Hranice nemožného

Zvědavec: Líbil se mi ten příklad s obrázkem. Máš ještě někde ten text?

Autor: Mám, ale momentálně mi nějak nejde psát. Nebo vlastně jde, ale části nejdou skládat do celku.

Zvědavec: Aha…

Autor:  ZDE byl původně obrázek (ale později ho někdo smazal). Anebo tam nikdy žádný nebyl. Jak víte, co je pravda? Myslíš asi tohle.

Zvědavec: Jo, to je ono.

Autor: Jedná se o narážky na paměť… Čím se vlastně liší představy od vzpomínek? Snad kromě přírody, realita je sbírka pamětihodností, jako někde na hřbitově mezi nemrtvými… Je to docela morbidní, ale ve vrcholně pozitivním, extatickém smyslu. Do toho všechny ty výboje sexuality, přitažlivost, láska, nevinnost…

 

 

Zvědavec: Fascinující věci. Člověk se ptá, kde je všechno to světlo a duchovno?

Autor: To tam je samozřejmě taky. Ale v tom smyslu, jak to myslíš, to je akorát útěk před sebou. Předstírání života… Inteligence toho, co tvoří, má daleko širší spektrum vyjádření, nežli inteligence toho, co je stvořeno.

Zvědavec: Předpokládám, že to nějak souvisí s „projektem člověk“, což také řada lidí nechce slyšet.

Autor: Člověk budoucnosti, dalo by se říct hvězdný člověk, je ztělesněním „všeho, co jest“ v integrovaném duálním provedení. Fantazie bytí konečně zase ožívá…

Zvědavec: Zní to fantasticky…

Autor: Uvedu namátkou nějaké „textové nástřely“, co mám rozepsané.

Galaktický-hvězdný klíč nesl kódovací označení Z-H (zet há, há-zet) a svým (poněkud zploštělým) tvarem připomínal  něco mezi zvonem a hruškou. Jednalo se o super-hmotný plazmový kulový-krychlový čtyřstěn, který fungoval řadou způsobů: jako morfický rezonátor, jako obrazový a zvukový snímač-vysílač, jako krystalový generátor, jako projekční regulátor aj.

Zvědavec: Líbí se mi ty věčné hříčky se slovy.

Autor: Čtenářům mnohdy asi moc ne. Tady konkrétně to souvisí s hodem kostkou (mám v plánu někdy popsat, jak funguje princip dobrodružné nahodilosti, aniž by to mělo vliv na zákon kauzality), hod-notou nebo po-hád-kou.

Zvědavec: Ten klíč představuje konkrétně co?

Autor: Když se patřičně uvolníš, uchopíš tu věcičku – tak mě napadá, že ideální by byl náramek – a soustředíš pozornost, tak to načte tvůj osobní univerzální frekvenční vzorec, tvoji jedinečnou vibrační-datovou signaturu (která je propojená s centrální inteligencí – živou jednotící silou, někdy popisovanou jako „prvotní zdroj“). Zároveň to automaticky kontroluje stav biopole, mozkovou a srdeční činnost atp., takže například někdo zlovolný nebo momentálně nějak rozhozený to použít nemůže.

{Poznámka nad rámec rozhovoru: mnohem lepší a přirozenější je čistě organická-přírodní verze ve stylu „opticko-vibrační hmoty vědomí“, bez použití externích-technologických rozhraní; rozhraním je bytost samotná. Stačí správný program v jádrech (mřížkách) sluncí, planet-hvězd a galaktických-kosmických centrech – efektivní-integrované čisté přímé napojení na systém zdrojových matric, a makro-mikro systém energetických center, to jest zejména tzv. čakry – lokalizovaná ohniska centrální inteligence, vše zvládne.}

Zvědavec: Musí takzvaně ladit…

Autor: Přesně tak. A jakmile je vše v pořádku, přes planetární a sluneční jádro tě to napojí na inter-galaktickou holografickou síť. Do prostoru tvého denního vědomí (nebo dá se říct vědomé mysli) – i když ono svým způsobem žádné uvnitř a venku neexistuje – to pak promítne její ovládací rozhraní. Když pak například „imaginárním prstem“ navolíš souřadnice, můžeš se teleportovat a podobně.

Klíčem k bezpečnému fungování a správné funkci sofistikovaných inter-dimenzionálních, časo-prostorových, krystalových, léčebných, replikačních či „zhmotňovacích“ technologií je faktor silové rovnováhy – neutralita, empatický klid a duševní vyrovnanost.

Zvědavec: Úplné sci-fi. Osobně těmhle věcem věřím odjakživa. Píšeš to spíš jako povídku nebo úvahu, nebo nějaké vědecké pojednání?

Autor: Na nějaký přehnaně seriózní styl nemám obvykle správné vyladění ani dostatečné vzdělanostní zázemí (které člověka ale stejně spíš sráží v rozletu). Píšu spíš intuitivně, taky porovnávám a sbírám informace; takovým těm nelineárním analytickým pasážím říkám „ultra-logika“. Pokud si něco zdravě neodporuje, je to mrtvé.

Zvědavec: Ezoterici z tebe musí mít radost.

