Hráči

Byla to ta nejhrůzostrašnější nestvůra, jakou jsem kdy v životě potkal. Při pohledu do těch šílených očí jste měli dojem, jako byste padali přímo do propasti zla, a nic to nemohlo odvrátit. Černočerná, slizká chapadla jsem doslova cítil omotaná okolo hrdla. A ty krvavé, hnusné, páchnoucí žluté zuby. Bylo lepší se nenarodit. Kéž by mě ta svině na místě zakousla, pomyslel jsem si a raději to zrcadlo zakryl na noc závěsem.

 

Možná se teď taky smějete jako já, ale to jste ještě nečetli nové číslo týdeníku Mimozemšťan. Od té doby, co tento neuvěřitelný magazín odebírám, jsem smíchy omládnul snad o dvacet let. Dodnes jsem nepřišel na to, zda to je humoristický časopis, anebo to opravdu dotyční myslí vážně – a to je právě na tom to nejlepší. Ráno na záchodě si vždycky říkám: teď tu strangeletovou bombu odpálí… A řežu se jako blázen. Nejvíc mě stejně baví ten detektivní seriál o čištění skupiny Chimera. Někdo má skutečně prvotřídní smysl pro ironii, věčně se hnát za chimérou je vážně perfektní koníček (neřeknu, kdyby za motýlem). Věřím, že skuteční jsou Rolling Stones, ale pravděpodobnost existence skupiny Chimera je asi taková, jako že archanděl Michael dělá exekutora, Lucifer je inkarnovaný Obelix nebo Kristus nerozezná duchovní srdce od srdeční čakry. Pokud to celé není vtip, těžko si představit větší cynizmus.

 

 

Jak se někdo může pokládat za „Někoho“? Není divu, že pak uvěří všemu…

 

Člověk může psát donekonečna, že jsme každý jeden z nás specifickou miniaturní replikou „všeho, co jest“ (síly, která stojí na hypotetickém „počátku všeho“) a cokoliv ostatního je jen role nebo nástroj rozvoje sebe sama. Myslíte si, že se kocour pokládá za kocoura? Je mu to úplně u prdele. smile Myslíte si, že nějaké vyspělé tvořivé vědomí chodí od domu k domu a všem se představuje, dobrý den, já jsem stvořitel? Ví, že jím není. Je vyjádřením VŠEHO. Jak by všechno mohlo někomu cokoliv o sobě sdělovat? Definuje nás pouze to, co děláme, ať už fyzicky nebo nefyzicky. Definuje nás naše prospěšnost pro celek. A pokud někdo zůstává zaseknutý na mrtvém bodě, nepochopil vůbec, oč jde.

 

Aktuálním smyslem (plánem) existence je vytvoření prostředí integrované fyzické virtuality – „tekutého kresleného filmu“ (a co teď, je to vtip nebo ne?). Pokud to má s něčím bytostnou souvislost, tak s humorem, ale nesporně také s hrůzou. Samozřejmě, bez citu, lásky a empatie nic nefunguje. Opravdovost ale není vše, má to i svou „odvrácenou stranu“. Mysl je kouzelník, mystifikátor. Temné věci jsou vzrušující, lákavé, dobrodružné (…člověk má pocit, že žije – čas se zastavil). A největším uměním je mistrovství hry – bude to vypadat jako doopravdy, ale nikdy se to skutečně nestane. Proto tak milujeme hudbu a filmy, nebo spojení erotiky a nebezpečí, symboliku smrti, která neexistuje. Proto je tělo takový geniální vynález: můžeme být i někým jiným, než jsme.

 

Celé je to pouze o jednom: pochopit to. Protože jedině chápající bytost žije naplno, aniž by přitom jakkoliv škodila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.