Nervy v kýblu (I, II)

Byl to vzezřením hlupák: zarudlé, dětské tváře; pronikavý, zvířecí pohled. Takový lidský chrobák-tichošlápek, jehož hlavním zájmem bylo vše bedlivě sledovat.

Vtom se směrem od Nemůrova rozlehl ostrý hukot motoru a jak se zvuk zesiloval a Lumpbrambor očekával, na konci ulice se do zatáčky vyřítil autobus. Vzhledem k panujícímu počasí toho dopoledne - parné léto před bouřkou, porcelánově modré nebe už se místy zlověstně černalo - působil onen výjev podobně vykonstruovaně jako záběr z filmu. Lumpbrambora posednul neznámý běs; divoce třásl rukama a houpal přitom trupem jako u vytržení. Dopravní prostředek se svými pasažéry sloužil bláznovi coby náhražka obvyklého kontaktu s lidmi.

"Jede! Už jede! Autobus."

"Čum na něj, na blbce," zachlámal se přidušeně hlas v protější, dokořán otevřené garáži. "Klid, co do mě dloubeš? Neví o nás."

"Ten toho ví, by ses divil."

"Jo, ty jseš taky vtipná. Jako že má autobus kola, ne."

V temnotě se ironicky blýskaly oční štěrbiny.

"Tak už bude ten oběd, co je s ním?"

"Ty bys taky furt jenom žral."

"Na mně to aspoň není vidět," řehotal se poťouchle Špicl. "Na mně ne."

Komínová bába nikdy nepochopila, proč její muž takové nedůležité blbosti jako vypasenost Brambory tak prožívá. Od té doby, co jsou v důchodu, je to čím dál horší.

"Cha, páni. Tak pozor. Už se blíží náš šachista."

"Nech ho bejt, prosím tě. A vůbec všechny."

"Ten si to ode mě jednou vypije. Debil!"

"Tak tě nezdraví, no, měls to dávno pustit z hlavy."

"Parchant namyšlenej!"

"Asi k tomu má důvod," popíchla ho. "Hele - dědku, tak, za chvíli nám to vystydne."

Špicl žlučovitě zahrozil pěstí. Šinuli se z garáže přes předsíň do kuchyně. Venku, kde se už zvedal vítr, Temný ďábel hlasitě pozdravil Lumpbrambora, který náhle jediným splývavým pohybem zmizel v neudržovaném, ne však zanedbaném domku na nároží, jako by s tím barákem žil odjakživa v tajemné symbióze.

Mamutí čtvrť, Motýlmůr. Konečná stanice, prosím vystupte.

Řidič bezradně krčil rameny: "Lidičky zlatí... Přece tady nemůžete nocovat."

To měl chlápek setsakra pravdu, lezte si ale někdo do toho slejváku. Hotové boží dopuštění. Už jednou takhle dneska lilo, nebe ale zjevně nemá dost.

"Do prkenný vohrady," odplivl si Znetvořený pazneht. "Todleto se teda paní doktorce líbit nebude."

"Fakt musíš vystoupit," naléhal řidič.

Zbývalo vystrnadit už jen toho legračního týpka.

"Jooó...?"

"Bouřku nemám v popisu práce."

Pazneht byl objednaný na 16:30, ve středu totiž ordinují odpoledne. Paradoxní je, že to mívá ke cvokařce co by kamenem dohodil - bydlí víceméně za rohem -, jenže jako na potvoru, chápete to, trávil zrovna čas u paničky. Musel k ní zajet už brzo ráno, to si mohla udělat chvilku, kapánek se to protáhlo a teď teda jede na tu kontrolu, shoda náhod. Kdo mohl tušit, že tam bude taková psota. Dokonce má dojem, že už takhle dneska burácelo, měli zatažené závěsy a skrz ten kravál (prý "hudba") toho nebylo moc slyšet - ale taky podle těch řečí v trolejbuse.

Bude vypadat jako hňup...

Ono v čekárně psychiatrické ambulance by spíš bylo nápadné vypadat normálně, ale zase proč zrovna jako zmoklá slepice... Znetvořený pazneht kýchnul a šlápnul do kaluže.

"Střelcem na b5," zaskřehotal jakýsi chvátající stín zpod deštníku.

Konečně se Pazneht přilepil k průčelí a pospíchal ke vchodu. Říkal si, že by se měl napřed trochu usušit. Nějak. Mrknul na mobil: 16:24. Pár minut zpoždění se snad nic neděje. Ještě že ten klíč od WC nechávají viset na nástěnce. To by ho doktorka Ovocná přetrhla, kdyby jim tam všude nacachtal. (Ti by mu klidně vsugerovali, že je vodník.)

Když vylezl z oné místnosti - také možná připomínal nějakou pohádkovou postavu. Nedalo se použít nic jiného než ten hloupý toaletní papír a pár statečných cárů se na něm pořád ještě chlípně uchytávalo, jako naschvál. Můžete hádat kde. Samozřejmě na těch nejviditelnějších místech. Zkoušel si to z obličeje sedrásat, jenže drželo to jak čert.

Prořídlé panoptikum v čekárně stálo opět zato. Vlastně to byl typický vzorek, samý metrákový měsíček přes padesát. Jakási neuvěřitelně strašná babizna ve zvětšovacích sklech se jednou rukou přidržovala igelitového pytle na odpadky, za pomoci druhé chroustala nevábné jablko.

Na Paznehta přišla řada.

"Pane... Znetvořený pazneht."

"Ach ano."

"Prosím?"

"Povídám, někdo se o mě otřel v troleji, nějakej hnusák."

"Dobrá."

Krátce si pacienta změřila. Doktorce Ovocné-Žvýkačkové táhlo na čtyřicet a byla tedy asi o deset roků starší. Byla rovněž nesrovnatelně atraktivnější.

"Dobrá. Posledně jste měl nějaké problémy s těmi novými léky. To přetrvalo?"

"É, jako co jako?"

"Berete Vyklepanol, že."

"Jo, pětistovku. Jasně. Ahá... Výrazně se to zlepšilo, ale znáte mě, paní doktorko, jak jsem přizpůsobivej."

"Změna medikace tedy nebude nutná."

"To rozhodně ne, meditace oukej. Náboženství, psychotronika, ezoterizmus... Fíííha, to je ale teplo." Vyklonil se ze židle k oknu. "Vypadá to, že to tam přestává."

"Takové ty nápady, vysadit léky - to vás doufám už opustilo."

"Úplně. Úplně. Rozhodně. Užívám jako mourovatej."

"To je výborné, pane Pazneht. Podařilo se nám váš stav stabilizovat."

"No jo, no jo. Podchytit, že jo."

"Počkáme ještě půl roku a uvidíme," odzbrojila ho úsměvem. "Všechno je na dobré cestě, za půl roku třeba už budete schopen soustavné výdělečné činnosti."

"M-hm. To bych mohl." Panebože, jenom ne chodit do práce.

"Přítelkyni máte?"

"Nemám, paní doktorko, nemám." Ona to je vlastně spíš milenka. "Vždyť se na mě podívejte."

"Ale prosím vás."

"Vážně. Žádná mě nechce."

"Tak to bude všechno. Sjednejte si u sestry další termín a," napřáhla paži, "na shledanou."

Na ten dotek ruky se vždycky nejvíc těšil, i kdyby do něj nakrásně prali pod tlakem třeba trinitrotoluen. Kdepak, jednou mi padneš k nohám. Netušíš - nemáš ani ponětí, jaký jsem nebezpečný svůdník.