Fantom rozdvojení

„Přání otcem myšlenky“ – aneb každý má nějaký sen… Co když jde ale o to, aby mezi myšlenkou a přáním nebyl v jejich funkci žádný rozdíl. Neexistuje jiný způsob, jak překonat úskalí polarity-duality a překonání (integrace) polarity je jediné univerzální řešení všeho. Realita se pak stává průzračně dokonalou, stává se z ní živoucí zázrak (kterým popravdě je).

 

Zrušení či překonání polarity znamená, že jakýkoliv optický či vibrační (pocitový) dojem oddělenosti je přesunut do virtuální oblasti existence. Jestliže oddělenost je pouhým odrazem v zrcadle (klamem, neexistencí), zeď mezi světem fikce a světem skutečnosti byla zbořena a bylo dosaženo paradoxu absolutna – realizace paradoxu je primárním motivem existence (poznámka: základním paradoxem je skutečnost současné existence jednoty v dualitě a duality v jednotě).

 

Uplatnění faktoru propojenosti všeho se vším je jen poloviční řešení – to, že (v konečném důsledku) vše je součástí jediného společného pole, neznamená, že všechny části se automaticky vzájemně „milují“. Kdyby všechno byla láska, neexistoval by humor (jehož podstatou je protikladnost). Jakákoliv jednostranně účelná koncepce zabíjí realitu.

 

Efekt nemá střed (srdce); bez spojení s jednotící (efektivní) silou funguje pouze na povrchu – poezie vyrůstá z prózy, ale próza nevyrůstá z poezie (fyzikální síly se bez estetična obejdou, ale estetično se neobejde bez fyzikálních sil). S efektem-imitací zdánlivé „andělské nádhery“ pracují zejména uzavřené, fantomové systémy, aby odlákaly pozornost od skutečnosti, že nemají ženský a mužský princip v rovnováze a nejsou schopné nakládat s neutrálním polem energie (nerozděleností; potažmo s kauzální-příčinnou a mentálně-analytickou úrovní reality, kde jsou „schvalovány“ všechny základní realitní matrice). Proto také například jisté „zmije převlečené za anděly“ (kterými se momentálně ezotericko-duchovní prostor jen hemží) záměrně i neúmyslně zaměňují duchovní srdce (energetickou – zdrojovou podstatu) s emoční čakrou, aby svoje „ovečky“ a systém realitních polí udržely v hrubém polaritním schématu (nepochybně velmi „efektním“).

 

Absolutno zahrnuje vše, včetně opaku sebe sama. Na tom nelze nic změnit; lze to pouze inteligentně zvládnout nebo nezvládnout. Někdo z toho má strach – aby před tím utekl, snaží se tomu nasadit růžové brýle. Vypadá to hezky, ale pouze vypadá…

„Přeju si, aby to bylo tak a tak“ – je vzletná myšlenka. Můžete si přát třeba od rána do večera, aby zlo neexistavalo a bojovat za to celý život, a budete ten největší blázen. Protože jak chcete změnit něco na tom, že absolutno je vším? Logicky z toho vyplývá, že problémem není CO, ale způsob, jak se s tím naloží – řešení spočívá v JAK. Nejde o žádné dobro, světlo, lásku, duchovno, ezoteriku a čertvíco ještě… – jde o neporušenost a rovnováhu protikladů, překonání faktoru polarity. Jinak řečeno, jde – zcela jasně a jednoduše – o POCHOPENÍ REALITY. Bez toho se můžeme třeba stavět na hlavu a budeme jenom cyklicky opakovat stejnou chybu…

 

Pokud si budu přát, aby všechno bylo láska a dobro, tak jsem nebezpečný blázen, jelikož daná myšlenka není v souladu s tím, jak funguje realita. Realitu tím pouze polarizuji, štěpím na kusy (a rozštěpení tvoří pravý opak „lásky a dobra“). Problémem není ne-dobro nebo ne-láska, ale bytostný vnitřní dojem oddělenosti. Oddělenost obvykle podvědomě pokládáme za něco „jednoznačně konkrétního“: to druhé je to druhé a já to tak nechci (vlastně jde o formu egoizmu).

