Jednooký králem mezi slepými

; V-Š-E – prA-Z-dno – Š-E-V ; Z něh/O/heň : zřídlo ≈ n.ě.ž.n.á-ž.e.n.a ; zrod * křišťálové vejce ; zrcadlo : pulz – O-PAK/ovat ; holo.frakto.graf-HvjezdA-hvězdice ;

 

(+)XYZ(-)

Z

V

U

K

[s-t-r-o-j-s-o-u-c-n-o]

 

 

Princip sebe si vědomého VĚDOMÍ se manifestuje mnoha způsoby…

„Dva v jednom“ – kvantita:kvalita – analýza:emoce – struktura:energie – muž:žena – elektřina:magnetizmus – projekce:gravitace – odstředivost:dostředivost – pohyb:protipohyb – mysl přemýšlí o sobě samé… – podstatou života je zpětná vazba prožitku… – umocnění, síla, dimenze….

Díky tomu se existence jeví zároveň jako nekonečně složitá (mysl) a zároveň jako nekonečně jednoduchá (srdce), zrcadlově jako nekonečně malá (virtuální) a nekonečně velká (reálná) současně, přičemž pravda leží vždy někde uprostřed. Tento společný bod ale nikdy nelze přesně definovat, neboť tím by se stal definitivním… aneb život = VĚČNÁ ZÁHADA…

 

 

Stabilitu – pevný bod, základ… – a vůbec možnost existovat v projevených světech vibrací, počínaje nejjemnější „nebeskou“ sférou a realitou pevné hmoty konče, zajišťuje jednotná systémová matrice-univerzální soubor šablon (základní programy a algoritmy, ke kterým nemá nikdo přístup). Matrice jsou navrhovány a vytvářeny ve virtuální analytické-datové oblasti existence (konstrukční „pekelné“ sféře) – z perspektivy světů vibrací by se dalo říct „na druhé straně zrcadla“, „v negativu“ či „v neexistenci“. Jako neexistence se zrovna tak jeví světy vibrujících polí (organizmů) inteligenci, která nevibruje a pouze se organizuje. Nezbytně také existuje společné neutrální „území nikoho“ obou typů existencí (vzájemně k sobě ve stavu superpozice) – mystérium „všeho, co jest“.

 

Neutrální „záhadná“ zdrojová inteligence funguje současně jako zřídlo-pozornost-vědomí a současně jako zřídlo-pramen energie, projevuje se zároveň jako primární zdrojový-„tvořivý oheň“ a zároveň jako „tekuté živé světlo“ (rovněž např. ve formě lokalizovaných „center oscilující energie“). Je-li vše tak, jak má, ve stavu paradoxní-živelné rovnováhy, je nemožné, aby existovaly nějaké takzvané vážné věci či vážné situace. Ty jsou bez výjimky vytvořené nepochopením systému – přednostní realizací vlastní nedokonalé vůle a jejích záměrů. Individuální nedokonalost jedinců je sice podstatou živosti, pestrosti, dobrodružnosti a dokonalosti celku bytí, v případě fungování v souladu s vůlí celku (momentálními tendencemi systémové-zdrojové inteligence) se však osobní záměry nemohou nijak kriticky vychýlit z kurzu. Svobody je vždy víc než dost, dost pro všechny – systém se nicméně neustále aktualizuje, mění a vyvíjí (odvíjí formou příběhů, nebo prostě běží) a právě to může být v některých oblastech vesmíru kamenem úrazu: mnoho z nás si odmítá připustit, že se model reality změnil, zvláště duchovně založení jedinci mají hrůzu z paradoxu, z analytického myšlení a z toho, že bychom mohli být i něco jiného nežli (ono již dnes připitomělé New Age klišé) „světlo a láska“. Jediným věrohodným ukazatelem v tomto směru je příroda, tam nic nekontrastního ani přeexponovaného nenajdete. Falešné paradigma „dobro proti zlu“ divotvorná příroda nezná – buďto se buduje a rozkvétá, a když ne, tak se rozkládá. Mezi životem a smrtí není rozdíl, existuje pouze věčná proměna.

 

V rámci malých i velkých celků (systémů uspořádání) se neustále cyklicky vracíme k místu „prvotního pohybu“ a rozšiřujeme tak základnu svých možností projevů a působení (nebo ji naopak rozkládáme až do rozpadu). Většina procesů se do značné míry samo-reguluje, z toho prostého důvodu, že člověk (lidské společenství) je obrazem tvořivé inteligence…

 

Realita je zároveň nekonečně složitá (tak, jak může být složitá větvící se dynamická-autoregulační struktura inteligentního-vědomého programu) a zároveň nekonečně jednoduchá. Vibrační efekt (efekt zpětné vazby) energeticko-informačního pole vnímáme naráz jako nediferencovanou hodnotu, což se zhmotňuje ve formě emocí nebo například intuice; pokud jsme dostatečně průchozí, máme okamžitý přehled o stavu libovolného pole, datového-silového komplexu či systému a jelikož je vše spojené se vším (láska = konektivita), můžeme tím pádem rozeznat aktuální tendence systémové vůle či inteligence a sladit se s tím. Každý z nás má určitý dosah (mocnost fraktálu „já“ je omezená pouze jeho vlastním přesvědčením – programem, jemuž věří – mírou průzračnosti a intenzitou ztotožnění se s charakterem „všeho, co jest“) a do určitého bodu vždy koexistují minimálně dva pilotní energeticko-strukturální modely reality, oddělené systémovou membránou-časovým zámkem (bezpečnostním firewallem): model předchozí a model nadcházející, přičemž stará verze reality (matrixu) se s blížícím se finálním upgradem stává neaktuální a postupně i zcela nefunkční (některé kompatibilní komponenty nebo dokonce celé realitní domény lze nicméně označit jako „věčně zelené“ a je skutečná radost, když se tento „rajský arzenál“ rozroste).

