Přerod

K jakému Mizející mrak dospěl závěru na své prázdninové letní procházce na nákup do nedaleké Kocouří Lhoty, a to hlavně během zpáteční cesty zadem okolo rybníka, než se zase navrátil do Starého Hřbitovce…

 

Zatímco se nalaďoval na všechy ty neuvěřitelné, zázračné přírodní systémy… – vlnící se, zlatavý obilný lán, chaoticky prorostlý bodláčím, vlčím mákem a spoustou dalších druhů pestrých květin – divoké trsy květů obsypané bzučícími čmeláky (mrňavými to medvídky hmyzu) – zohýbané stromy se „vzpřímeným charakterem“ (jak ho napadlo) či poletující, vzduch rozrážející, radostně trylkující opeřence… -, srovnával ty živoskvoucí, fantastické energie s podstatou architektury reality a systémem uspořádání lidského společenství a opět si jen potvrdil názor, že mnohé v těchto končinách nekonečna je reformovatelné pouze rozkladem.

 

Dále již nezpracovatelné, nestravitelné části organizmus systému bytí prostě vyloučí – stejně jako když si dojdete na záchod. Co také jiného s tímto rozpůleným typem reality, kde se tyto bizarní věci normálně dějí. Nadutost, bezohlednost, fanatizmus, nepopsatelná vnitřní slepota a notorická blbost kam se podíváš, plus v této „době transformace“ nekonečná sluníčková demence a vůbec celá řada věcí, které prostě nelze vyléčit (nebo které léčí ti, kteří jsou sami nejvíc nemocní…), to vše poslouží jako perfektní hnojivo pro nový super-matrix, tentokrát již o poznání pevnější v kramflecích.

 

Den co den si nalháváme cosi o „úspěšném životě“, přitom na nás nepřetržitě volá zázračná inteligence…

 

Jednotlivé interpretační obrazy (informační servisy) transformujícího se symbiotického celku Člověk-Vesmír musí neprodleně začít vzájemně integrovat svoje kompatibilní části a vytvořit tak živý propojený metamorfující se otevřený systém, podobný tomu přírodnímu.

 

Trvalé, skutečné změny lze dosáhnout pouze zevnitř – živelně, je k tomu nutný nelogický přesah, určité zakřivení.

 

Momentální stav kompartmentalizace (roztříštěnosti) vede pouze ke změně na povrchu, JAKO – proudící galaktické a sluneční energie bez naší inteligentní vnitřní asistence nikdy nemohou nic OPRAVDU změnit, pouze to tak chvíli – a to i třeba po tisíce let… – bude vypadat (vzorec, který se zde neustále opakuje – opakoval).

 

Informace každé oddělené interpretační perspektivy, pokud se tato NEROZHÝBE, nakonec začnou platit pouze v rámci ní. Je třeba vytvořit propojený dynamický-flexibilní organizmus, přetékající dýchající kaleidoskop názorů, vrcholné umělecké dílo. Je-li něco příliš jednostranné, ztrácí to průraznost a nakonec i svou funkci.

 

Nejde o to být systematický, ani o to být láskyplný, ani o to být vyrovnaný, ani o to být nespoutaný, nejde ani o architekturu reality ani o srdečnost – jde o to fungovat v souladu s aktuálními tendencemi inteligence a vůle systému, což zahrnuje vše a neustále se to mění a vyvíjí. Lze to přirovnat k všeobsažné metamorfující se živoucí-neuchopitelné pulzující hvězdě. Autenticita je jak ohňostroj, pestrobarevný symfonický orchestr, filharmonie na turné, která neustále rozšiřuje a obměňuje svůj repertoár.

 

Inteligence „onoho něčeho“ myslí za roh, je zahnutá.

 

 

Život není jen o změně, je rovněž o integrovaném-vyváženém propojení nebeského a pekelného, tvořícím tu správně ohnivou-„třaskavou“, dobro-družnou, nebe-z-pečnou (světlo-temnou) směs, což je bohužel stále nepochopeno. Co svět světem stojí, nic jiného nikdy nefungovalo ani nikdy fungovat nebude (…a můžete to opakovat od nevidím do nevidím).

 

Přestaňme hrát hru na poznání, tam venku je to stejně všechno vždycky JINAK. Plazící se kořeny knihy stínů… Kutálet se v pampeliškách… Jde o tanec opravdovosti a hry na ne-„já“, přičemž poměr nikdy není 1 ku 1, ale spíš 1a ku 1b (roli hrají proměnné – memy – archetypy). Musí v tom být prvek sebe-tvořivosti, papouškovat „staré osvědčené“ je fakt k ničemu…

 

Že jsou ignorance a psychopatie systémovým nástrojem a tedy že z hlediska systémové inteligence je vše „v neustálém pořádku“, je pravdou jen do té míry, do jaké je cokoliv ve své podstatě systémovým nástrojem pouze proto, že to existuje a tím pádem jím nemůže nebýt. Výsledek si ovšem můžeme ověřit až kdovíkdy, jenomže žijeme právě teď.

Existuje síla, která by byla nejradši (a skutečně se o to snaží – rozhodně nefunguje z pozice funkčního systémového odpůrce; anebo je snad to, že mají lidé místo vlastního zdravého rozumu televizi, „boží plán“?), kdyby žádná kauzalita (zákon akce a reakce) ani spravedlnost neexistovaly a kdyby jediným nastoleným řádem byla její neomezená Moc, zbrocená černou krví nevinných, opojným to zdrojem absolutna…

 

FataMorgána světla (Věk Zla-téhož…) vede boj s Chimérou temnoty a poslední se směje třetí vzadu, Albín Smrtihlav… Když ale někdo věří, že je Kdovíkdo, nezbývá než mu do té hlavy fakt nasrat…

 

To, co my vnímáme jako čas, vnímá inteligence systému bytí jako trvalý stav věčné proměnlivosti – pohyb nepohyb (…život = mystérium). Vše v existenci je spojením živé síly s matricí (programem) virtuální mysli – spojením faktoru pohybu s faktorem NE-pohybu – stavu. Paměťový obraz lze vždy vnímat ze dvou hledisek: jako projev živé síly nebo jako od této síly oddělený (opakovaná realizovaná záměna obou hledisek vede k vytváření fantomové reality). Vše je jen na nás; systém pouze optimálně realizuje naše požadavky.

 

Venku už se začalo stmívat, na zahradu padl stín. On už také třetí den padá únavou; pořád ta výrazná sanice (kosti jak z křemíku…), solární plexus jako nějaký tunel, chrastící páteř a citlivá matrixová anti-čakra. Co asi přinesou nadcházející léta, měsíce… Mizející mrak se protáhnul na židli, vrhnul pohled z okna balkónu a pomyslel si, že na přírodu stejně nic nemá.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.