Heslem dne jsou změna a vývoj

Jak plyne z nespecifického charakteru prvotního „pohybu nepohybu“, základní definice projevené reality zní takto:

  • v kontextu pohybu (síly) lze realitu definovat pouze prostřednictvím rozporu – interakce přinejmenším dvou protichůdných sil – a udržet (v kontextu nepohybu) její projev v optimální poloze pouze prostřednictvím souladu těchto sil
  • v kontextu nepohybu (hranice) jsou k definici projevu reality nezbytné přinejmenším tři body – nejjednodušším optimálním tvarem je (virtuálně) rovnostranný trojúhelník a reálně pravidelný čtyřstěn

 

 

(+)XYZ(-) … časoprostorové kontinuum
2³ x 3/2 = 12 = 3 x 4 … modrotisk – struktura časoprostoru

… objem čtyřstěnu (hmotnost) – element ohně
E = mc² … EM-c|elek|tři-na

 

Každá nekontrastní, respektive přeexponovaná realita (již ze samé podstaty a logiky zákonitostí dění) nakonec neodvratně podlehne náporu své nerovnoměrně rozložené hmotnosti. Idea věčného světla-dobra, nebo naopak věčné temnoty-zla, je choromyslná a její propagátor na sebe mimoděk prozrazuje informaci o nevyváženém energetickém stavu své bytosti (pozn.: na jejíž kódovací matrici je nejspíš „přilepená“ nějaká fantomová síla, závislá na destruktivní polarizované energii a využívá k tomu nejspíš duchovní super-ego); většinou jde o zamrzlou živou-hadí sílu, blokovaná energetická centra nebo iracionální strach z dračího ohně (ohnivého typu energie) a konstruktivní temnoty, způsobený záměnou fyzikálního a bytostného projevu negativně orientovaného pólu či náboje.

 

Primární energií je zdrojový oheň (více elektrický, typ 3) a tekuté živé světlo (více magnetické, typ 2); andělské světlo je oddělenou vrstvou zdrojového ohně (podobně jako zvuk) a je tudíž nabíledni, kde je zakopaný pes: nositelé andělské inteligence povýšili nástroj na zdroj a způsobili pád stvoření. Z určité perspektivy se to stát nejspíš muselo, nikdo není viník ani oběť – doba nicméně pokročila a je opravdu nejvyšší čas si uvědomit, že emoční-„světelná“ inteligence bez spojení s tou „temnou“-analytickou prostě nefunguje. S jednotící, živou silou se lze spojit pouze tak, že jedna inteligence v sobě zahrnuje a odráží druhou, čímž je vytvořené společné neutrální „záhadné území nikoho“.

 

KOMPOZICE

  • nic neexistuje (virtualita)
  • vše existuje (realita)
  • existuje to, čemu věřím (průnik)

 

Uvědomme si, že samotný fakt existence je svrchovaně pozitivní (superpozitivní) skutečnost, což je natolik „jasné“, že se na to úplně zapomíná. Konečným zdrojem a tím neviditelným v pozadí je ta nejfantastičtější a nejpozitivnější „věc“, společná absolutně všemu. Oživit (animovat) nějaký tvar (sebevíce komplikovanou vibrační-datovou soustavu) lze pouze prostřednictvím opaku – opakování vede k vrstvení a nárůstu intenzity (sebe-organizační virtuální kontext přerůstá v reálný organický; zlomovým okamžikem přerodu je stav* kritického napětí mezi vrstvami-segmenty, kdy jakýkoliv následný pohyb vede – by vedl – ke zhroucení struktury do jejího hmotného středu a k jejímu pohybovému zautomatizování: vzniku vibrací) a opak jako negativ (holografické zrcadlo) to nakonec celé de-polarizuje a umožní to promítnout (re-polarizovat) příslušnou realitní membránou na místo určení.

 

* zrcadlovým ekvivalentem daného stavu v organické realitě je stav optimální vektorové rovnováhy (v info-polích to funguje jinak a v datech vektory nejsou) = kompozice 64 čtyřstěnů, „květ života“ v projekci 3D

 

 

Negativ je vždy „neviditelně zasazený“ v pozitivu existence, proto tvořit pozitivem je principiální nesmysl. Pouze to hezky VYPADÁ, ale NENÍ to takové a výsledek je nevyhnutelně destruktivní. Superpozitiv existence je podobně „skrytý na očích“ jako interakce pohybu a protipohybu v rámci téhož okruhu, kde jsou směr a protisměr zaměňovány za dva okruhy.

 

Základem je vždy začít od nuly, jedině to se totiž děje doopravdy. Sice zároveň dochází k vrstvení paměti („knihy života“), ale příroda se každé ráno probouzí do naprosto téhož „počátku stvoření“. Je to vlastně takové mystérium proměny, která se děje a neděje současně.

Ve zdrojovém nulovém bodu (zřídle srdce a mysli) je potenciálně přítomno naprosto vše, a nejen to – navíc to je všechno ve stavu neporušené rovnováhy.

Nulový stav neprojevené hodnoty (pohyb nepohyb) je univerzálním zdrojem reality. Vše tzv. vně projevené stojí na interakci pohybu a protipohybu, jež se dějí v rámci téhož okruhu, pouze v odlišném směru. Určitě se vám někdy stalo, že jste nepoznali, zda se někdo směje až se za břicho popadá, nebo se topí v slzách… – v určitém bodě se to dokonale překrývá. Nejde o to být veselý a nebýt smutný, vůbec ne (to by musely být dva kruhy, ale je jenom jeden). Jde o to, aby konce byly spojené a kruh (spektrum vyjádření) zůstal neporušený. Pak se nikdy nemůže stát, že se radostí zblázníte nebo vám váš smutek přeroste přes hlavu. Malé děcko v jednu chvíli naříká, jako by ho na nože brali (přitom mu samozřejmě nic není) – a během sekundy se jeho výraz otočí o 180°. Je autentické. To dospělí jsou slepí idioti, kteří kruh rozdělují. Pak se tlemí jako kreténi nad dementními fóry u piva a druhý den spáchají sebevraždu… Důvodem ale není tragédie – důvodem je umělé rozdělení (fikce, která zaujala pozici skutečnosti). Jestliže mají všechny břehy k oceánu stejný vztah, nemůže se vůbec nic stát, ať to vypadá jakkoliv. A vy si všechny ty břehy a všechno co na nich je můžete překrásně užívat. Zříkat se pochmurnosti je jako vyříznout z kalendáře podzim nebo zakázat počasí mlhu. Je to počínání hlupáka. Potom totiž i to léto bude jen povrchní imitace. Soulad je vždy dobrý, ale dobro není nikdy souladné – vždycky je protikladné. V zájmu nejvyššího dobra všech je soulad.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.