 

* * *

 

Transformace…

Co má schopnost skutečné proměny?

Kromě ohnivých typů energií?

Nic.

Tvořivý oheň je multispektrální, omnipolární, je to integrovaná, průrazná, komplexní energie – tedy doslova energická energie (hologram živlu ohně je duální sám se sebou). Čistá forma zdrojové inteligence. Oddělení magnetické-světelné části bylo systémovou nezbytností, ale možná mělo zůstat pouze u přírody (přírodní světelné částice – světelné spektrum) a u strukturálních nástrojů (kódovací světelná vlákna – struny).

Láska je vibrující spektrum živého světla, tady je to také v pořádku. Z fenoménů jako bytost světla, anděl či andělské světlo nicméně dostávám infarkt. Připadá mi, že v tom je zabudovaný virus – že to je poloprázdné, že to je vyloženě nástroj indoktrinace.

Na druhou stranu, z hlediska nestranného pozorovatele, jako zkušenost je to neocenitelné: není žádná náhoda, že se bezohlední psychopati převlékají za nádherné „anděly světla“, maska je totiž vždy jen povrchní a ohnivou bytost s jejím přirozeným, zdravým objemem (nefalšovanou autenticitou) nelze imitovat, tou lze jedině být… I když to málokdo chce slyšet, andělská naivita se nezřídka stává projeveným zlem v jeho nejděsivějším provedení: nevyléčitelnou vnitřní slepotou.

 

 

Všechno je podvod-trik-zázrak-přelud. Skutečnost je něco jiného, než si myslíme – ve skutečnosti nic takového, jako skutečnost, neexistuje. Pouze tehdy, když si toto uvědomíme, zjistíme, jak je realita fantastická.

My si ale myslíme, že je všechno skutečné, a tím pádem to je opakem fantastického. Řešíme nesmysly – jenže jak může mít nesmysl řešení?

Pohyb vlny zla lze transformovat – ale s hloupostí nehne nic.

 

 

Obloha, ptáci, stromy, louka…

Náruživí pekelní konstruktéři, kteří navrhují šablony, základní struktury – kostru.

Úžasné nebeské bytůstky, víly a skřítci, módní návrháři, umělci, kteří vše oblékají do barev, do tvarů a do zvuků a propůjčují tomu konkrétní podobu.

Pohádková-akční inteligence…

Všichni jsme součástí fantastické dobrodružné hry na někoho.

 

 

* * *

 

Co způsobuje chybu v organizaci a sociálním chování lidských jedinců, představitelů tvořivé inteligence?

Odpověď zní: znáte někoho, kdo je v soukromí „ztělesněným dobrem a andělem světla“…?!

Nikdo takový neexistuje, pokud není dementní nebo se nepřetvařuje dokonce i doma před zrcadlem.

Takovéto společenské počínání vychází z předpokladu, že ostatní jsou neschopní, „malí“ a je třeba být k nim „ohleduplný“ – jedná se vlastně o opak asertivity.

Ostatní jsou ale úplně stejní jako my (a prorazit to lze evidentně jen skrze pole kolektivního vědomí)… Chcete být suverénní, nezávislou, autentickou-spontánní bytostí s otevřeným hledím, nebo chcete, aby vám někdo milostivě cpal do náruče růžové motýly a držel vás jak blbečka na řetězu?

Že je třeba být „světelný“, je sugesce, kterou blokujeme přirozený tok bytí. Všechno je to nesmírně vážné, setsakra vážné, a my jsme milující bytosti světla a dobra… Kdo na to přišel? Takováto krátkozraká, sebeklamná koncepce nejenže problémy neřeší – ona je přímo vytváří (pozitivně kódujeme jednu část sdíleného prostoru-egregoru, zatímco tu druhou v rámci vyrovnání polarit někdo využívá negativně). Je třeba být NORMÁLNÍ se vším, co k tomu patří. Normální je opak choromyslného, opak škodlivého-škodícího, opak svazujícího, opak trpitelského. Budeme-li VŠÍM, aniž bychom způsobovali či tvořili nějakou, ať už vnitřní či vnější, nespojitost-porušenost, jsme na správné cestě. Všechno ostatní je nesmysl.

 

Existuje pouze jediná ŽIVÁ SÍLA – nikdo (všechno), a všechno ostatní je čistě virtuální (vymyšlené). Tím, že to lze nekonečně míchat a spojovat, vzniká fantastická hra – úžasný kaleidoskop-ohňostroj existence.

Z jiné perspektivy lze tvrdit, že vše je živé, vše je skutečné (a z dalších perspektiv zase něco dalšího) – ale nejprve je třeba znát základ.

Nelze začít stavět od prostředka.

A to je přesně to, co děláme: NEVÍME, a tak stavíme trapné zříceniny, a dáváme tomu klaunské čepice a veselé rolničky, abychom sami před sebou skryli nahou pravdu – která je sice andělská pouze z poloviny, zato je ale opravdová a také opravdu funguje…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.