Pohádkové příšery

Čas běží jinak, než si obvykle myslíme, a tak Stvoření je v neustálé interakci nejen se Zdrojem, svým informačním obrazem (stopou) a představou o sobě, ale i s jakousi „zaminulou“ a „předbudoucí“ možností, ať už paralelní či pouze latentní. Čas je vlastně věčnost v pohybu, metamorfující se prostor – živý přízrak.

 

Můžete po eóny věků studovat strukturu jednotného pole (energie/vědomí) a dokonale pochopit principy multidimenzionální fyziky, jakmile ale nepochopíte TO HLAVNÍ, je vám to (potažmo celému „systému Bytí“) málo platné.

 

 

 

Interakce posměrného elektrického a protisměrného magnetického okruhu (pohybu a protipohybu po jedné a té samé linii, přičemž takovýchto okruhů může – nebo spíš musí – být celé spektrum či multispektrum) vede k takzvané manifestaci či krystalizaci, zhmotňování („holografickému převodu“) přání/záměru. Jde o součinnost soustředěné vůle/rozumu, harmonických pocitů/emocí a jejich vyváženého společného středu, jemuž můžeme říkat třeba moudrost (jde vlastně o samotný „božský zdroj“ či spojení s ním). Proto i když to není vidět, realita (existence) je vlastně krystal a například křišťálové koule v pohádkách (nebo v případě „čarodějnic“) nejsou žádná náhoda, ani není žádná náhoda, že takto vypadají energetická centra (čakry), přestože oněch projevů mají víc (vír, vortex).

 

Pokud byste zkoumali například kruh (klid) a pohyb/protipohyb (manifestace – společný pomyslný obvod), vynořili by se vám jisté „nejmenší základní částice“ (primární substance) a jejich základní projevy.

 

 

Postupně byste zjistili, že přemýšlením o „ničem“, smile přesněji nekonečném „prázdnu“ či prostoru, lze takto postupně přijít úplně na vše a že toto Absolutno či „pole všemožnosti“ je neuvěřitelně úžasné a dokonalé, což by zpočátku málokdo čekal. Nakonec byste nejspíš byli schopní stvořit nějaký vesmír. Rozuměli byste naprosto dokonale multidimenzionální fyzice a procesu a zákonitostem tvoření. Ovládali rozhraní realitního pole, stavěli hvězdné brány…

 

 

Nejde ale ani tak o to, jak perfektní „kosmický mrakodrap“ byste postavili – ale o to, zda má správné ony NEVIDITELNÉ ZÁKLADY.

 

„Čárování“, čili překrývající se, splývající pohyb/protipohyb po jedné a té samé linii/“čáře“, není vidět a do značné míry ani nelze vycítit – je třeba o tom VĚDĚT. Vnitřní slepota (nevědomost) je nejhorší věc, jaká existuje.

 

 

Pokud Stvoření neví, že světlo a tma jsou jedním, začne to v něm postupně „vřít“ a nakonec se protrhne „hráz šílenství“ – metaforicky řečeno, otevře se Pandořina skříňka. Možná, že to tak i bylo, že se to kdysi v andělech začalo hromadit, jakási touha… něco udělat, něco zažít… Mohl k tomu být jediný důvod: že ve skutečnosti nevěděli, kým jsou. Nejsme totiž žádní andělé, jsme VŠÍM, ani není možné být ničím jiným. Pouze to lze pochopit nebo ne. Kdo to chápe, tak se nebude proti ničemu bouřit – a nebude škodit, sobě ani nikomu jinému. Nebude překračovat ničí prostor, narušovat ničí svobodu. Pak si může (můžeme my všichni) plnými doušky užívat lásky a fantazie a všech jejich harmonických „kombinací“.

 

Zvůle není svobodná vůle – je to duševní choroba. Je to jako tolerovat virus či nádor.

 

Daleko účinnější nežli znalost detailů je komplexní vědění. Realita je mysl a pohyb v jednom, čili ani jedno – záhada, bylo nebylo… Je to poněkud „pozitivně strašidelné“, nefalšovaná skutečnost má ale opravdu charakter jakési pohádky nebo něčeho extaticky tajemného. Když člověk pozoruje přírodu, je to úplně jasné. Je to zázračné, rozhodně ne spirituální. Je to takový magický les plný úžasných, záhadných, tajuplných, komických, strašidelných tvorů – ohňostroj záhady. Nevím, proč bych si měl namlouvat, že to je jinak.

 

 

Jestliže jsme bez sebeklamu opravdu sami sebou, vše se samočinně sebeorganizuje a samoreguluje – na principu vsoběobsažnosti a komplexní jednoduchosti. Existence (která narozdíl od individuální bytosti funguje nelokálně – má „absolutní záběr“) pracuje skrze nás. Jakýkoliv „přehnaně detailní návod“ tomu až na výjimky dává nadbytečnou formu, která brzdí a zamezuje plynulému proudění energie – a o ničem jiném to není, nežli o volné cirkulaci, průzračnosti, autenticitě. Ve zvířatech, malých dětech a přírodě (ovšem ne té predátorské) máme dokonalou „nápovědu“.

 

 

I taková pohádková příšera smile se nakonec může zajímat o to, jak to ta realita vlastně všechno dělá, jenom dobrý pozor, ať z vás nejsou „zařízení na existenci“ – nikdy jsme totiž nebyli ničím jiným, nežli Zázrakem samotným. Je třeba už to pochopit, jinak ony příšery „příště“ opět nebudou pohádkové a dementi z kreslených vtipů to opět vezmou smrtelně vážně… laugh

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.