Lidstvo se probouzí (každej den ráno do práce)

„A už tě, ty vole, někdy napadlo, že to všechno je jenom uměle vnucenej program, že vůbec nemusíš chodit do nějakýho zkurvenýho zaměstnání, nebo že v televizi není nic jinýho než lži? Až na vyjímku, jako třeba film Matrix, jenže ty máš asi v hlavě nasráno.“

 

Změnila se gravitace, pomyslel si, když sestupoval po schodech; nějak mě to víc táhne dolů, ale zároveň jako bych měl začít létat… – nebo mizet a objevovat se jinde.

Škoda že tu myšlenku neřekl nahlas, koukali by jak jeleni. Existence si nás taky může buď jen pomyslet nebo nás vyslovit.

 

Když přivezli uhlí, z nějakého důvodu si Zrcadlodlak vzpomněl na ten vodopád fantazie, vidění, které nedávno měl. Poslední dobou má obrovské množství myšlenek, ale připadá mu neuvěřitelně trapné je vynášet na světlo, jako kdyby dělal něco úplně nepatřičného. Hrozné, pořád jenom mlčet a sledovat tu všudypřítomnou reklamu na blbost…

„Už jsou tady,“ oznámil Havranpupkáč.

 

 

Škoda, že nepřivezli diamanty.

Teď to budou pár hodin skládat. To je v tomhle světě asi nejlepší, fyzická činnost – organizmus zaplaví hormony štěstí, všechno se to krásně slije, cokoliv jiného kromě samotného pocitu blaha člověku pak připadá jako nějaký vtip. Možná, že to také vtip všechno je.

Venku bylo docela vedro.

A pak se najíst, pomyslel si Zrcadlodlak. Házet lopatou a jídlo, to je ono. Zbytek dne už jen ležet.

 

Nejhorší je vždycky ten začátek…

 

„To jste slyšeli?“ ozvala se v průběhu Větrná pampeliška. „Tvaroh se zbláznil.“

„Začal hrát závodně šachy,“ opáčil Zrcadlodlak.

„Teď zrovna… Mluvila jsem s tetou Jitrnicí, prej teď nemluví o ničem jiným nežli o nějaký transformaci. Nějaká sekta zase, to jsem teda nečekala.“

Havranpupkáč se uchechtnul a otřel si pot: „Přestavba, jo?“

„Ne, jakási galaktická tentononc.“

„Asi věří, že se život změní, to je opravdu hrůza,“ poznamenal dvojsmyslně Zrcadlodlak.

„Hovno se změní,“ řekla významně Větrná pampeliška, která je chudáky sledovala zponad garáže. „Já vám teda nachystám ty chlebíčky.“

Havranpupkáč na okamžik ustal v námaze a opřel se filozoficky o lopatu: „Tak, to snad ví každej, kdo má všech pět pohromadě. Věci zůstanou, tak jak jsou. Ještě tak nějaká změna, to by nám vážně chybělo! Vždycky jsem tvrdil, že s tím Tvarohem něco není v pořádku.“

Zrcadlodlak měl chuť to tam vyhodit do povětří, ale už si zvykl být klidný, nereagující, ignorující, milující, vysmátý a flegmatický. „Tak jak jsou, ve stavu dokonalosti,“ přikývnul a jako obvykle, jeho další slova nějakou záhadou nikdo neslyšel (rozhodně to tak vypadalo). „Doufám, že si Tvaroh vyžádal svolení od centrálních bankéřů – stvořitelů vesmíru.“

 

Byl „po šichtě“ v úžasné euforii – lepší než nějaká pitomá meditace. Vzhledem k jeho dlouhodobé ironii, doma samozřejmě neměli ponětí, že jednoho takového „tvaroha“ mají přímo před nosem. Chtěl venku poukázat na neuvěřitelně plastické a běloskvoucí, krásně modelované mraky a jemné, čisté světlo, už to ale fakt vzdal; možná, že jsou fakt v jiné realitě… Co by zase řekli? Ať si to nechá, všechno je pořád stejné. Bylo a bude. Blíží se volby, vykadíme se do urny, zvolíme znovu stejné voly, pak budeme nadávat u bedny a u piva, žrát prášky, ohřívat si sračky v mikrovlnce a píchat si vakcíny. Všechno je čím dál chytřejší, slovo „chytrý“ je vypálené už snad i na hajzlech.

 

Nakonec nás všechny zahrabou do země. Všechno je náhoda, duše neexistuje, pocity neexistují, fantazie neexistuje a smyslem všeho je být co největší debil (zajímavé, že když nic nemá žádný řád, proč teda všichni dodržují zjevně naprosto kokotské zákony, navíc když „vládnoucí elita“ jich polovinu porušuje?)…

 

Hlavní je, co řekne profesor Kýbl.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *