Pekelná přísloví

V čas setí se uč, o žních vyučuj, v zimě užívej.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti.
Opatrnost je bohatá, ošklivá stará panna,
o niž uchází se neschopnost.
Kdo touží, ale nejedná, plodí mor.
Rozříznutý červ odpouští pluhu.

 

Vhoď do řeky toho, kdo má rád vodu.
Hlupák nevidí tentýž strom, jako moudrý.
Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo,
se nikdy nestane hvězdou.
Věčnost je zamilována do plodů času.
Včela nemá čas na smutek.
Chvíle hlouposti se měří na hodinách,
avšak chvíle moudrosti žádné hodiny nezměří.
Všechna zdravá potrava se loví bez sítě a pasti.
V roce drahoty prozraď počet, míru i váhu.
Žádný pták se nevznese vysoko,
vznáší-li se na vlastních křídlech.
Mrtvola nemstí své rány.
Nejvznešenějším činem je dát přednost druhému
před sebou samým.
Kdyby hlupák trval na své hlouposti,
stal by se moudrým.
Hloupost je pláštěm darebáctví.
Hanba je plášť pýchy.
Vězení se stavějí z kamenů zákona,
bordely z cihel náboženství.
Pýcha páva je slávou boží.
Chtíč kozla je štědrost boží.
Hněv lva je moudrost boží.
Nahota ženy je dílo boží.
Přemíra smutku se směje, přemíra radosti slzí.
Lví řev, vlčí vytí, běsnění rozbouřeného moře
a válečníkův meč jsou kusy věčnosti,
příliš veliké pro lidské oko.
Liška proklíná past, ne sebe.
Radosti plodí. Žalosti rodí.
Muž ať chodí v rouchu lva, žena v rouchu beránka.
Pták hnízdo, pavouk sít, člověk přátelství.
Sobeckého usměvavého hlupáka i ponurého
zamračeného hlupáka budou mít za moudré,
aby se z nich mohla stát hůl.
Co dnes je dokázáno, bývalo kdysi pouhou představou.
Krysu, myš, lišku, králíka zajímají kořeny!
lva, tygra, koně, slona plody.
Jímka jímá, pramen přetéká.
Jediná myšlenka naplní nekonečno.
Buď vždy ochoten říci, co si myslíš
a nízký člověk ti půjde z cesty.
Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.
Orel nikdy neztratil tolik času,
jako když se snažil tomu, aby se učil od vrány.
Liška pečuje o sebe, ale Bůh pečuje o lva.
Přemýšlej ráno. Jednej v poledne. Lež večer. Spi v noci.
Kdo strpěl, aby ses na něj povyšoval, ten tě zná.
Jako pluh následuje slova, tak bůh odměňuje modlitby.
Tygři hněvu jsou moudřejší než koně učení.
Od stojatých vod čekej hněv a jed.
Nikdy nevíš, kdy máš dost, dokud nevíš,
kdy máš víc než dost.
Vyslechni hlupákovy výčitky! V nich máš královský titul.
V očích oheň, v nozdrách vzduch, v ústech vodu,
v bradě zem.
Slaboch v odvaze, silák v prohnanosti.
Jabloň se nikdy neptá buku, jak má růst,
ani lev koně, jak se zmocnit kořisti.
Kdo věčně přijímá, vydá bohatou žeň.
Kdyby ostatní nebyli hloupí,
museli bychom být hloupí sami.
Duch křehké radosti nikdy nemůže být poskvrněn.
Když vidíš orla, vidíš kus génia: jen zdvihni hlavu!
Jako housenka si pro vajíčka vybírá nejlepší list,
tak kněz proklíná nejkrásnější radosti.
Stvořit nepatrnou kytičku je práce na celé věky.
Proklej pouta. Žehnej volnosti.
Nejlepší víno je to nejstarší, nejlepší voda – nejčerstvější.
Modlitba neoře! Chvála nesklízí!
Hlava vznešenost, srdce utrpení,
pohlaví krása, ruce a nohy souměrnost.
Čím je vzduch ptákům a moře rybám,
tím je pohrdání všem pohrdáníhodným.
Vrána by chtěla mít všechno černé, sova bílé.
Nadbytek je krása.
Kdyby lev řídil se radami lišky, byl by prohnaný.
Pokrok činí cesty přímé,
avšak křivolaké cesty bez pokroku,
jsou cestami génia.
Spíš zabijte nemluvně v kolébce,
než abyste živili neuskutečněná přání.
Kde chybí člověk, příroda nevydá plody.
Pravdu nikdy nelze vyslovit tak,
abychom jí rozuměli, avšak
nevěřili.
Dost! Anebo příliš.

Básníci starověku oživovali všechny hmotné věci bohy
nebo duchy, dávali jim jména a krášlili je vlastnostmi
co jejich dychtivé a nesčetné smysly dokázaly vnímat.
Obzvláštní pozornost věnovali duchům měst
a zemi a jim tato místa
jakožto duchovním božstvům svěřovali do péče,
později se však vyvinul systém,
který byl zneužit k zotročení
nevzdělaných, a duchovní božstva
v něm byla abstrahována
a oddělena od předmětů: tak vzniklo kněžství
a způsoby uctívání božstev
byly převzaty z básnických příběhů;
nakonec prohlásili, že takovéto věci pocházejí přímo
od Boha.
Tak lidé zapomněli,
že všechna božstva sídlí v lidském srdci.

 
Zdroj: William Blake, Snoubení nebe a pekla (1815)

 

 

 

 

Poznámka
Normálně bych ani žádnou poznámku nepsal. Už mám ale poměrně dost smile té neuvěřitelné ignorance, pokud jde o tzv. „duchovní kruhy“ či lidi zabývající se „vzestupem“. Tito lidé vesměs buďto mlčí, recyklují sluníčko-channelingový odpad, tvrdí úplné nesmysly nebo dokonce číhají jako hyeny, až někdo řekne něco „nepředloženého“. Musím se fakt smát, když mi jako adminovi na webu Věk Zlatého Světla členové zakazují žertovat a kritizovat „neomylné ikony“. laugh V realitě vlastně nejde o nic jiného, nežli poznat kdy má co přednostní vztah k neexistující dvourozměrné projekci a kdy k existující třírozměrné. Pak jsou humor, zábava či konstruktivní temnota obecně naprosto na jedné a téže lodi jako soucit, láska, moudrost či úcta k životu (jelikož se vzájemně vyvažují). Výše uvedený text je samozřejmě umění – nic jiného. Klíčem je neprožívat to emočně, ale VIDĚT, co tam je opravdu napsáno. Občas poslouchám i úplně „šílenou“ hudbu, aniž by to mělo jakýkoliv vliv na cokoliv. Třeba v nějakém melodeath metalu bývá občas naprosto úžasný rytmus, v podstatě jde o zrychlenou klasiku – ale zpěváci většinou skřehotají jak havrani (proč by ale měl zpívat jen skřivan?); smile zpěv lze prostě mentálně odfiltrovat a užít si to. Málokdo si uvědomuje, že neustále existuje jednota i dualita zároveň, jedno v druhém, a že to ani nemůže být jinak. Problém není dualita, ale nepochopení – nedostatek duchovní (či kýho výra jaké) inteligence. Mnohokrát už jsem psal, že podstatou bytí je jakási záhadná či pohádková (a tak trochu i správně strašidelná) inteligence. Nikdo s tím nic nenadělá. Život je umění. A hrát na „klavír života“ falešně může jen blázen – právě toto je zlo. Ne černé klávesy, ne ponurá skladba – ale neschopnost.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.