Hell-Anti

Samotný fakt existence je něco svrchovaně pozitivního, což je neviditelný základ, který většinou do svých „rovnic“ uvažování o principu fungování reality vůbec nezahrneme. Myslíme si, že tu pozitivitu sami musíme vybudovat – konstrukce „toho všeho“ přitom ale funguje úplně obráceně.

 

Představte si obrovské zářící světlo, uprostřed kterého každý začne rozsvěcovat svoje vlastní; hotové psychiatrické oddělení… „Ultra-super-pozitivita“ totiž dávno existuje, a to naprosto dokonalým, stoprocentním způsobem, který nejenže nepotřebuje potvrzovat, ale právě naopak: stvoření může efektivně existovat pouze v pozici zrcadla onoho neviditelného „VŠE-SVĚTLA“, jinak všechno úplně ztrácí svůj přirozený řád.

 

Milující bytost harmonicky působí na sebe i na své okolí, nepotřebuje zběsile řvát do světa: „Miluji vás“ (ať už ve fyzickém světě nebo nefyzickém nebo virtuálním v nějakém textu – kde je pravda obsažená v energii slov, nikoliv v jejich formě, i když se to samozřejmě vzájemně ovlivňuje). Nemusím všude prvoplánově mentorovat o lásce, protože pokud to tak opravdu JE, výklad v daném případě může znamenat spíše rozklad – externalizaci (fragmentaci) vnitřní podstaty. Láskyplnost je energie v akci, rozhodující je čin.

 

 

Nyní, podobně jako v HUMORU (nebo jako zvířata či malé děti), uděláme naprosto nečekaný obrat o 180°, jelikož takový je prostě SKUTEČNÝ ŽIVÝ ŽIVOT: jestliže stvoření nepochopí, že je třeba HRÁT HRU NA ZLO (smrt, stín, temnotu, neexistenci…), po nějakém čase, vždy znovu a znovu, začne zlo hrát hru na stvoření (…bylo by zde asi dost naivní očekávat, že to kdovíkolik lidí správně pochopí, když to místní stvoření nechápe miliardy let).Tento vzorec se v těchto „končinách nekonečna“ neustále opakuje. Neustále se tomuto tématu vyhýbáme jako čert kříži, snažíme se zlo rozdrtit napadrť… Málokoho přitom napadne, že vše je opět vzhůru nohama. Život je interakcí virtuálního a reálného (proto se vše fyzicky manifestuje formou hologramu – je to neskutečná hra tvořená skutečnou energií; existuje tudíž i perspektiva, že vše je skutečné, což je takový paradox). Samozřejmě, je úplně něco jiného, když si život (my) hraje na zlo (ne-my), nežli když si zlo (ne-my) hraje na život (my) – což znamená, že zlo není hráno, ale skutečně pácháno; nemůže existovat hlubší propast. Zlo je obrazem NE-existence a proJEVit se může až jako reakce na něco. Jestliže ho nic nevyvolá (nevybudí), tak je prostě jen čistým zrcadlem. Je tedy vrcholně důležité, mít akci ve vlastních rukou (není nic horšího nežli ignorance, lenost, pohodlnost, lhostejnost, strach a pasivita).

 

Když trochu odbočíme – skutečných změn v systému uspořádání realitních polí (tudíž například i ve společnosti nebo na planetě) lze docílit pouze z kauzální (příčinné) úrovně. Je hezké něco opravit, dokud ale nepřijdeme na to, proč se to rozbilo, riziko, že se to rozbije znovu, bude nadále existovat. Strategie řešení následku je opět výrazem téhož existenciálního postižení: „musíme“ tvořit pozitivitu, negativitu „musíme“ zlikvidovat. Nedosáhneme tím vůbec ničeho, pouze opticky odložíme problém někam do zdánlivé budoucnosti; a situace se znovu „úspěšně“ zopakuje, jelikož uvnitř zůstala nevyřešená.