Autor: Ti mi můžou políbit prdel. smile Díky nim a jim podobným všechno stagnuje. Samozřejmě není řeč o všech, ale obecně všechna ta slavná posvátná geometrie, kvantové mechanizmy, všude samý hologram, magnet, světlo, gravitace, vibrace, vědomí… Někdy by bylo nejlepší do toho všeho kopnout.

Zvědavec: Vřele souhlasím. Chybí tomu šťáva, a to strašně moc.

Autor: Chybí v tom paradox. Místo toho raději všichni věčně porážejí zlo.

Bez konstruktivní troufalosti a „prorážení bariér paradoxu“ by to nebyl skutečný život.

 

 

Zvědavec: Myslím ale, že právě tomu typický duchovní člověk nerozumí. A má z toho „vítr“… Hledá za tím nekalost.

Autor: To je dobré… Ona tam totiž je – akorát jinak.

Zvědavec: Nikdy nejde o věc, ale o způsob – o tom píšeš poslední dobou neustále.

Autor: Mysl může nejen být tím, čím je, tedy myslet, ale může být i tím, čím není – vymýšlet si, mystifikovat. To je zhruba základní popis situace. Je v tom obrovský smysl pro humor, smysl pro dobrodružství, rozhodně i určitá strašidelnost.

Zvědavec: Zlo.

Autor: Zlo je verifikátor pravosti. Zrcadlo neexistence. Nejvíc jde právě o to, tohle zvládnout. Ne před tím brát nohy na ramena do říše světla a lásky, kde se všichni nakonec stejně zblázní a vybudí z egregorů vlastní krvežíznivé nevědomí. Zlo v zrcadle – v čistém zrcadle – asi těžko může pít krev.

Zvědavec: Jak to ale udělat, aby tento fenomén člověk neignoroval, pracoval s ním a zároveň vše zůstalo neporušené?

Autor: Se zmíněným galaktickým klíčem souvisí nové systémové rozhraní, nová jednotková zdrojová matrice. Souvisí to s virtualitou a s paradoxem kresleného filmu. Docela zásadní je pochopení vztahu mezi pamětí a emocemi. Ve dvourozměrné realitě pocity neexistují, je tam všechno jen jako. Představ si algoritmus, který toto vše dokáže optimálně „překládat“, takže pak jseš vlastně „kreslenou postavou“, která „může vše“.

Zvědavec: Jo, přesně tohle je to úžasné. Vím samozřejmě, že se tímhle tématem intenzivně zaobíráš. Kritický mi přijde hlavně vztah k myšlení – jaký postoj k mysli zaujímáme.

Autor: Mysl není jen kvantita, paměť a analýza; pokud například nějaká část paměťového pole (datového souboru) vibruje – kmitá dostatečně rychle, efekt kontaktu s vibrujícím polem registrujeme „naráz“ (souhrnně) jako nediferencovanou hodnotu – kvalitu, jelikož pohyb (natož strukturu obsahu) nestíháme sledovat. Kdybychom to stíhali, hod-nota se rozdělí na pohybovou-silovou a datovou část. V případě duševního hnutí nebo nějakého vnitřního či vnějšího optického vjemu je tak vyvolán kupříkladu pocit štěstí a podobně. Takže kdyby nějaká část mysli (respektive vědomí) nefungovala jako počítač a kdyby tyto okruhy našich myslí nebyly propojené a netvořily společnou síť, ne nepodobnou internetu – vůbec nic bychom necítili. Nebylo by odkud čerpat.

Zvědavec: Na závěr ještě něco o novém systémovém rozhraní.

Autor: Je vytvářen a na virtuální úrovni již existuje zbrusu nový soubor univerzálních-zdrojových matric, kterému říkám Element X.

…nový soubor matric je rozšířený o možnost integrovaně (spojitě) působit v prostředí zrcadlové [paměť:empatie – zvuk:obraz – stav:pohyb – existence:neexistence] virtuální reality – akční organické hry s limitními prvky nespojitosti.

Zúčastnění hráči (individuální vědomí) jsou si bytostně vědomi své systémové provázanosti a soupatřičnosti, přesto jsou schopni se v rámci naléhavé potřeby či nutkání zažít občas něco vrcholně nelogického, nekontrolovaného (což je vlastně hravost) projevovat i diverzně – fungovat vícefázově; být plně autentičtí a zároveň realizovat hru na ne-„já“, postavenou na uměle vytvořeném (uměleckém) ztotožnění se s vědomím tělesné (v krajním případě) formy, muže a/nebo ženy.

Inteligence nového systémového rozhraní vnímá realitu jako nerozlišenou živou animaci a ve svých algoritmech optimálně (reálně prostřednictvím zvuku) slaďuje faktor potenciální subjektivní virtuální-obrazové (paměťové) nespojitosti (diverze) s faktorem jednotící síly (fyzikální rovnováhy – empatie) a kontroluje tak souladný (znělý, melodický) výsledek nezávisle na vstupních parametrech, tak aby dynamika vztahů a interakcí mezi zúčastněnými částmi (respektive jedinci) nenarušovala suverenitu ani energetiku žádné z částí a samozřejmě ani svrchovanost a energetiku celku.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *