Zázrak

Doslova „přes noc“ nebo jakoby „zničehonic“ se vše proměnilo…
Stal se skutečný zázrak.

 

„Tam venku“ doslova vykvetla či ze země vyvstala jakási „krajina snů“ – ale ne něco abstraktního, bylo to naprosto hmotné a konkrétní.

 

Najednou jsem z okna místo „špinavých zahrad“ (které jsou ale i tak nesmírně krásné) viděl jakési kouzelné kopce a kaskády, jakoby snad propojené s oblohou, všude neuvěřitelně zázračné, průzračné, pestré pastelové barvy a šplouchající moře vln a závratně úžasné vodopády, zázračná příroda…
Neuvěřitelně nádherný a kouzelně opojný pocit krásy, čistoskvoucí nádhery…
Všechno bylo úplně jiné, jakoby mlhovější, éteričtější, jiné vnitřní úhly světla, jiná skladba, jiná symfonie, více jemné a krásné, ale zcela reálné a hmatatelně skutečné…

 

Šel jsem to v tom snu říct mámě a seběhnul dolů z patra.

Šel se na to podívat z obýváku v přízemí – odtud byl ale vidět (tušit) nějak pouze spodek toho výjevu nebo to bylo velmi špatně nebo nebylo vůbec vidět (nebo to tam vůbec nebylo?)… Kdysi jsem viděl v noci na obloze jakousi zlatostříbrou kouli či loď, která jako by „visela“ někde mezi, možná to nějak souvisí…

 

Tak jsem řekl mámě, ať jde se mnou nahoru se podívat; byl jsem jako u vytržení a velmi netrpělivý. Na schodech podél zdi jsme měli nějaké ozdobné květináče, jeden z nich se nějak vyháknul – máma mi začala vysvětlovat, jak to táta vymyslel, jak se to přichytává. Nevím, jaký byl v tu chvíli čas, jaký rok nebo tak… Ale strašně mi to mluvení lezlo na nervy, smile chtěl jsem být honem zase zpátky nahoře a ukázat ten zázrak mámě z balkónu v patře, kde mám pokoj.

 

Vtom jsem se probudil…

 

Rozsvítil jsem lampičku a vylezl z pokoje – pár vteřin poté vylezla máma z protější zhasnuté koupelny – jelikož musíme šetřit smile -; pozdravili jsme se. Máma mě díky světlu krásně viděla, já jsem viděl jen obrys. Toto je u nás doma běžné. laugh

 

Samozřejmě mě nyní napadají samé souvislosti s frekvencemi a dimenzemi, vlákny a sekvencemi DNA, a tak vůbec…

 

Připadá mi to všechno tak zázračné a zároveň důvěrně známé, jako bych to už kdysi zažil – nevím zda v dětství ve snu? Spíš to jenom se snovou podstatou a podstatou dětství souvisí.

 

Zrovna předtím než jsem šel spát, jsem sepsal tu věc o neviditelné merkabě a přemýšlel hodně před usnutím o lásce… Jestliže svět má charakter jakési záhady, zázraku či pohádky – co to tvoří? Co jediné to dokáže stvořit, zhmotnit? Jsou moc hezké všechny ty zamotané nepřehledné teorie a multidimenzionální fyzika, myslím ale, že to celé je mnohem jednodušší.

 

Buďme opravdu sami sebou, na nic si nehrejme, zahoďme okovy, okovy ducha i mysli, a jednoho dne se probudíme do světa snů. Do světa, který skutečně existuje.

 

Kdoví, možná ten den není tak daleko…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.