Divukrásná příroda versus duchovní demence

Realita je to, co věříme, že je, čili zázrak – ať už tomu věříme, nebo ne. Tato pravda zároveň (tak jako vždy) obsahuje dvojí informaci: můžeme totiž věřit čemukoliv, včetně toho, že realita „nějakým zázrakem“ vůbec není (fyzické oči nevidí ani zlomek procenta skutečnosti), můžeme klidně věřit naprostým nesmyslům… Jestliže ale nevěříme v zázračnost bytí, promění se zázrak (jeho podstata) v pravý opak toho, čím je. To je to, co se na Zemi po tisíce let děje (a v tomto vesmíru kdovíjak dlouho).

 

Fyzikálně zázrak znamená energetické zhmotnění abstraktního (dvourozměrného) obrazu, harmonickou interakci světla (faktor pohybu – energie je třírozměrná – dynamika) a tmy (faktor prostoru – představa – stav), vzoru a negativu, elektřiny (vůle – projekce) a magnetizmu (emoce – gravitace), čímž se vlnová struktura (pohyb nepohyb) změní v částicovou (pohyb & protipohyb). Zásadní roli v zhmotňování (krystalizaci, manifestaci) hraje intenzita prožitku, která plní funkci zpětné vazby a umocnění (jakmile podvědomí přesvědčíme, že to tak je, tak to tak prostě je). Jednoduše řečeno jde o inteligentní, beztvarou energii, která zaujala konkrétní tvar (kterému někdo věří, upírá na něj pozornost) – naprogramovaný hologram, jehož hmotnost či hmatatelnost je pouhým výsledkem působení sil v prostoru, jejichž účinek lze kdykoliv vyrušit (a které se řídí programem v mřížce kolektivního vědomí, potažmo DNA/RNA).

 

 

Měli bychom si tedy dát opravdu dobrý pozor, čemu věříme a čemu (a hlavně jakým způsobem) věnujeme pozornost; různí „myslitelé“ neustále pátrají po smyslu a podstatě existence, přitom to je celé prostě o pocitech a o myšlenkách, víře, přesvědčení. Pohybujeme se světě „neviditelných“, spletitých multi-struktur, jejichž základ je ve skutečnosti velmi jednoduchý. Že je realita zázrak, může nevidět opravdu jenom blázen – příroda, zvířátka a malé děti, schopnost cítit a myslet nebo třeba takový smysl pro humor, to jsou tak do nebe volající důkazy, že už ani nemohou být větší… Řada civilizací zanikla nebo prošla procesem bolestné katarze ve formě nějaké přírodní katastrofy – jak jinak také někoho probudit, když dlouhodobě ignoruje skutečnost?

 

 

Tím, že se vzdáváme moci být čarodějem, přirozeným zdrojem své reality, stáváme se nástrojem černé magie – naše existence se mění v noční můru…

Existujeme ve dvou světech: ve světě zázraků („Říše divů“), jehož podstatou je živá duše (fantazie, radost, humor, dobrodružství, láska, příroda…), a ve světě choromyslnosti („Říše stínů“), ve kterém žádná duše není (byznys, politika, byrokracie, otročení, utrpení, bezohlednost…). Jestliže nejsme opravdu tím, kým jsme, plně sami sebou, autentičtí (s veškerou zdánlivou rozporuplností), naše potlačená nebo nějak skrývaná část se automaticky manifestuje formou negativu (pakliže onou deformovanou částí dokonce sami přímo nejsme). Ve skutečnosti ale všechny části tvoří stále tentýž celek, jakkoliv to mnohdy vypadá nestvůrně – nelze být ničím jiným, nežli vším, záleží pouze jak.

 

 

Realita je inteligentní, vnímající organizmus (krystal, kaleidoskop), „pohádkový počítač“ či „zázračný stroj“, který používá svoje projevené, holografické části (fraktály, vibrující vzory) jako interaktivní databanku, stimulovanou prožíváním (pohybem, pohnutkami) oněch částí (jejich postoji, názory, myšlenkami, emocemi…). Realitní pole můžeme individuálně i kolektivně stimulovat a tím programovat (vytvářet, formovat), přičemž inteligence onoho pole vše harmonicky integruje, přeskupuje do stavu neporušené rovnováhy – vysílačem i přijímačem jsme my sami.

