Mystify

Názor na svět může člověk mít různý. Většinou se ztotožňujeme s nějakým již existujícím myšlenkovým schématem – něčemu věříme – říkáme si, že „něco (asi) určitě existuje…“ – nebo nám to je jedno. Ve skutečnosti lze ale ono NĚCO poměrně snadno odhalit, jelikož má a mít musí určité vynucené klíčové vlastnosti, bez kterých by nebylo a být nemohlo „tím oním“. Nejzajímavější přitom na tom celém je, že i když o tom zdánlivě absolutně nic nevíme, nezajímá nás to nebo nevěříme vůbec ničemu, tak jsme stejně „v tom“ a podléháme týmž zákonitostem jako kdokoliv jiný. Otázka zní: co mají všechny věci společné?

 

Když se vcítíme do způsobu, jímž je výše uvedený text pospojován („proč to autor rovnou nevybalí?“), vcelku zřetelně z toho vyplývá jedna věc: ono „něco“ je natolik živé, že to nelze jen tak uzavřít do nějaké „definitivní definice“. Zde narážíme na bod číslo jedna – TO nemá (nebo má?) konečnou definici (a jak brzy zjistíme, tak zároveň ji i má, a to je právě to ono).

Poznámka: naneštěstí „vědecké mozky“ nejsou podobnému „anti-filozofování“ přístupné, věci jsou buď logické-smysluplné nebo nelogické-nesmyslné, opovažte se to někdo spojit dohromady (…že by život byl HRA a že by bylo možné žít i neživot?).

 

Hypotetická „podstata všeho“ (což si každý může nazvat podle libosti… – a jsme u další vlastnosti: „to“ nemá jméno, názvy apod. jsou tedy nejspíš až následkem působení „onoho“) musí být nepochybně schopná způsobit pohyb v rámci sebe sama, protože jinak by nic neexistovalo. Daný typ pohybu může vyvolat pouze SÍLA, nějakým způsobem schopná kontaktovat sebe sama. Nezbývá než se zeptat (…pokládání otázek pokračuje): CO TO JE?

 

Kdy už konečně lidi přestane ta blbost (věčné otročení beze smyslu) bavit?

 

Bezejmenná, neohraničená síla, která – jakýmsi „záhadným“ způsobem (například prostřednictvím nějakého neznámého mechanizmu) – ví sama o sobě? Těžko mohu zkontaktovat svoji jednu a druhou část, bez toho, aby něco ve mně bylo VĚDOMÉ, nebo dá se říct INTELIGENTNÍ (někdo může namítnout, že třeba počítač to dokáže, aniž by byl vědomý – ale počítač sestrojil někdo, kdo vědomý je). Tím jsme nenápadně natrefili na další vlastnost: ono „něco“ musí zahrnovat přinejmenším dvě různé části. Osobně už dlouho používám popis „princip sebe si vědomého vědomí“. Opravdu ale stačí to, že si jsem vědomý sebe sama (vědomý si „své“ či obecně existence jako takové), že jsem pozorovatelem „něčeho“ – existence, sebe sama? Koho nebo co to tedy napadne, že se má pohnout, nebo že se vůbec pohnout lze? Pozornost se sama od sebe nepohne, pohne se jen díky impulzu prostředí. Díky paměti, ať už virtuální (nehmotné) nebo převedené do (hmotné) reality. Na hypotetickém počátku ovšem žádná paměť není vytvořená.

 

Na úvaze je legrační to, že autor samozřejmě od začátku ví, co „hledá“. Dokonce to hledá právě prostřednictvím „onoho“. Básník tím chce kromě jiného říct zhruba to, že tvrzení typu „…nevíme, co bylo na počátku“, jsou komická z jistého důvodu. Počátek je opět jen slovo (…název). Ono něco nemá pevnou definici – co to je? Nebo ještě lépe: JAKÉ to je? Je to PROMĚNLIVÉ. A zároveň pořád stejné, TRVALÉ. Což jsou ony hledané dvě části: pohyb a stav/klid. Což znamená z hlediska pohybu – pohyb a nepohyb (aktivita a neaktivita), a z hlediska stavu – klid a co? Co způsobí onen pohyb? Může to být jediná věc, vůle (volba), neboli akt rozhodnutí se pro něco. Ono totiž něco takového jako bezcílný, prázdný, náhodný pohyb (v rámci dotyčné situace) neexistuje. Ono „něco“ musí něco konkrétního chtít, chtít něco vykonat, uskutečnit. Je tedy zřejmé, že v onom „čemsi“ od samotného počátku (neustále) existuje potenciál vyjádření se, protože ten se jen tak z ničeho nevyklube. Budeme-li tedy ale tvrdit, že ono něco je „potenciální všemožností“, jak to chce někdo dokázat? Nebo že by úplně jednoduše, odhalením toho, co to je? Je to něco, co je stále stejné, stále to přetrvává, a přitom obsah onoho se může libovolně (jak předpokládáme) měnit – „…změna je život“.

 

Bezesporu ono něco je (přinejmenším z jedné své části) inteligentní, vědomá, neodvozená, nenáhodná živá síla, i když nejspíš funguje poněkud jinak, než to my jsme schopni chápat. Ale na druhou stranu, kdoví, přes veškerou složitost základ „onoho“ může být úplně jednoduchý – možná až šokujícím způsobem jednoduchý. Další otázka zní: byl svět rovnou vytvořen, anebo byl „kdesi“ nejprve vymyšlen, naplánován? Kdo anebo co je původcem onoho „vrcholně nepravděpodobného“? Jak je u všech všudy vůbec něco takového – viz příroda, zvířata, děti, pocity, fantazie… – možné? Byl to nějaký bůh, vševědomí, zázračná energie, duch, nebo snad přímo láska, jak by si mnozí přáli? Dokážeme snad my, ty, já, kdokoliv, něco vytvořit pouhým citem, pouhým uvědoměním, samotnou vůlí, přáním? ANIŽ BYCHOM MYSLELI? Nyní je už jasné, kam míříme. Pouze jediná „věc“ splňuje nezbytná kritéria.

