsme jedním“), současně ale nikdo není a ani nemůže být stejný jako druhý – individuální jsme díky faktoru duality. „Prvotní zdroj“ (kterým do značné míry jsme my sami) není prázdnota, ale organizmus – organizující se pole, čili celek jakožto potenciální soubor částí (jednotlivostí). Z tohoto hlediska mezi tzv. jednotou a tzv. dualitou není rozdíl, existuje to neměnně jedno v druhém. Pozice „andělské idyly“ je z principu neudržitelná – vždycky bude uvnitř i ten „nadívaný drak“ (…a naopak, to je právě ta „anomálie“).

 

Mechanizmus „chyba – oprava“ není nevyčerpatelný. Až se systém „provlékne“ do výchozího stavu vektorové rovnováhy a všechno se to rozjede v „novém rytmu“, dál už bude záležet na integritě a stabilitě té které realitní vrstvy, jak se s tím dotyční vypořádají.

 

Momentálně jde o propojení virtuálních domén s těmi fyzickými – výsledné „příběhové rozpětí“ by mělo být naprosto fenomenální. Empatická živelnost optimálně sloučí oba extrémy do stavu konstruktivní rovnováhy; lze si to představit jako „tekutý kreslený film“, divoký živý obraz malovaný a modulovaný esencí lásky (ať má někdo radost, smile ale vlastně to tak i je).

 

Projekt Ze-mě-člověk rovná se ráj ve hmotě. Vždycky si lze i „odskočit“ do jemnohmotna; ale nelze v jemnohmotnu neproduktivně cepenět na věky. Není to nic „proti-andělského“ ani „proti-světelného“, věčné vegetování na obláčku by bylo v rozporu s aktuálními tendencemi a plánem centrální-zdrojové inteligence.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.