Tak jako pavouk spřádá sítě, snová existence příběhy – souvislost se sny čistě náhodná…
Tyto příběhy v jejich nepokřiveném podání mají určitý charakter: realita je mysl a pohyb v jednom, tudíž ani jedno, tudíž jakási „živoucí záhada“ či zázrak (pohádkové „bylo nebylo“, „země nezemě“…) a jelikož se vše neustále metamorfuje a „nejskutečnější skutečné“ je pouze samotné bytí (absolutno), pak jsme vlastně takové „živé přízraky“.
Absolutnem je bytí jako takové a projevuje se (vnitřní projev, „metafyzicky“) jako všeobjímající láska a (vnější projev, „fyzicky“) jako všezahrnující fantazie, což je v neustálé vzájemné interakci a umožňuje nekonečné množství dalších kombinací (jednak prožitků, jednak forem, her, příběhů…). Jsme-li skutečně opravdoví, autentičtí, interakce vytváří pouze vnitřně neporušené a tudíž i univerzálně zcela neškodné vzory a to je také jediný předpoklad zdravě fungující existence. Je absolutně nemožné být ve své podstatě čímkoliv jiným, nežli vším (v určitém neopakovatelném „zabarvení“, vyjádření jádra…) – záleží pouze jak.
Ryzí existenci lze tedy definovat jako takovou „strašidelnou pohádku“ a postavy jako takové „pohádkové příšery“. 
V tomto světě naruby to zní samozřejmě jako něco vrcholně nepravděpodobného (idiotského…) a výrazy jistých intelektuálů si živě dokážu představit.
Celý tento svět – myšleno fantomový matrix – stojí na kombinaci podpisů (smlouvy…) a víry v hodnotu neexistence (peníze…). Je to zrcadlový opak všeho, co je normální. Ve světle lásky, fantazie, humoru, zábavy a přírody je skutečně neuvěřitelné, že to vůbec někdo akceptuje.
Díky existenci pohybu a naší vzájemné interakci, přitažlivosti a soupatřičnosti (každý jeden z nás jsme nedílnou součástí „všeho“, s čímž souvisí i slovo „štěstí“…), a zejména díky faktu, že podstatou života je jeho zpětná vazba se sebou samým v podobě prožívání – prožívajících bytostí, hrají klíčovou roli schopnost empatie, cit, soucit, láska…
Čím hlubší je naše opravdovost a souznění s realitou (její skutečnou povahou), tím širší možnosti se před námi otevírají – neboť fantazii (snům) se meze nekladou.
Bytí lze popsat jako takový „snočas“. Jde samozřejmě o zcela konkrétní síly a energie, takže vše je nejen velmi efektní (jako například bouře v noci), ale současně i velmi efektivní – nejen působivé, ale i to skutečně (fyzikálně, fyzicky) funguje, působí.
Foto: snovač bělohlavý.
Víme tedy už CO je realita, KÝM jsme (což je nerozlučně spjaté), víme kdo a co je jedinou nefalšovanou hodnotou (MY SAMI – ten kdo prožívá, cítí, myslí…) a víme, že vše nějakým způsobem funguje (duch se manifestuje do hmoty) – že existuje nějaký princip.
Předpokladem, aby vše správně fungovalo, je priorita neměnně nastavená na hodnotě: nikdo nikomu neškodí, nikdo nepřekračuje ničí prostor (svobodu). Jakmile se příliš klade důraz na princip nebo se na něm dokonce začne stavět, vše se převrátí – zvrhne, zvrátí… Z pouhé „hry na démony“ (fantazie) se stane démonická hra (obchod, manipulace), už to nejsou „pohádkové příšery“ (zábava), ale příšerná pohádka (odpad).
V takovémto antisvětě už to není o hodnotě (kvalitě), ale o principu (kvantitě). Existence se neprožívá, ale spotřebovává – z bytostí se stávají paraziti. Podstatou každého principu, jdeme-li do důsledků, jsou čísla (geometrie, fyzika…). Vše se měří optikou peněz a vede se nesmyslný boj o pozice…
On ve své podstatě i horor je druhem pohádky. Příběhová linie existuje neustále. Zmutovaná realita ovšem znamená úplné klesnutí na dno stoky. Vrcholným paradoxem je, že spoustě lidí se na fantomové Zemi líbí.