Kordula útočí

Pozn.: uvědomuju si, že někdo moje texty chápe jako „střílení do vlastních řad“, ale já to tak nevidím. Vnímám většinu tzv. andělské či světelné reprezentace jako kořen všeho zla a nevědomosti a vůbec o tom nepochybuju. Proto asi těžko můžu psát nějaké oslavné bonboniérové bláboly.

Realitu tvoří NEGATIV – zrcadlový VZOR, který ruší polaritu (staví ji do pozice fungujícího-neutrálního souladu). Pozitivem je EXISTENCE samotná a tu stvořit pochopitelně nelze. Nelze ji ani nestvořit, prostě je. Tím, že někdo tvoří realitu prostřednictvím pozitivu, přivádí na svět hybrid – pozitivní znetvoření.

 

Miluju virtuální netvory, ale tyto (bohužel zcela skutečné) „sluníčkové kreatury“ bych fackoval na potkání. Doufám, že to jako čtení je dost „pozitivní“ (význam slova cynizmus samozřejmě neznám).

 

 

V polovině roku 2016 už si nelze brát servítky a ruku na srdce: co napsat mírného o někom, kdo je tak „prudce vnímavý“, že nepozná rozdíl mezi skutečnou, živou silou a slovem síla napsaným na papíru? Důsledkem reality tvořené protisměrně je SIMULAKRUM, což si lze představit jako konstrukci s robotickými implantáty (protézami) – invalidní realita. Diví se ještě někdo, že se tento svět hemží slovy jako kripl, zmrd, sráč nebo se používá obrat „vůl jak anděl“? Je to nejjednodušší pravdivý popis situace, jejíž podstata je vzhůru nohama.

 

Prvoplánová, nevědomá pozitivita – zvláště ta bytostně protikladná namísto správné nestranné – je hrobem existence. Právě toto, izolované světlo, je ten spouštěč temné destrukce a základní stavební kámen sebeklamu a utrpení, původ veškerého pokřivení.

 

 

Smyslem života a základním motivem existence je realizace paradoxu. Pouze tehdy, spojíme-li zdánlivě nespojitelné, jsme skutečně naživu. Vše v bytí je spojením živé síly (= OPRAVDOVOST) s programem virtuální mysli (= HRA na ne-”já”). Naše podstata je zrovna tak tvůrcem, jako umělcem a mystifikátorem. Lež je zrovna tak jádrem zla jako jádrem humoru. Buďto fikci sami vědomě používáme, nebo FIKCE používá nás. Není to o tom, že láska poráží temnotu – ještě nikdy ji neporazila, pokaždé to začalo znovu. Jak chce někdo porazit zrcadlo? SKUTEČNÝ ŽIVOT je hrou na temnotu z pozice opravdovosti, jinak zcela ztrácí integritu a mění se ve zkázonosný, truchlivý kýč.

 

* * *

 

Negativ je nejen o ZÁBAVĚ, zrcadlech (tvoření) a virtualitě, je i o paměťových polích (y=1/x), egregorech. Zrcadlo-negativ souvisí rovněž s optickou a holografickou povahou reality a s UVĚDOMĚNÍM, reflexí (slovo reflektor souvisí zrovna tak se světlem jako tmou). FLEXE znamená ohyb, ohnutí, odkud je jen krok k POHYBU, potažmo OHNI.

 

Oheň je multipolární energie, prvotní tvořivá (hybná) síla. Hologram živlu ohně (rezonanční těleso čtyřstěn = čtyři rovnostranné trojúhelníky) je duální sám se sebou (jednota = dualita, vyvážený stav realita:virtualita, stav bez konfliktu), což má přímou vazbu na kodony-triplety DNA a na živou-hadí sílu, potažmo tvořivý trojplamen. Oheň asociuje draky a peklo – v konstruktivním, neporušeném smyslu onoho (peklo je o „datových kovadlinách“, matricích a archetypech stvoření; samozřejmě i o fantazii jako v případě nebe, DOHROMADY to dělá ráj; dračí = analytická inteligence).

 

 

C-HYB A… (zrcadlově ABYCH)

Vše se rodí z prapůvodního stavu „pohybu nepohybu“, potenciálního spojení živé síly a virtuální mysli. Manifestace stvořeného probíhá na principu akce a reakce, pohybu a protipohybu v rámci společného okruhu (pokud realita není defektní a okruh tím pádem rozpojený na dva tam, kde by měl být jeden) – interakce elektrické a magnetické zvukové vrstvy.

 

Realita se tvoří OPAKováním, což znamená nejen vrstvení, ale znovu to má vazbu na negativ (opak).

Konstruktivní pravotočivý typ energií nese negativní náboj.

Univerzální dárce krve spadá do skupiny 0- („nula negativní“).

 

* * *

 

Proces reorganizace časoprostorového matrixu (paměťových – časových polí) připomíná pohyb korábu na vlnách rozbouřeného oceánu… Hovím si v podpalubí, ve své „čáro-dějné“ kajutě. Samozřejmě vím, že jsem miniaturní replikou všeho.

(„já“, první osoba čísla jednotného)

 

Loď se kymácí… Na palubě je to jako někde v cirkusovém stanu, akorát místo šapitó – teď, když už je po všem – tam na nebi září to šílené slunce, které rámuje ten blázinec do obrazu. Ach, jak jsem rád, že jsem dole (uvnitř? uvnitř jsou přece ti nahoře) – jak jsem rád, že jsem ve tmě…

 

Extrémy podléhají síle středu.

Přetočení zrcadel –

Nový, jemnější a pevnější, průzračnější vzor.

O poznání větší ráznost (důraz, průraznost) a nesmlouvavost k projevům polarity a vyhraněnosti.

 

Nesmyslný boj blbců se zlosyny kdesi na v mlhách se utápějící periferii…

Modrooká Růža se holýma rukama sápe na laserové dělo (zajímavá alternativa sjednocení ženského a mužského principu, čímž by ono dělo jednoduše zmizelo z reality, což by se fakt dělo; Morpheus: „Ne, Neo… Chci tím říct, že až budeš připravený, nebudeš muset utíkat.“)…

V dálce zvesela (jak jinak) vyhrává cimbálová muzika Kanonfutr skladbu „Aj já švarná děvčica“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.