Mystérium jednoty protikladů, podstata alchymie věčnosti

Jádrem všech problémů nejen lidstva, ale stvoření vůbec (jeho antropomorfní, humanoidní, „andělské“ části) jsou dvě věci: nesprávně pochopená spirituální a nesprávně pochopená temná stránka existence.

 

„Vznešené“ (inteligentní) zlo můžete rozpustit v nepolarizovaném světle (centrálním slunci), ale co si počít s „primitivní“ lidskou hloupostí a šablonovitostí některých stvořitelů (geomantických vědomí, pyšně sebe sama titulujících „vzestoupený mistr“, jako bychom byli nějaká zařízení na existenci)?

 

Poslední dny byly energeticky značně turbulentní a přiznám se, že se mi ze světla (tedy ne duchovního, živého, nepolarizovaného, ale polarizovaného) už dělalo špatně a to neustálé „svícení“ už mi někdy připadá jako nemoc. Jako kdyby neexistovaly jiné živly než světlo a oheň… – vždyť přece podstatou ducha je živlová rovnováha a voda ani vzduch ani země (příroda) světlem nejsou. Hodně je to také o zvuku, například takový vítr v korunách stromů nebo ptačí zpěv… A zvuk vychází z ducha jako první, světlo až následuje.

 

Večer jsem se kochal pohledem do zahrady a osvěžující zamračenou oblohou: „Budiž blahoslavená tma…“ Pouze v přírodě to je všechno namíchané správně, tak jak má – pokud něco zaslouží označení CHRÁM, pak jedině PŘÍRODA. Nějaký takzvaný duchovní chrám je pouze velkolepým obrazem pokrytectví, vnitřní slepoty a sebeklamu; a obávám se, že totéž platí pro „multidimenzionální komplex hvězdných bran“ a takzvané „vzestupy“ (když někdo nechápe realitu, ať raději příště nic netvoří nebo si to jde do hmoty spravit sám; sice poněkud rozpolceně věřím v určité nadcházející změny*, ale polodementní lidstvo ať si léčí odpovídající tvůrci, kteří se zřejmě nezmůžou na víc, nežli na duchovní bláboly a sesílání avatarů bez fantazie a smyslu pro humor, neschopných ZAŘVAT JAKO LEV, že nějaké kreténské zlo by se strachy posralo… – „osvícená společnost“ je jen další cesta ke zopakování téže chyby, NESCHOPNOSTI SKUTEČNĚ ŽÍT).

 

* patrně se pouze jinak, harmoničtěji seskládá kaskáda realitních polí a celé to začne cyklovat o úroveň (nebo půl-úroveň) výš, nějakou nerozděleností si vůbec nejsem jistý; napadá mě jak psal Jaroslav Hašek o císaři, který kouká z obrazu tak prachpitomě, jako kdyby byl živý laugh

 

 

Duchovno/spiritualita (sebe-zdokonalování, sebe-realizace, rozvoj vědomí) není smyslem, ale nástrojem – je to jen vnitřní princip (nikoliv hodnota), stejně jako multidimenzionální fyzika a architektura reality jsou tím vnějším.

 

Dokonce ani láska sama o sobě není smyslem „toho všeho“.

 

Smyslem bytí je láska a hra v jednom, a jejich výsledek: živá (kontrastní) rovnováha, klid (ale zároveň dobrodružství, extáze, blaženost), harmonie, úplnost, vnitřní naplnění, svoboda, nekonečno…

 

Slovo „hrát“ má řadu významů – realita jako hra (viz hologram, rozhraní, příslovečná „hrana mince“), hravost (je to tanec, poezie, příběh), účinkovat v představení života (představivost), hudba – rytmus…

 

Jakákoliv jiná koncepce reality znamená, že se celý princip fungování přenese do energetické roviny nevědomí a vše se „skrytě obrátí“, realita začne hrát (karikovat) stvoření, což je přesně to, co se stalo/děje v tomto vesmíru. Jestliže to doteď dotyční nepochopili, prohlašuji místní tvořivé idioty za nevyléčitelné a žádám, aby tato nesvéprávná tragikomedie (kde je vše úplně zpřeházené) byla ukončena.

 

Pád na „dvojité dno“ (2 vlákna DNA) paradoxně zároveň přinesl fantastické, univerzální řešení „problému primární anomálie“, otevírání bájné Pandořiny skříňky aneb, co s tou „zatracenou temnotou“?

 

Fyzická realita (neodmyslitelně spjatá kromě jiného se sexualitou – rozdělením „žena a muž“, erotičnem a tajemnem, vyplývajícím z neprostupnosti hmoty a toho, že fyzický zrak vůbec nevnímá klíčové spektrum energií; také s mystériem smrti, metamorfózy) je geniální nástroj, jak vyřešit (nastolit) jednotu protikladů prostřednictvím blahodárného, konstruktivního spojení světla (ducha, lásky) a tmy (hmoty, fantazie). Jen je nutná patřičná zdravá, přirozená inteligence zúčastněných, odrážející jejich vnitřní nezávislost a ponětí o smyslu reality.

 

Podstatou jednoty (bytí v klidu, harmonii), podstatou jakékoliv vyvážené (autentické) manifestace (stvoření), podstatou bezpodmínečné lásky (jakožto univerzální energie), podstatou extatické blaženosti (nebo nějaké skutečné radosti či opravdového štěstí), podstatou tzv. trojjedinosti (triality, trojplamene), potažmo živé/“hadí“ síly, a podstatou univerzální inteligence (vně projeveného zdroje) jsou harmonicky spojené protiklady.

 

Pokud v sobě nějaký informační zdroj energeticky nezahrnuje jednotu protikladů (to jest spojení světla a tmy), je moudré ho dál nesledovat. Ať totiž vypadá sebeúžasněji a sebedůvěryhodněji, není to cesta ven z duality (nikoliv té hravé, ale té vážné, systémové), ale jenom někam do „země věčného slunce“, kde se to dříve nebo později – tak jako vždy – opět zhroutí. Komu to po zkušenostech s Lemurií, Atlantidou nebo Ježíšem Kristem stále nedošlo, je už opravdu zralý na vesmírnou psychiatrickou léčebnu a může si říkat třeba archanděl nebo velekněz – vždyť už to proboha ani není k smíchu…

 

Do you believe in people?

 

ROVNOVÁHA PROTIKLADŮ – vnitřní symfonie vně projevené rozmanitosti, jedinečnosti – tvoří podstatu zázraku, záhadnosti, nejednoznačnosti života. Je to obojí zároveň (jednota) a zároveň ani jedno (záhada – „náhoda“ – „bylo nebylo“, „hra s hadem“, dobrodružství) či právě to či ono (dualita).

 

Věřit lze pouze sobě – své intuici a pocitům – zdroji svého „já“ – čistým energiím – přírodě – tomu, co s tím je v souladu – až teprve pak se lze soustředit na nějaké případné projekty a koncepty, architekturu reality v rámci hry (fantazie) a rozšiřování možností a obzorů.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.