 

 

V neporušeném stavu existence není zlo ničím jiným nežli čistým zrcadlem a vlastně jde jen o jiný typ neexistence, jakým je humor (který rovněž stojí na protikladnosti, absurditě, paradoxu a nesmyslu). Bez humoru, hry a zábavy bychom byly pouhé mrtvé stroje – zařízení na existenci (až na to, že jsme existencí samotnou, která nemůže být méně ani více nežli právě 100 procent). Zrovna tak nepřirozeně mechaničtí bychom ale byli i bez konstruktivní temnoty a beze zla v jeho původní poloze, účelu k jakému slouží. Nejde o to zlo realizovat, ale nerealizovat (použít v projekci neexistence) – pracovat s virtualitou. Boj proti zlu či ignorování (potlačování) temné stránky vede nakonec vždy k opačném výsledku, nežli jaký jsme zamýšleli, zatímco integrace protipólů automaticky zamezuje projevům bezohlednosti, choromyslnosti či zlovůle (znásilnění vůle druhých) v realitě živé skutečnosti (ve světě, na který si lze „sáhnout“).

 

Destrukci může přivést k životu pouze něco, co má vnitřní bytostnou tendenci se rozdělit (bez souhlasu systému proniknout hranice virtuálního prostoru) – jedná se nejen o „nízké vibrace“ (což je neustále omíláno), ale především o ne-optimální způsob pohybu (směr, rychlost, poměr, úhel, rotace, spin…) a nesprávný vztah k celku (který sám o sobě není rozdělený ani polarizovaný, pouze polarizace a duality schopný, respektive to či ono zahrnující). Jádrem všeho konfliktního je svéhlavé prosazování vlastní vůle na úkor systémové (výsledkem působení systémové vůle je proces negentropie, respektive směřování k maximální míře uspořádanosti; bylo by dobré si rovněž uvědomit, že inteligence „systému bytí“ je mnohem živější a mnohem kontrastnější, než si obvykle ve své předpojatosti myslíme).

 

 

Prvotní a skutečnou příčinou všech problémů či utrpení není žádný ďábel ani zlo ani mimozemští vetřelci, ale určitý typ vědomí-energie (inteligence, nevědomí, energetického pole-egregoru…), jenž lze popsat jako FANTOM ROZDVOJENÍ. Nepředstavuje to problém pro ne-individualizovanou zdrojovou inteligenci, ta s tím může operovat jako s čímkoliv jiným; ale je to značný problém pro inteligenci individualizovanou. Podstatou tohoto fantoma je pokřivená, falešná aplikace vztahu mezi realitou a virtualitou, či dokonce naprosté ignorování virtuálního prvku existence, což se projevuje jako „energetická lež“ (realita je primárně o organických polích, virtualita o datových; jde vlastně o takovou energetickou lobotomii, odpojení od autentické systémové paměti a přesměrování na nějakou „efektní imitaci“, uměle podsunuté paměťové pole).

Poznámka: virtue = početnost, účinnost, ale např. i ctnost, přednost, statečnost. Je samozřejmě řeč o systémové virtualitě bytí (říkám tomu konstruktivní peklo, jelikož zde se opravdu vše „peče“, kuje a odlévá z plamenů tvořivého ohně), ne o virtuální počítačové realitě, která je spíš pravý opak.

 

Fantom rozdvojení vzniká kritickým opakováním nekontrastně jednostranné, jednotvárné aktivity – systém uspořádání realitních polí začne postrádat faktor novosti (originality; lze říct „zdravou šťávu“), přetíží se a dojde k distorzi, propadu, mnohdy úplnému rozpadu. Typická pro úřadování fantoma je zablokovaná (nebo naopak nadhodnocená) srdeční čakra, ignorování mentálně-analytického myšlení, zamrzlá životní-hadí síla, zpřeházený nebo zablokovaný systém čaker, reverzní sekvence DNA či hybridní (upravená k vlastnímu obrazu) re-projekce „prvotního zdroje-všeho“.

 

 

Myšlenka na cestě realizace má primárně projekční charakter – přání charakter primárně gravitační. Je to jedno a totéž, liší se to pouze směrem pohybu (vyjádření) ve vztahu k společnému výchozímu bodu. Jestliže to je jedno a totéž, je hloupost mít oddělující přání-myšlenky, protože pak už to není totéž.

Další věc také je, že když je někdo (nějaký segment zdrojové manifestace, nějaká část stvoření) dlouhodobě nepoučitelný, v rámci „finální kontroly“ stavu rezonančních-uzlových bodů v rámci časové vlny ho systém-centrální inteligence přeřadí do reality samo-opravných paralelních regulačních cyklů. V krajním případě může dojít i ke kolapsu kódovacích mřížek – něco jako když realitní pole „dostane infarkt“ (tím, že je efekt nadřazen efektivitě, dojem objemu, forma obsahu, protikladná pozitivita nestranné pozitivitě nebo nějaká duchovní technika autentičnosti a přírodě, zkrátka a dobře – tím, že scházející faktor jednoty protikladů neumožňuje účinné spojení s neutrálním-souladným zdrojovým polem).

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.