Zakletí aneb Klec jménem falešný pocit výlučnosti

Důsledkem nepochopení (nebo zneužití) principu fungování reality je poněkud „pohádkově“ znějící fenomén zvaný „zakletí“, jehož podstatou je projekce či manifestace něčeho, co by za normálních okolností mělo existovat pouze v neprojevené, abstraktní rovině 2D (představa), do roviny 3D (život).

 

Systémový obraz reality živých stvoření zahrnuje hodnoty v pevně daném rozmezí 0 až 1, jež jsou vzhledem ke skutečným hodnotám převrácené (vibrační vzorec živého stvoření lze vždy zredukovat na čísla – proměnné) a lze je zapsat ve zjednodušeném formátu 1/x. Lze tudíž hovořit o negativu – v kontextu vědomí o nevědomí – v kontextu světla o temnotě.

 

Jelikož duše má mnohovrstevný, multispektrální charakter, pakliže se energetická podstata některé z jednotlivých částí či spekter (zahrnujících frekvenční rozpětí od světlé po tmavou) nějakým způsobem vychýlí z rovnováhy, průtok (interakce) mezi stvořením (3Dprojekcí) a jeho obrazem (informacemi o něm – 2Dprojekcí) se pokřiví a některé ze skutečných hodnot se převrátí ve smyslu „+/-„; pokud se toto převrácení nějak kriticky navrství (tím že se proces často opakuje), dochází k fenoménu „zakletí“ a na místě, kde byl původně nějaký přirozený živý projev, vlastnost a podobně, se manifestuje energie nevědomí (dojde k personifikaci „říše stínů“ nebo by se dalo říct „říše mrtvých“ – informace je svým způsobem živá, ale nemá duši).

 

To se samozřejmě nemusí týkat pouze individuální bytosti, postihnout to může například i kolektivní vědomí druhu nebo dokonce i nějaké centrální slunce či tvořivou inteligenci.

 

Je třeba si v první řadě odpovědět na otázku, CO ono zakletí umožňuje či spouští. Pro odpověď naštěstí nemusíme chodit daleko: je to falešný pocit vlastní výlučnosti. Nadávky a slova spojená s vylučovacími orgány, která všichni důvěrně známe, smile se neobjevila sama od sebe…

 

Pocit výlučnosti souvisí s negativním egem – ne však pouze s nadřazeností, ale zrovna tak s podřízeností, kdy se dotyčný opět cítí vyloučen. smile Rovněž jakmile se někdo pokládá za něco, čím není, dochází k postupnému vyloučení nebo vyvrácení, smile což je ve své podstatě obranný mechanizmus reality. Platí to bohužel i naopak: pokud v nějakém světě silně převažuje faktor sebeklamu (choromyslnosti), dotyčné prostředí má tendenci zbavovat se přirozených jedinců.

 

 

Jsme vibrující vzory života, víry v nekonečném oceánu zázraků, „živé fotografie absolutna“… Absolutno se projevuje jako existence samotná, jako všeobjímající láska (harmonické emoce) a jako všezahrnující fantazie (počet vzorů je nekonečný) – každý z nás vzniká tak, že se esence absolutna (vibrace, cit) spojí s představou/myšlenkou (souborem vzorů). Cítit se nějak výlučný je DO NEBE VOLAJÍCÍ NESMYSL a vytváří to kolem bytosti fiktivní hranice, které ve skutečnosti neexistují – zakletí je jako železná klec (šípkové trní…), stvořená pouhým přesvědčením, idiotskou vírou v bytostně odstupňovanou realitu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.