Důsledkem nepochopení (nebo zneužití) principu fungování reality je poněkud „pohádkově“ znějící fenomén zvaný „zakletí“, jehož podstatou je projekce či manifestace něčeho, co by za normálních okolností mělo existovat pouze v neprojevené, abstraktní rovině 2D (představa), do roviny 3D (život).
Systémový obraz reality živých stvoření zahrnuje hodnoty v pevně daném rozmezí 0 až 1, jež jsou vzhledem ke skutečným hodnotám převrácené (vibrační vzorec živého stvoření lze vždy zredukovat na čísla – proměnné) a lze je zapsat ve zjednodušeném formátu 1/x. Lze tudíž hovořit o negativu – v kontextu vědomí o nevědomí – v kontextu světla o temnotě.
Jelikož duše má mnohovrstevný, multispektrální charakter, pakliže se energetická podstata některé z jednotlivých částí či spekter (zahrnujících frekvenční rozpětí od světlé po tmavou) nějakým způsobem vychýlí z rovnováhy, průtok (interakce) mezi stvořením (3Dprojekcí) a jeho obrazem (informacemi o něm – 2Dprojekcí) se pokřiví a některé ze skutečných hodnot se převrátí ve smyslu „+/-„; pokud se toto převrácení nějak kriticky navrství (tím že se proces často opakuje), dochází k fenoménu „zakletí“ a na místě, kde byl původně nějaký přirozený živý projev, vlastnost a podobně, se manifestuje energie nevědomí (dojde k personifikaci „říše stínů“ nebo by se dalo říct „říše mrtvých“ – informace je svým způsobem živá, ale nemá duši).
To se samozřejmě nemusí týkat pouze individuální bytosti, postihnout to může například i kolektivní vědomí druhu nebo dokonce i nějaké centrální slunce či tvořivou inteligenci.
Je třeba si v první řadě odpovědět na otázku, CO ono zakletí umožňuje či spouští. Pro odpověď naštěstí nemusíme chodit daleko: je to falešný pocit vlastní výlučnosti. Nadávky a slova spojená s vylučovacími orgány, která všichni důvěrně známe, 
se neobjevila sama od sebe…
Pocit výlučnosti souvisí s negativním egem – ne však pouze s nadřazeností, ale zrovna tak s podřízeností, kdy se dotyčný opět cítí vyloučen. Rovněž jakmile se někdo pokládá za něco, čím není, dochází k postupnému vyloučení nebo vyvrácení, což je ve své podstatě obranný mechanizmus reality. Platí to bohužel i naopak: pokud v nějakém světě silně převažuje faktor sebeklamu (choromyslnosti), dotyčné prostředí má tendenci zbavovat se přirozených jedinců.
Jsme vibrující vzory života, víry v nekonečném oceánu zázraků, „živé fotografie absolutna“… Absolutno se projevuje jako existence samotná, jako všeobjímající láska (harmonické emoce) a jako všezahrnující fantazie (počet vzorů je nekonečný) – každý z nás vzniká tak, že se esence absolutna (vibrace, cit) spojí s představou/myšlenkou (souborem vzorů). Cítit se nějak výlučný je DO NEBE VOLAJÍCÍ NESMYSL a vytváří to kolem bytosti fiktivní hranice, které ve skutečnosti neexistují – zakletí je jako železná klec (šípkové trní…), stvořená pouhým přesvědčením, idiotskou vírou v bytostně odstupňovanou realitu.