Faktor priority a čarodějná jednota protikladů

Tak jako oheň vrhá světlo, emitují (či jsou projevovány, probouzeny) ze zdroje – absolutna (božského ducha – srdce – mysli) individualizované tvořivé inteligence. Je to zcela spontánní proces, který existuje kvůli živému kontrastu, nepostižitelné podstatě věčnosti.

 

Tyto inteligence pracují se zdrojovým polem – jednotným univerzálním polem všemožnosti (energie/vědomí), do něhož promítají své záměry a tvoří odpovídající reality. Není důvod se domnívat, že by tyto inteligence byly nějak příliš jiné než my, pouze mají intenzivnější spojení s kosmickou pamětí (duch svou podstatou je koneckonců fraktální energie).

 

Podstatou jakékoliv síly či energie je soubor interakcí pohybu a protipohybu, které se buď přitahují nebo odpuzují (elektřina, magnetizmus…) nebo obojí naráz (a samozřejmě i klidu – stavu – pohybu nepohybu). Jde o jakousi vědomou (myslící, cítící…), přírodní, živlovou směs „v dynamickém stavu superpozice“ (bylo nebylo), což svou podstatou odpovídá povaze zázraku – záhady nebo nějaké „strašidelné pohádky“ či příběhu. Vše má čistě konstruktivní, neporušený charakter; pokud ovšem nějaký chytrák nedostane nějaký „chytrý“ nápad.

 

Dokonce i Země ve 3D je ráj. Stačí změnit systém a normálně žít. Nesmyslné peklo peněz, úřadů a politiky je jen psychologický balast – dekl vytvořený z vrstvy špíny, pro kterou nevidíme.

 

 

Existují určité věci, které božský zdroj nemůže stvoření sdělit – skryté principy, které pouze JSOU a můžete o tom buďto vědět nebo ne. Jednou z těchto věcí je faktor priority: VŽDY má přednost hodnota před principem.

 

„Soucit je z hloubky pramenící esenciální a permanentní univerzální lidský cit, který by se dal popsat jako harmonická sounáležitost všeho živého se vším živým. Jako takový základní Řád bytí v Univerzu. Soucit není nic vznešeného. Je to docela obyčejný soubytný a zcela praktický nástroj, vztahující se k celku. Nikdo není daleko. Nikdo není sám.
Nikdo nepotřebuje náš kulturální pseudocit. Nepotřebujeme spolu nejdřív soutěžit a krást si sílu, abychom ji pak útrpně darovali prostřednictvím charity. Dnes a denně se divím, jak hluboké je naše odloučení od pravé podstaty soucitu a jak obrovskému zmatku díky tomu čelíme. V našem světě prohrává vítěz i poražený, protože se oba pustili do nesmyslné hry. Pravý esenciální soucit nese obrovskou sílu srdce, která rozpustí i ten nejmrazivější led a rozptýlí i ty nejčernější mraky. Síla soucitu je nekonečná a leží přímo uprostřed našeho srdce.“ – Buddha

 

 

Vlastně to každá zdravá bytost cítí, nemusí jí to nikdo říkat. Znamená to, že klidně může existovat i něco relativně velmi odvážného – pokud onen výtvor ale není podřízen hodnotě (kterou jsme MY SAMI, naše vzájemnost, úcta k životu), skončí to nevyhnutelnou katastrofou.

 

Další skrytá a dost záhadná a úžasná věc je jednota protikladů – já to popisuji tak, že existence je „křišťál a démant v jednom“ a řekl bych, že právě zde to někteří „stvořitelé“ nezvládli. Už jsem to psal mnohokrát: pro lepší názornost, existuje kruh (klid; pohyb nepohyb) a existuje pohyb a protipohyb po jeho pomyslném obvodu. To souvisí s dvojplamenem/trojplamenem (merkabou), elektro-magnetizmem (portály, membránami…), krystalizací (metamorfózou 2D-fantazie ve 3D-skutečnost) a vůbec prakticky se vším. Co je však to zcela klíčové: pohyb „+“ a protipohyb „-“ stoprocentně splývají, nelze je od sebe oddělit; prostě to tak je dané. Nikdo není ani anděl, ani démon – je obojí zároveň (tudíž ani jedno), zcela mimo pevnou (protože mrtvou) definici. Je to jediný stav, ve kterém nelze vyvolat konflikt. Zároveň žádný konflikt absolutně není potřebný ani normální.

 

Všechny živé bytosti pouze „vykukují“ z té JEDINÉ. smile I když to má samozřejmě i mnoho dalších perspektiv.

 

 

Nevěřím, že se někdo vzbouřil proti zdroji, proti dokonalé podstatě všeho. Jen to někdo nepochopil nebo špatně interpretoval. Někdo to nepochopil a někdo jiný se prostě zbláznil… Řekl bych, že „stvořitel“ (tvořivá inteligence), místo toho aby byl posedlý architekturou reality, by se měl spíš soustředit na jednoduchý a jasný základ. Vždyť koho třeba dnes ze všech těch nesmysly zaneprázdněných chudáků lidí zajímá nějaká genetika či boj o hvězdné brány? Sice by to nejspíš lidi zajímat mělo enormně, ale kdo se jim diví, v takovém vyšinutém systému?

 

Všemožnost skutečně není nijak limitovaná. Pohyb je láska/soucit, současný protipohyb záměr/fantazie. Klíč je rovnováha, soulad, neporušený vzor. Čím hlubší opravdovost, tím širší možnosti vyjádření – ale naopak to nefunguje. Jak zrádný sebeklam domnívat se, že nejprve něco vytvořím a teprve až pak k ostatním pronesu: milujte se…

 

 

Proč je tento „hyperprostorový kočičák“ v takové pohodě? Nejspíš proto, že nemusí řešit hovadiny a prostě si jen šťastně existuje – je…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.