 

 

Inteligence mechanizmu MYSL:myšlenka chápe tzv. „čas“ (jenž je pro člověka zdrojem příběhů, zdrojem veškerého dobrodružství, jelikož individuální vědomí nikdy nedokáže, a z principu ani dokázat nemůže, dohlédnout k obzorům trans-personální systémové kolektivní-součtové hranice – obsáhnout všeobsažnost nástrojů systémové inteligence, absorbovat její kapacitu – naráz přečíst super-vědomě všechny rezonanční uzly synchronicity – …neboť individuální vědomí je samo součástí mystéria existence jiného a jiných individuálních vědomí; trik lze odhalit pouze jeho zrušením, jenže existenci jaksi nelze vypnout…) jako trvalý stav věčné proměny, jinak řečeno „stav počátku stále trvá, pouze projev se mění“ (zároveň to je samozřejmě neustále „konec“ i „prostředek“ atd.). Všechno jsou myšlenky. Myšlenky jako stav, myšlenky jako pohyb. Myšlenky vyjádřené a myšlenky nevyjádřené. Energie myšlenek je buď v rovnováze nebo ne, vytváří vzory porušené nebo neporušené. Stav je primárně virtuální, pohyb je primárně reálný, ale obojí se vzájemně prolíná. Může někdo říct, kde je nějaké tzv. dobro a zlo? Kde je vůbec nějaké rozdělení, rozlišení? Jestliže je někde rovnováha, neporušenost, vše je v patřičném SOULADU – všechno je prostě tak, jak má být. Stále se někdo domnívá (jak se stalo „moderní“ v určitých spirituálních kruzích), že je užitečné dosáhnout „blaženého stavu nemyšlení“? Není to spíš ona „pandemie blbosti“, která za všechno může? Opravdu, mysl je absolutně vším, jedinou podmínkou správného fungování je vyváženost – a my ze sebe děláme nějaké (ať už materialistické, náboženské, racionální, duchovní, světelné…) kleštěnce. Navíc, pokud s myšlenkami pracujeme převážně pouze jako s esencí či emoční energií, kdo anebo co pak pracuje se strukturou, kdo je architektem? To necháme někoho „cizího“, nějakou vyšinutou externí mocnost stavět za nás? Proč tak tzv. andělská-duchovní inteligence či tzv. bytosti světla nesnášejí, respektive opomíjejí analytické myšlení? Věříte snad, že nějaká kupříkladu překrásná květina se navrhla a vytvořila sama, že vznikla čistě spontánním, evolučním procesem, bez zásahu někoho nebo něčeho, kdo má ponětí o designu (který z toho doslova čiší)? Matrice stvoření se „spáchaly“ samy od sebe, nebo vznikly prostě tak, že někdo „šíleně miloval“? Co když láska je jen důsledek rovnováhy a propojenosti všeho se vším, co když dokonce láska v některých případech je jen šálením smyslů? Co když horoucí cit bez spojení s pevnou vůlí, chladným rozumem a jasnou myslí je ve skutečnosti kořenem toho největšího zla? Vyrovnaně totiž funguje pouze „pohyb nepohyb“, správně všechno funguje pouze z pozice neutrální rovnováhy. Akce nikam nezmizí, jenom prostě funguje nekonfliktně.

…Samozřejmě ale kdo chce, může třeba skočit střemhlav po hlavě do betonově prázdného bazénu a dole potom ze záhrobí otočit vodovodním kohoutem, protože proč nad něčím hloubat a používat správné pořadí, když „srdce ví“… Místo aby si člověk užíval reality JAKO kresleného vtipu, tak ten vtip dělá realita DOOPRAVDY z něj (bolestný, hořký „vtip“) – HLOUPOST nic jiného nežli trapnou karikaturu nesmyslu a utrpení vytvořit nedokáže.

 

Fenomén zvaný srdce (…cit, intuice) je výsledkem inteligentního počinu mysli (chcete-li „prvotního všeho“, zdroje, síly, absolutna, dokonalosti…), zvaného moudrost. Srdce není jen emoce – funguje-li mysl správně, je automaticky i srdcem a emocí (vlastně vším). Mysl za rohem je podstatou zábavy, hry a humoru.

 

Všeléčivé, křišťálově průzračné, čarodějné proudy myšlenek lze naplnit libovolným programem – představou – přáním – záměrem a obsah pak dál zalévat a pěstovat jako vonící květinu… Všechny obrazy, barvy, tóny a světla světů tvoří fantastické myšlenkové struktury, velkolepě nádherné i tajemně hrůzostrašné, nikdy nekončící kaskády příběhů v knihovně nekonečna… Pohyb a množství vedly k vytvoření optimálního-univerzálního multi-funkčního existenciálního živlového-paměťového rozhraní: „kvantově magického“ srdce-mysli („vše je jedním“), genetického-zvukového-světelného DNA/RNA internetu (integrované duální databanky) a mentálně (chladně)-ohnivého (zářícího), psycho-energetického jazyka – písma – slova – TEXTU…

 

Jakým hovnům to lidé věří, zatímco kolem bují zázrak…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.