 

Proces harmonické integrace lze sice všemožně „brzdit“ a oddalovat, síla celku se však nakonec vždy projeví. Zpravidla k tomu dochází na konci přirozených vývojových (příběhových) cyklů, kdy – pokud máme být aktuální – se se vzrůstající intenzitou „noříme“ do sféry vlivu centrálního slunce (vědomí, inteligence) domény vyššího řádu, spouštějící proces transfigurace systému realitních polí (světů a vztahů mezi nimi, dimenzí a jejich uspořádání).

 

Poslední dobou lze slyšet nebo vnímat jemnohmotné zvony či zvonění, což souvisí se skalární energií (opakem elektro-magnetizmu) a s vyvoláváním nového typu reality, kdy zvuk spojuje vzor a negativ – stvoření a jeho obraz – zřídlo ducha a zřídlo mysli.

 

Hvězdné systémy se po spirálách vrací zpět na své místo; až to „zaklapne“, galaktická čočka (jádro), v součinnosti s dalšími faktory, sehraje roli kosmického fotoaparátu.

 

Integračním bodem s nejvyšší (optimální) hodnotou vibrace (živosti) je soucit, empatie – schopnost vcítit se do druhých, úcta k životu a živým bytostem.

 

Alibizmus = politika dvojí tváře, snaha vyhnout se odpovědnosti

Žijeme v době nevídaných změn a na očích je nyní spousta ezoterických, duchovních a spirituálně-transformačních hnutí a informací. Je to k nevíře, ale v tomto vesmíru se nepředstavitelně dlouhou dobu opakuje dokola stále týž omyl, který nelze popsat trefněji nežli jako „stupidní parodie na existenci„. Nevím, kdo na to přišel, ale kombinace lásky/dobra a nějakých duchovních technik či nauk nemá se skutečným „bytím naživu“ nic společného. Je to fakt něco otřesného, jako ze sebe vysvléct život a nasadit si nějakou šílenou, umělou masku. Lidstvo/tvorstvo se pak diví, odkud se berou všichni ti socio-psychopati a polo-dementi (nebo jednoduše ne-lidé), jejichž jediným smyslem všeho je nacpat nás do krabice a vyrobit z nás dálkově kontrolované, poslušné, spořivé idioty. Sami jsme si je vytvořili – neboť místo abychom život správně vnímali jako nekonečný zázrak, děláme z něj jakousi duchovní karikaturu (temným bratrem duchovna je materializmus, temnou sestrou choromyslnost). Přirozená spiritualita je pouze součástí existence, dalo by se říct určitý energetický nástroj. Ale není to žádná podstata a účel života – stačí si zajít do lesa, k prameni, nebo někam na rozkvetlou, zpívající zahradu… a vše je rázem jasné.

 

 

Nejsme žádné bytosti světla ani žádné duchovní bytosti – jsme zázračná, kouzelná existence v plné kráse.

Realita je prostor a pohyb v jednom.

Zlo je inteligence odpojená od světla – duchovno je světlo odpojené od inteligence. Spojením světla (vibrací) a inteligence (mysli) je zázrak – láska a fantazie.

 

Místo aby „síly dobra“ pracovaly na své integritě, alibisticky bojují s „temnotou“. Jsou to dvě strany téhož nesmyslu. Přirozená realita se tvoří zevnitř ven, takže to nikdy nebude fungovat (ve světě se může manifestovat pouze to, co má odezvu uvnitř jeho obyvatel – řešením je přirozeně harmonická, vyvážená, komplexní společnost). Ani to nikdy nefungovalo; nanejvýš se vždy dosáhlo toho, že zlo se na čas stáhlo do ústraní – chceme-li, aby přestalo existovat, aby se temnota (a koneckonců i světlo) přestala projevovat deformovaným způsobem, existuje pouze jediná cesta, jak toho dosáhnout (kromě síly a lásky): pochopení toho, čím je a jak funguje realita.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.