Lidstvo se probouzí (každej den ráno do práce)

„A už tě, ty vole, někdy napadlo, že to všechno je jenom uměle vnucenej program, že vůbec nemusíš chodit do nějakýho zkurvenýho zaměstnání, nebo že v televizi není nic jinýho než lži? Až na vyjímku, jako třeba film Matrix, jenže ty máš asi v hlavě nasráno.“

 

Změnila se gravitace, pomyslel si, když sestupoval po schodech; nějak mě to víc táhne dolů, ale zároveň jako bych měl začít létat… – nebo mizet a objevovat se jinde.

Škoda že tu myšlenku neřekl nahlas, koukali by jak jeleni. Existence si nás taky může buď jen pomyslet nebo nás vyslovit.

 

Když přivezli uhlí, z nějakého důvodu si Zrcadlodlak vzpomněl na ten vodopád fantazie, vidění, které nedávno měl. Poslední dobou má obrovské množství myšlenek, ale připadá mu neuvěřitelně trapné je vynášet na světlo, jako kdyby dělal něco úplně nepatřičného. Hrozné, pořád jenom mlčet a sledovat tu všudypřítomnou reklamu na blbost…

„Už jsou tady,“ oznámil Havranpupkáč.

 

 

Škoda, že nepřivezli diamanty.

Teď to budou pár hodin skládat. To je v tomhle světě asi nejlepší, fyzická činnost – organizmus zaplaví hormony štěstí, všechno se to krásně slije, cokoliv jiného kromě samotného pocitu blaha člověku pak připadá jako nějaký vtip. Možná, že to také vtip všechno je.

Venku bylo docela vedro.

A pak se najíst, pomyslel si Zrcadlodlak. Házet lopatou a jídlo, to je ono. Zbytek dne už jen ležet.

 

Nejhorší je vždycky ten začátek…

 

„To jste slyšeli?“ ozvala se v průběhu Větrná pampeliška. „Tvaroh se zbláznil.“

„Začal hrát závodně šachy,“ opáčil Zrcadlodlak.

„Teď zrovna… Mluvila jsem s tetou Jitrnicí, prej teď nemluví o ničem jiným nežli o nějaký transformaci. Nějaká sekta zase, to jsem teda nečekala.“

Havranpupkáč se uchechtnul a otřel si pot: „Přestavba, jo?“

„Ne, jakási galaktická tentononc.“

„Asi věří, že se život změní, to je opravdu hrůza,“ poznamenal dvojsmyslně Zrcadlodlak.

„Hovno se změní,“ řekla významně Větrná pampeliška, která je chudáky sledovala zponad garáže. „Já vám teda nachystám ty chlebíčky.“

Havranpupkáč na okamžik ustal v námaze a opřel se filozoficky o lopatu: „Tak, to snad ví každej, kdo má všech pět pohromadě. Věci zůstanou, tak jak jsou. Ještě tak nějaká změna, to by nám vážně chybělo! Vždycky jsem tvrdil, že s tím Tvarohem něco není v pořádku.“

Zrcadlodlak měl chuť to tam vyhodit do povětří, ale už si zvykl být klidný, nereagující, ignorující, milující, vysmátý a flegmatický. „Tak jak jsou, ve stavu dokonalosti,“ přikývnul a jako obvykle, jeho další slova nějakou záhadou nikdo neslyšel (rozhodně to tak vypadalo). „Doufám, že si Tvaroh vyžádal svolení od centrálních bankéřů – stvořitelů vesmíru.“

 

Byl „po šichtě“ v úžasné euforii – lepší než nějaká pitomá meditace. Vzhledem k jeho dlouhodobé ironii, doma samozřejmě neměli ponětí, že jednoho takového „tvaroha“ mají přímo před nosem. Chtěl venku poukázat na neuvěřitelně plastické a běloskvoucí, krásně modelované mraky a jemné, čisté světlo, už to ale fakt vzdal; možná, že jsou fakt v jiné realitě… Co by zase řekli? Ať si to nechá, všechno je pořád stejné. Bylo a bude. Blíží se volby, vykadíme se do urny, zvolíme znovu stejné voly, pak budeme nadávat u bedny a u piva, žrát prášky, ohřívat si sračky v mikrovlnce a píchat si vakcíny. Všechno je čím dál chytřejší, slovo „chytrý“ je vypálené už snad i na hajzlech.