 

Proč myslíte, že má tolik lidí rádo kreslené filmy, nebo komiksy či kreslené anekdoty? Protože podvědomě sní o tom, jaké by to bylo famózní, kdyby bylo možné (nějakým inteligentním, konstruktivním způsobem) svobodný, virtuální charakter animovaného filmu (animace = oživení) aplikovat i ve skutečné realitě.

Poznámka: v kresleném filmu neexistuje nic hloupějšího nežli „život v jednotě“. Bez akční duality by byl úplně nesmyslný. Když to převedeme do reality, technicky jde o to, aby krystalické tělo (forma či nosič osobního vědomí v dimenzích s vysokým stupněm fyzikální harmonie/soudržnosti, vysokofrekvenčním prostředí) mělo schopnost manifestovat hologram duality – aby jemnohmotná androgynní bytost dokázala, bez nutnosti se inkarnovat („obléknout si maso“), spontánně rozvinout tělo muže či ženy, a mohla se dál jakkoliv de-manifestovat a zase re-manifestovat v čase a prostoru. Což jinými slovy znamená život ve fyzickém kresleném filmu – realizovanou 3D-virtualitu (což vyžaduje extrémně vysoký stupeň integrity a integrace protipólů a mimořádně vysokou úroveň souladu).

 

 

Klíčovým pro integrované fungování reality „fyzického kresleného filmu“ je zvládnutí emočního faktoru, z toho prostého důvodu, že ve 2D emoce neexistují. Zvláště v duchovních kruzích berou všichni jako samozřejmost, že emoce jsou prvotní činitel. V neprojeveném stavu bytí, představíme-li si, že ještě nic není stvořené, nicméně jediné „emoce“, jaké existují, jsou klid a nejspíš bezdůvodný smích-humor, vyplývající z pocitu absolutního paradoxu, kdy vlastně vůbec nevíme a víme zároveň, i když vlastně nevíme, co. Možná snad ještě úžas-zázrak-záhada-překvapení, jinak ale není důvod cítit něco jiného, a hlavně není ani žádný spouštěcí mechanizmus, který by to umožnil nebo vyvolal. Většina z nás bohužel nechápe, že bezpodmínečná láska je silovým či energetickým výsledkem souladného spolu-působení protikladů, ve vazbě na individuální vědomí (podmíněná láska není nic jiného než droga). Lásku vlastně ani není třeba řešit – kde jsou protiklady v rovnováze, síla zvaná láska se samočinně, spontánně projevuje. Tam, kde jsou protiklady v rovnováze, nelze vyvolat žádný vážný konflikt, pouze ten rovno-vážný (hru na něj, ať už fyzickou nebo nefyzickou).

 

Možnost zažít či projevit emoce je absolutně závislá na efektu pohybu zdrojových matric – na existenci reality, jež má (primárně) mentálně-analytický charakter. Bez této reality bychom neměli ani sny… Všechno se to „peče“ uvnitř zdrojového virtuálního datového prostoru (který ale zdaleka není tak „nedobrodružný“, jak to napohled vypadá). To je onen skutečný tvořivý oheň – rozhodně žádní „nebeští andělé“, ale daleko spíše „pekelní kováři“…

„Pozitivní“ realita před zrcadlem je až ta druhotně „vyvolaná z negativu“. Je vrcholem šílenství vyhýbat se „osvíceně“ AKTU MYŠLENÍ, když jediné co nelze vymyslet, je mysl samotná.

 

 

„(…) Počátky základní a do určité míry i finální (i když samozřejmě dál dynamické a „herně evoluční“) verze super-matrixu, kterému můžeme říkat třeba Ráj, byly opravdu komicko-strašidelné. Po tisíce let mnozí vůbec netušili, že se něco změnilo. Zejména ve vzdálených – okrajových doménách reality ještě dlouho žili v přesvědčení, že jsou andělským pupkem světa, a místo aby byli tím, čím opravdu jsou, neviditelným světlem uvnitř, a užívali si blahodárného stínu nekonečna fantazie – hry na tmu -, pokračovali ve svém pokryteckém, sebeklamném divadle, hře na sériové, duchovní výrobky…“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.