 

Nakonec nás všechny zahrabou do země. Všechno je náhoda, duše neexistuje, pocity neexistují, fantazie neexistuje a smyslem všeho je být co největší debil (zajímavé, že když nic nemá žádný řád, proč teda všichni dodržují zjevně naprosto kokotské zákony, navíc když „vládnoucí elita“ jich polovinu porušuje?)…

 

Hlavní je, co řekne profesor Kýbl.

 

4 Komentářů

  1. River

    Martine, díky moc za synchronní odpověď, já psala v 12.33 h. ty v 13.22 smile  Já bydlím v přízemí a lítám k sousedce do prvního patra, abych viděla lépe panoramata. Onyndo jsem málem brečela kvůli tomu, že jsem si nevzala foťák, takový byl západ slunce. Mraky si tvaruju, poprosím, když jsou zvlášť hutné, ať se mi vymodeluje z nich třeba tvář, pak vezmu foťák a fotím. Z displeye na mně koukal krásný šašík i s čepicí,úsměvem a  kulatým nosem smile Až jsem ho natáhla do PC, tak už to tak vidět není. A k té blaženosti,nakrátko jsem ji zažila, potvrzuji existenci. Vodopády miluju, jasně, vždyť jsem River smile Pěknou dobrou noc vám všem přeju.

  2. Martin Vacek (Autor)

    Ahoj River smile Ta krajina vodopádů, to bylo nejúžasnější co jsem kdy viděl, kdybych měl použít slova, tak asi více tekutá a více průsvitná realita, krajina nebo takový přírodní horstvo plný jiskřivých vodopádů bylo spojený s nebem i s dolejškem, já tomu říkám andělská obloha a dračí podloží, řekl bych že to bylo něco v tom stylu, že tam existujou ty létající domy, jak psal někde Lumír, hlavně tam je velká vnitřní blaženost a žádný problémy. On tohle byl vlastně sen – vidění jsou to ostatní. Zajímavý je, že v tom snu ta krajina vodopádů byla vidět pouze z horního balkónu (máme patrovej domek), ale když jsem seběhl schody dolů, tak z dolního balkónu byla vidět jen stará realita (prostě jen naše zahrada). Cítím teď, že to souvisí s hologramama a jak jsou ty dva matrixy, přírodní a fantomovej. Pak jsem nedávno viděl nějaký průhledný vzory nebo reliéfy, což podle mě souvisí s křemíkem a diamantem. Taky jsem viděl jakejsi organickej krystalickej procesor, realita se stukturuje jako nějakej pohádkovej počítač. Úplně posledně (tohle je reálnej zážitek), asi minulej tejden, jsem vnímal nějaký jemný zvony/zvonění (zelená a ametystová) a cítil, jak se vyvolává realita, souvisí to s negativem a focením, nějak to nakonec spustí galaktická čočka/jádro. Velkou roli hrajou skalární energie, opak elektro-magnetizmu. Když jsem byl na procházce, táhnul se přímo nade mnou neskutečně dlouhej a hubenej mrak a vypadal úplně přesně jako páteř, tak mě napadla sušumna (to je ta hlavní dráha živý síly, kundaliní, co propojuje všechny dimenze).

  3. River

    Prosím Zrcadlodlaka, aby se podělil o svá vidění. Prosím Tě piš. Padne to na úrodnou půdu. Takovéto postřehově – praktické články – super smile Neskonalé díky autore. Ouplně vidím, jak se Havranpupkáč a spol.cpou těmi chlebíčky. Mastná existence, hutná, neodsuzuju, jejich volba. Už léta pociťuju pocit dělení, rozdělení nesouměřitelného , nestejnorodého, na tomto si jak Koperník trvám. Jedeme a stále zrychlujeme…..nezastavujeme, máme zpoždění….. někde jsem četla o květnu, moc se těším. U nás na jihu 12 dní zima jak v psírni, ráno v kuse mrazy, pomrzly vinohrady. Bývalo to také, ale nárazové, někdy zkraje dubna, den , dva a zase bylo teplo. Ještě včera v poledne 8 stupňů celsiových ! Může se dít cokoli, někdo si nevšimne ničeho.

  4. Zbyněk

    laugh poslední dva roky bydlím též na vesnici(nebo spíš v „díře“) a vidím že je to asi všude stejný… 😛  😉 Někdy se nemůžu zbavit dojmu,že mně nějaká časoprostorová přesmyčka hodila tak do 70tých let min.století…ještě obraz Husáka a nápisy typu „Pracuj-posílíš mír“ a je to dokonalý smile Jak praví jedno moudré úsloví : Kdyby sto volů(!) nehnou mrakem ani o píď…             

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *